Macron, talentovaný mladý muž na cestě do Elysejského paláce

> politika > Francie > psáno pro ČRo Plus (neodvysíláno, publikováno na portálu Českého rozhlasu Plus)

Měl to být Mozart Elysejského paláce. Emmanuel Macron, donedávna ministr ekonomie francouzské vlády premiéra Vallse, podal demisi. Co se to stalo? Ačkoliv motivace jsou zřejmé, základní pochybnosti, co tím sleduje, zůstávají. Macron je neodvrátil. Jeho příznivci to vědí již dávno: „Macron président!“ Prezident Hollande, jemuž měl ministr Macron sloužit nejvíce, lapá po dechu.Hnutí a názvem En marche! (Na pochod!), které počátkem dubna letošního roku založil, působilo v čase jeho vládního angažmá jako tajná zbraň prezidenta, se náhle obrací proti němu. Mladý ambiciózní bankéř, studovaný filozof a nějaký čas i asistent Paula Ricœura, už jenom s vypětím všech sil skrývá prezidentskou ambici. Své strmé kariéře i popularitě ale přece vděčí prezidentovi! Morální dilema ale v politice nehledejme...


Zatímco prezident François Hollande váhá, a jako prezident ve funkci vyvolává naděje minimální (podle průzkumu TNS Sofres se ocitl na dně 12% popularity, historicky nejnižšího skóre prezidenta V. Republiky), nyní nevázaný Macron nadšení i naději vyvolává. Když v regionu Vandée, jednom z historicky nejkonzervativnějším v celé Francii pronesl: „Nejsem socialista!“, vyhoupl se na příčkách popularity nejen na straně reformní levice. Tleská mu i konzervativní list Le Figaro a jeho čtenáři - potažmo voliči.
Zdá se, že pravdu měli všichni, kteří tvrdili, že si Hollande hřeje hada na prsou. Blízcí prezidenta se ale vždy snažili poukazovat na jeho prozíravost, ne-li přímo vizionářství. S Macronem opravdu Hollande učinil před dvěma lety obrat od zastydlého socialismu k jeho sociálně-demokratické variantě se silným liberálním tahem, jenž ovšem narazil u většinové vládní levice, z jejíhož podhoubí se nyní klubou prezidentovy konkurenti jako kuřátka ze skořápek.

Ne všichni - ať už se jmenují Arnaud Montebourg, Cécile Duflotová, Benoît Hamon - dokáží ale to, co se již podařilo Macronovi, totiž nabídnout perspektivu zemi, jež se zmítá nejen v historických frustracích, ale i čtyřnásobně nastavovaném výjimečném stavu. Prezident Hollande ve svém čtvrtečním projevu, viděném jako snaha o poslední možné sjednocení levice pod jeho vlastní kuratelou, mluvil zejména o hodnotách demokracie.

Jistě má pravdu v tom, že politický program nelze stavět pouze na strachu, jak se snaží kandidáti pravicoví, těžící z nárůstu terorismu. Je ale možné postavit kandidaturu a program pouze silou vládního a stranického aparátu? Paradoxem Macronovy ambice na cestě do Elysejského paláce není pouze jeho politické mládí (je mu pouhých osmatřicet let), ale právě a zejména využití vládního a stranického aparátu. K tomu člověk potřebuje více než jen hudební talent.