> politika > Německo > Evropská unie > rozhovor s kancléřkou Angelou Merkelovou
Německo zahajuje od 1. července půlroční rotační předsednictví Evropské rady Evropské unie (EU). Při té příležitosti poskytla německá kancléřka Angela Merkerlová rozhovor šesti liberálně-levicovým evropským novinám.
(Při editaci a citacích vycházíme z francouzského vydání listu Le Monde, britského listu The Guardian a polské Polityky. Mezi dalšími redakcemi byly zastoupeny španělský list La Vanguardia, italská La Stampa a německý Süddeutsche Zeitung.)
(Při editaci a citacích vycházíme z francouzského vydání listu Le Monde, britského listu The Guardian a polské Polityky. Mezi dalšími redakcemi byly zastoupeny španělský list La Vanguardia, italská La Stampa a německý Süddeutsche Zeitung.)
Odsouzena k úspěchu? Německá kancléřka Merkelová se v rozsáhlém interview zabývá rozvahami nad otázkami, které jsou spjaty se sanitární pandemickou krizí, po níž následuje ekonomická a nová politická krize, jež postihla i země Evropské unie. Uvažuje nad očekáváními, jež EU, ale i samotné evropské země vkládají do postupu, jak současnou krizi vyřešit...
Specificky se věnuje vztahům k Velké Británii, procházející těžkým vyjednáváním o svém odchodu z EU, známém jako brexit, ale i současnou rolí Spojených států amerických a vzrůstající hegemonii Číny.
Kancléřka, kterou těší nástup žen v evropské politice, neopomněla zmínit ani stav, v němž se nacházejí bývalé země komunistického bloku, vyrovnávající se stále s dopady předchozích dvou politických diktatur. Jaké plody sklidil rok 1989?
Kancléřka, kterou těší nástup žen v evropské politice, neopomněla zmínit ani stav, v němž se nacházejí bývalé země komunistického bloku, vyrovnávající se stále s dopady předchozích dvou politických diktatur. Jaké plody sklidil rok 1989?
Dělejme každý svou práci, která nám náleží
Angela Merkelová, nejdéle sloužící politická veteránka evropské politiky, volí pro ni typický klidný, rozvážný tón, neplýtvá silnými výrazy. Bude nyní na Berlínu, aby vše vyřešil. „Nejste ze současné krize nervózní?“ dostává první dotaz. V britském The Guardian zní otázka sugestivněji: „Jak jste nervózní?“
Odpovídá od lesa: začínala jako kancléřka v roce 2007, kdy na stole ležela tzv. Evropská ústavní smlouva, která o dva roky neprošla ve Francii a Nizozemí, což vedlo k přípravě nové smlouvy, známé jako Lisabonská smlouva. Za další dva roky tato smlouva vstoupila v platnost. Tím to ale celé neskončilo. „Vzápětí byla mezinárodní finanční krize, turbulence eura a otázka uprchlíků: byly to vždy okamžiky napětí. Mnohokrát jsme mohli konstatovat, že Evropa nebyla dostatečně odolná vůči krizím,“ rozvzpomíná se.
Evropa je prostě jedna velká krize.
Při eurokrizi, jak tvrdí, „jsme neměli nezbytné nástroje, abychom adekvátně reagovali“. Rovněž při krizi uprchlické, v roce 2015, se „objevily mezery v evropském azylovém systému“, a podobně je tomu i nyní, kdy pandemie covidu-19 nás „staví před nebývalou výzvu“. Pandemie postihla všechny, celý svět, aniž by za to byl někdo zodpovědný přímo. „Násilně nás vytrhl z pozitivního ekonomického vývoje ve všech členských státech EU.“
Kancléřka připomíná, že pandemie se připojila k dalším dvěma „velkým perturbačním fenoménům“, jakými jsou v naší epoše „klimatická změna“ a „digitální transformace“. Tyto fenomény zasahují naše životy a naši ekonomiku. „Jsem vůči těmto otázkám velmi pozorná,“ říká.
