Faberův návrat do podbřišku mravů

Excelentní obálka Pavla Růta ke knize.

> literatura > recenze > vyšla na portálu České televize, 18. prosince 2015.

Nizozemský spisovatel Michel Faber (*1960) se ve sbírce povídek Jablko vrací do časů viktoriánské Anglie. Z těch časů se vracejí postavy, dekor i okouzlující atmosféra, známá z předchozího románu Kvítek karmínový a bílý. Není to ale žádné čtení pro staromilce, naopak.

Říkává se, že nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Přesto se ale dá říct, že Faberův návrat do minulosti – i té, z níž čerpá jeho robustní a úspěšný román Kvítek karmínový a bílý (Argo, 2014) – nenabízí toliko nostalgický výlet do časů, zastřeného závoji mlhy viktoriánské Anglie, ale i poučení ryze současné. Není vlastně vůbec pokračováním, ale velmi vtipnou hrou na „románový fejeton“.


Celkově se vůbec zdá se, že mravy, spjaté s konkrétní historickou epochou jaksi odolaly zubu času. Ironický nadhled, smysl pro detail i žoviální styl vyprávění, který se nebojí laciného pomrkávání na čtenáře, učinil z autora jednoho z nejčtenějších autorů současnosti. Zcela po právu, navzdory faktům, že témata, jimiž se zabývá, byly již dříve předmětem esejů v rámci disciplíny „historie mravů“. V jeho případě bychom mohli říct, že jde o „románový fejeton mravů“.

Postavy, vtažené do ostrých sociálních i psychologických střetů, nepůsobí vůbec koženě, a pokud si s nimi autor místy zahrává, cítíme za tím velkou dávku empatie.

Pozorovatel ženského myšlení
Série sedmi povídek, nesoucí nakažlivý název Jablko, vznikla jako reakce na famózní úspěch zmiňovaného bestselleru. S tím se vypořádává spisovatel hned v úvodu. Kniha se dá ale číst nezávisle na něm, může snad k němu posloužit i jako velmi dobrý úvod. Autor, jenž dokáže v rychlé zkratce vykouzlit charaktery i dobová témata (boj za emancipaci žen, prostituci, prudérnost i upjatost konvencí), je ale především velmi bystrým pozorovatel ženského myšlení a citů.

Hlavními hrdinkami jsou nám dobře známé postavy (v případě neznalosti Kvítku karmínového a bílého ovšem neznámé): za všechny zejména rozkošná prostitutka Sugar, ale i dojemná Clara; nemají na sobě žádný antikvární pel, dalo by se možná i s jistou měrou ironického uspokojení říct, že lecjaká žena ze současnosti se v ní může sama poznat. A nemusí k tomu být ani prostitutkou, ani žádnou bojovnou sufražetkou. Na spisovatele vůbec, oproti jiným jeho současníkům, zůstává Faber velmi vzácně prost jakéhokoliv misogynství.

 Povídkám samozřejmě nechybí uhrančivý dekor – Faber se dokáže postavit v jedné větě na stranu obhajoby té „staré dobré Anglie“, zároveň ji ale nemilosrdně kritizuje – bez něhož by atmosféra nebyla tím, co dodává sbírce (i předchozímu románu) na impresivní síle. Sníh skutečně padá (Vánoce v Silver Street), bída není utvořena v maskérně, a krysy, které se snaží dostat pryč z dosahu ostrých zubů psů (Clara a Krysí muž) jsou až neskutečně živé.

Většina z povídek se dá považovat za umné a krystalické črty, v nichž se zablýskne Faberova kvalita vypravěče, který se nebojí obracet ke svému čtenáři i jako k divákovi (ano, protože číst se dají i jako svého druhu literární fotografické koláže), aniž by ho podceňoval nebo na něj arogantně shlížel.

Ne náhodou se dočkaly dva z jeho předchozích románů filmového zpracování: vedle Kvítku pro televizi BBC rovněž satirický román Pod kůží (Odeon, 2013) se Scarlett Johanssonovu.

Ze souboru se poněkud vymyká závěrečná Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích, překonávající črtu – a mířící k ostré sondě do sociálního podbřišku tématem rovného vztahu pohlaví. To už není žádné jablko hříchu, s nímž si hraje prostitutka Sugar, ale prostě trochu jiná káva…

Michel Faber: Jablko. Povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého (The Apple: Crimson Petal Stories). Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2015.