Rok 2014 – annus horribilis prezidenta Françoise Hollanda

vysíláno v Českém rozhlasu Plus, dne 2.ledna 2015

Z logiky V. republiky je francouzský politický systém kryptoprezidentský. I když je, pravda, ústavně striktně řečeno - poloprezidentský, stojí a padá s prezidentem - ať už se jmenuje jakkoliv.
Polovina pětiletého mandátu Françoise
Hollanda, již na podzim završil, se z perspektivy roku 2014 jeví ovšem jako katastrofická. Byl to pro něj doslova: annus horribilis.

Paradoxem tohoto vládnutí je ale systém. Instituce zatím drží – navzdory všemu. Prezident odvolal věrného premiéra Jeana-Marca Ayraulta, najmenoval ambiciózního Manuela Vallse, rozdělil téměř vedví většinovou podporu v Národním shromáždění... a ono to vypadá, že se přesto: jede dál... potokem černým, podél bílých skal.
Nejnovější výsledky veřejného mínění poprvé hlásí, že prezident v popularitě lehce – poskočil (z katastrofických 12, 13% na - sice stále dosti truchlivých -, ale přesto: 17%).

 
Úvod Hollandova mandátu začal deštěm. Jako kdyby tušil, že krupobití teprve přijde. Všechny sliby, s nimiž přišel, se ukázaly být jako kontraproduktivní - vedly jen ke zvyšování daní, a to nikoliv pouze u tolik vyhlášených milionářů -, ale i průměrných a podprůměrných domácností, za něž platí ty s vyšším příjmem.

V oblasti sociálních dávek ustoupil ze svato-svatého principu univerzálnosti. Nezvrátil trend růstu nezaměstnanosti – a ministr financí Michel Sapin má čtyři měsíce na to, aby srazil deficit blíže k maastrichtským kritériím. Pomůže-li mu v tom tolik plán ministra ekonomie Emmanuela Macrona, ukáže již leden roku 2015, kdy má být diskutován v parlamentu.

Hollandova metoda spočívá, jak míní komentátor Alain Duhamel, v originální strategii. V očekávání, že doma „prvotní oběti přinesou výsledky“. Není to sice jisté, ale strategie opačná by mohla přivést Francii na barikády: na ně zatím vyšplhali pouze menšinoví odpůrci „sňatků pro všechny“.

Hollandovi se dostalo uplynulý rok na levici obviňování z útěku ze socialistických pozic, a ústupu i z těch sociálně-demokratických. Podaří-li se mu do diskuse vrátit zelené a ekology organizací velkého fóra, nemusí být vše ztraceno; jeho velký projev o imigraci před týdnem, při otevření muzea imigrace, při němž humanisticky zdůraznil „základy francouzské společnosti“, byl prvním pokusem naklonit si znovu i radikální levici a znovuobnovit hodnoty levice.

To se mu může hodit, neboť má konečně vážného soupeře: vstup do hry Nicolase Sarkozyho se totiž ohlašuje jako velmi problematický. V zádech má bývalý prezident nejen aféry, ale především Marine Le Penovou, předsedkyni populistické Národní fronty, čerstvě vyhlášenou nejvýraznější osobností roku 2014. Její úspěšné tažení volebními okrsky a zvláště těmi evropskými volbami, v nichž zvítězila, vyrážejí trumfy z rukou Sarkozymu.

Ačkoliv se již ozvali někteří, zejména bývalý premiér Michel Rocard, že by Hollande neměl usilovat o novou prezidentskou kandidaturu v roce 2017, pro levici by to znamenalo ohlásit již nyní naprostý debakl.

Uvidíme proto, s čím v příštím roce Hollande přijde. U rodinného krbu – po aféře s bývalou partnerkou Valérií Trierweillerovou - se zatím zdá, že to nejostřejší palivo již vyhořelo.