Novináři mají obvykle na jazyku otázky, které mají za cíl vyvést dotazovaného z klidu. I ta druhá je podobného rázu, zdá se dokonce, že míří přímo do černého. „S těmi všemi simultánními krizemi,“ ptá se kdosi, „je ve hře přežití EU?“ V polštině zní, v překladu do češtiny, otázka takto: „Nejde vzhledem k závažnosti krizí v konečném důsledku o pokračující existenci EU?“
Kancléřku to z míry nevyvádí. „Neměli bychom si příliš často klást otázku po existenci EU, ale dělat spíše dělat vlastní práci,“ odpovídá. „Je v životním zájmu všech členských států udržovat silný jednotný trh a tvořit jednotnou frontu na mezinárodní scéně,“ dodává.
V tak mimořádné situaci, jakou nyní mají členské státy zažívají, mají všichni podle ní „společný zájem soustředit se na to, co nás spojuje“.
Evropa, stejně jako celý svět, nezápasí ale pouze s neznámým virem, ale i s tím, co jeden z novinářů nazývá „politickými démony“. Tato narážka se kancléřce evidentně líbí, protože reaguje: „Přesně tak! Tón je v současné době na mezinárodní úrovni drsný.“
Multilateralismu se po roce 2008 přežil: summity G20, vedené na úrovni hlav států a vlád byly, vzpomíná, vždy velmi jednomyslné. „Dnes jsou jiné. Musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom se vyhnuli protekcionismu. Pokud chce Evropa být slyšet, musí jít sama dobrým příkladem. Spoléhám na to, ale nemám iluze, že jednání nebudou obtížná,“ vysvětluje.
Před nedávnem německá kancléřka Merkelová všechny překvapila, když společně s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem představila návrh „záchranného fondu“, jímž se 750 miliardami garantovanými rozpočtem unie, snaží pomoci zemím, jež jsou nejvíce destabilizované pandemií.
Otázka, která přichází, se zabývá změněným postojem Německa, které do té doby podporovalo řadu států, obvykle nazývaných jako „země Severu“ nebo také jako „spořivé“ oproti „zemím Jihu“, vnímaných jako „rozhazovačné“.
„Jaký ústupek jste musela udělat členským státům z jihu EU?“ ptá se novinář. A ještě: „Jaké reformní úsilí očekáváte na oplátku?“ Její odpověď? „Nemám ráda, když se mluví státech Severu, státech Jihu nebo o Evropanech z Východu. Nic není černé nebo bílé.“
A následující slova jako by zazněla (protestantsky) povědomě, vyslovena navíc s velkou pedagogickou snahou: „Očekávám od každého z nás, aby se postavil na místo toho jiného, a zvážil problémy také z jeho pohledu.“ Smyslem fondu, vysvětluje, je přinést pomoc, zachovat se solidárně, neboť je vidět, že zasažené země byly postiženy pandemií různým způsobem.
„Ale i když přispějeme ve výši 1 % hrubého domácího produktu EU, například, zůstane to pouze 1 %. Evropským státům zůstane ještě mnoho úsilí, které musí být vynaloženo. Receptem na úspěch je tedy to, a bychom všichni odvedli dobrou práci, každý ve své zemi, abychom zároveň navýšili konvergenci v EU .“
To, co je dobré pro Evropu, bylo a zůstává dobré pro Německo Rozdělování peněz z evropského rozpočtu je vždy předmětem složitých trachtací. Klíč, jakým by se měly peníze rozdělovat, nemůže být stejný – neboť i zasažení zemí je různé – jako při obvyklém evropském rozpočtu.
„Doufám, že všichni přijmou tento argument,“ přeje si. „Pro země, které mají již úroveň zadlužení velmi vysokou, má více smyslu, když jim bude poskytnuta pomoc nesplatná, místo dalších doplňkových kreditů. Budu se snažit přesvědčit země, které dosud souhlasily s přijetím půjček, ale odmítaly myšlenku nesplatné pomoci.“ Nizozemí, Švédsko, Dánsko a Rakousko, které dosud myšlenku „nevratné pomoci“, kterou Evropská komise navrhuje, odmítají (to jsou ty „šetřivé státy“) jsou nyní v defenzívě. Donedávna k nim patřilo i Německo. Otázka: „Proč Německo opustilo tento tábor?“
„Pandemie covidu-19 se stala pro Itálii a Španělsko ohromným břemenem,“ vysvětluje kancléřka. A to jak na úrovni ekonomické, zdravotní, ale i z „důvodu množství úmrtí“ na úrovni emociální. „V dané souvislosti nemůže Německo myslet pouze na sebe samotné,“ tvrdí, „ale musí také být připraveno udělat výjimečné gesto solidarity.“
To byl podle kancléřky hlavní motiv, který jí s Emmanuelem Macronem vedl k jejich společnému návrhu. „Při takové krizi se očekává od každého, že učiní, co je nezbytné. Nezbytné je v tomto případě něco výjimečného.“ Německo, jež samotné má nízkou úroveň zadlužení, si může podle kancléřky dovolit, v takové výjimečné situaci, nasmlouvat dluhy další.
Není to ale pouze velkorysost, která vede Německo k takové úvaze, ale i jeho vlastní zájem, dodává – v narážce na kritiku Nejvyšší soudu v Karslruhe, které nesouhlasila s uvolňováním emisí z Evropské centrální banky (ECB) -, což nabourávalo podle jeho mínění práva, garantované evropskými smlouvami. Proto i eventuální úvaha o evropských daních by musela být nastolena až se změnou evropských smluv. V tom je jako vždy kancléřka opatrná...
„V zájmu Německa je, abychom měli jednotný silný trh, aby Evropská unie byla čím dále sjednocenější, a aby se nerozpadla,“ zdůrazňuje ovšem. „To, co je dobré pro Evropu, bylo a zůstává dobré pro nás,“ dodává.
Ale mělo by to být dobré i pro jiné státy. Odtud i otázka, zda španělská ministryně financí Nadia Calviño, která se v diskusi o „záchranné pomoci“ blýskla návrhy na velkou pomoc pro jižní států Evropy, a Španělska zvláště, by mohla v budoucnosti předsedat euroskupině ministrů?
Evropa je prostě jedna velká krize.
Při eurokrizi, jak tvrdí, „jsme neměli nezbytné nástroje, abychom adekvátně reagovali“. Rovněž při krizi uprchlické, v roce 2015, se „objevily mezery v evropském azylovém systému“, a podobně je tomu i nyní, kdy pandemie covidu-19 nás „staví před nebývalou výzvu“. Pandemie postihla všechny, celý svět, aniž by za to byl někdo zodpovědný přímo. „Násilně nás vytrhl z pozitivního ekonomického vývoje ve všech členských státech EU.“
Kancléřka připomíná, že pandemie se připojila k dalším dvěma „velkým perturbačním fenoménům“, jakými jsou v naší epoše „klimatická změna“ a „digitální transformace“. Tyto fenomény zasahují naše životy a naši ekonomiku. „Jsem vůči těmto otázkám velmi pozorná,“ říká.
Novináři mají obvykle na jazyku otázky, které mají za cíl vyvést dotazovaného z klidu. I ta druhá je podobného rázu, zdá se dokonce, že míří přímo do černého. „S těmi všemi simultánními krizemi,“ ptá se kdosi, „je ve hře přežití EU?“ V polštině zní, v překladu do češtiny, otázka takto: „Nejde vzhledem k závažnosti krizí v konečném důsledku o pokračující existenci EU?“
Kancléřku to z míry nevyvádí. „Neměli bychom si příliš často klást otázku po existenci EU, ale dělat spíše dělat vlastní práci,“ odpovídá. „Je v životním zájmu všech členských států udržovat silný jednotný trh a tvořit jednotnou frontu na mezinárodní scéně,“ dodává.
V tak mimořádné situaci, jakou nyní mají členské státy zažívají, mají všichni podle ní „společný zájem soustředit se na to, co nás spojuje“.
Evropa, stejně jako celý svět, nezápasí ale pouze s neznámým virem, ale i s tím, co jeden z novinářů nazývá „politickými démony“. Tato narážka se kancléřce evidentně líbí, protože reaguje: „Přesně tak! Tón je v současné době na mezinárodní úrovni drsný.“
Multilateralismu se po roce 2008 přežil: summity G20, vedené na úrovni hlav států a vlád byly, vzpomíná, vždy velmi jednomyslné. „Dnes jsou jiné. Musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom se vyhnuli protekcionismu. Pokud chce Evropa být slyšet, musí jít sama dobrým příkladem. Spoléhám na to, ale nemám iluze, že jednání nebudou obtížná,“ vysvětluje.
Před nedávnem německá kancléřka Merkelová všechny překvapila, když společně s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem představila návrh „záchranného fondu“, jímž se 750 miliardami garantovanými rozpočtem unie, snaží pomoci zemím, jež jsou nejvíce destabilizované pandemií.
Otázka, která přichází, se zabývá změněným postojem Německa, které do té doby podporovalo řadu států, obvykle nazývaných jako „země Severu“ nebo také jako „spořivé“ oproti „zemím Jihu“, vnímaných jako „rozhazovačné“.
„Jaký ústupek jste musela udělat členským státům z jihu EU?“ ptá se novinář. A ještě: „Jaké reformní úsilí očekáváte na oplátku?“ Její odpověď? „Nemám ráda, když se mluví státech Severu, státech Jihu nebo o Evropanech z Východu. Nic není černé nebo bílé.“
A následující slova jako by zazněla (protestantsky) povědomě, vyslovena navíc s velkou pedagogickou snahou: „Očekávám od každého z nás, aby se postavil na místo toho jiného, a zvážil problémy také z jeho pohledu.“ Smyslem fondu, vysvětluje, je přinést pomoc, zachovat se solidárně, neboť je vidět, že zasažené země byly postiženy pandemií různým způsobem.
„Ale i když přispějeme ve výši 1 % hrubého domácího produktu EU, například, zůstane to pouze 1 %. Evropským státům zůstane ještě mnoho úsilí, které musí být vynaloženo. Receptem na úspěch je tedy to, a bychom všichni odvedli dobrou práci, každý ve své zemi, abychom zároveň navýšili konvergenci v EU .“
To, co je dobré pro Evropu, bylo a zůstává dobré pro Německo Rozdělování peněz z evropského rozpočtu je vždy předmětem složitých trachtací. Klíč, jakým by se měly peníze rozdělovat, nemůže být stejný – neboť i zasažení zemí je různé – jako při obvyklém evropském rozpočtu.
„Doufám, že všichni přijmou tento argument,“ přeje si. „Pro země, které mají již úroveň zadlužení velmi vysokou, má více smyslu, když jim bude poskytnuta pomoc nesplatná, místo dalších doplňkových kreditů. Budu se snažit přesvědčit země, které dosud souhlasily s přijetím půjček, ale odmítaly myšlenku nesplatné pomoci.“ Nizozemí, Švédsko, Dánsko a Rakousko, které dosud myšlenku „nevratné pomoci“, kterou Evropská komise navrhuje, odmítají (to jsou ty „šetřivé státy“) jsou nyní v defenzívě. Donedávna k nim patřilo i Německo. Otázka: „Proč Německo opustilo tento tábor?“
„Pandemie covidu-19 se stala pro Itálii a Španělsko ohromným břemenem,“ vysvětluje kancléřka. A to jak na úrovni ekonomické, zdravotní, ale i z „důvodu množství úmrtí“ na úrovni emociální. „V dané souvislosti nemůže Německo myslet pouze na sebe samotné,“ tvrdí, „ale musí také být připraveno udělat výjimečné gesto solidarity.“
To byl podle kancléřky hlavní motiv, který jí s Emmanuelem Macronem vedl k jejich společnému návrhu. „Při takové krizi se očekává od každého, že učiní, co je nezbytné. Nezbytné je v tomto případě něco výjimečného.“ Německo, jež samotné má nízkou úroveň zadlužení, si může podle kancléřky dovolit, v takové výjimečné situaci, nasmlouvat dluhy další.
Není to ale pouze velkorysost, která vede Německo k takové úvaze, ale i jeho vlastní zájem, dodává – v narážce na kritiku Nejvyšší soudu v Karslruhe, které nesouhlasila s uvolňováním emisí z Evropské centrální banky (ECB) -, což nabourávalo podle jeho mínění práva, garantované evropskými smlouvami. Proto i eventuální úvaha o evropských daních by musela být nastolena až se změnou evropských smluv. V tom je jako vždy kancléřka opatrná...
„V zájmu Německa je, abychom měli jednotný silný trh, aby Evropská unie byla čím dále sjednocenější, a aby se nerozpadla,“ zdůrazňuje ovšem. „To, co je dobré pro Evropu, bylo a zůstává dobré pro nás,“ dodává.
Ale mělo by to být dobré i pro jiné státy. Odtud i otázka, zda španělská ministryně financí Nadia Calviño, která se v diskusi o „záchranné pomoci“ blýskla návrhy na velkou pomoc pro jižní států Evropy, a Španělska zvláště, by mohla v budoucnosti předsedat euroskupině ministrů?
„Není pro nikoho tajemstvím, že Nadia Calviño je kandidátkou, která má podporu rovněž uvnitř německé vlády,“ říká kancléřka. Ale rozhodnutí není na Německu – rozhodnout to musí celá euroskupina. Těší ji ovšem, že je to právě žena, která je navrhována na post „prvního plánu“.
Otázkou "prvního plánu" je i brexit - respektive dnes již "odchod bez dohody" Spojeného království z EU.
„Byl by to pro vás osobní neúspěch?" zní otázka. A, pokud jste čekali, že ano, že si začne rvát dramaticky vlasy, ona jen odpovídá klidně: „Nein."
Jistě, bylo by dobré, kdybychom se domluvili, ale... realita rozhodne, nikoliv naše přání. Rozhodnou zkrátka Britové. A premiér Boris Johnson rozhodne, a to se všemi dopady, které to bude mít. „Měli bychom se zbavit představy, že to jsme my, kdo definuje, co chce Velká Británie udělat."
Až se zkrátka rozhodnou, tak nám to (Evropě) řeknou a "my jako EU ve 27" přineseme odpověď. Easy, my lord?
Pod hladinou odpovědí Angely Merkelové plují dvě kry, jejíž špičky se vynořují v průběhu celého rozhovoru: nacionalismus a latentní populismus (dvě tváře protisystémové opozice), který vidí jako hlavní vnitřní ohrožení nynějšího stavu západní demokracie.
„Stav evropské ekonomiky je rozhodující v mnoha ohledech: velmi vysoká úroveň nezaměstnanosti v jedné zemi může mít explozivní politický dopad,“ soudí. „Proto aby Evropa přežila, její ekonomie musí také přežít.“
Otázkou "prvního plánu" je i brexit - respektive dnes již "odchod bez dohody" Spojeného království z EU.
Jistě, bylo by dobré, kdybychom se domluvili, ale... realita rozhodne, nikoliv naše přání. Rozhodnou zkrátka Britové. A premiér Boris Johnson rozhodne, a to se všemi dopady, které to bude mít. „Měli bychom se zbavit představy, že to jsme my, kdo definuje, co chce Velká Británie udělat."
Až se zkrátka rozhodnou, tak nám to (Evropě) řeknou a "my jako EU ve 27" přineseme odpověď. Easy, my lord?
Pod hladinou odpovědí Angely Merkelové plují dvě kry, jejíž špičky se vynořují v průběhu celého rozhovoru: nacionalismus a latentní populismus (dvě tváře protisystémové opozice), který vidí jako hlavní vnitřní ohrožení nynějšího stavu západní demokracie.
„Stav evropské ekonomiky je rozhodující v mnoha ohledech: velmi vysoká úroveň nezaměstnanosti v jedné zemi může mít explozivní politický dopad,“ soudí. „Proto aby Evropa přežila, její ekonomie musí také přežít.“
Zatímco polská Polityka klade v hlavní titulku důraz na Merkelové protestanský akcent („dělejme, co nám náleží“), britský The Guardian vedle sebe klade politickou perspektivu EU, podmíněnou ekonomickou stabilitou („aby Evropa přežila, její ekonomika potřebuje přežít“).
Francouzský Le Monde vyzdvihuje zvláště vazbu Německa na EU jako takové: „Je v zájmu Německa, aby se Evropská unie nerozpadla.“
Pracuji ve prospěch nezávislé, liberální Evropy, jež charakterizují základní individuální práva
Svět, stejně jako Evropa se ale mění, od okamžiku, kdy se zdálo, že rok 1989 přináší odpověď na nespravedlnosti, objevily se nové hrozby.
Dokázala Evropa „sklidit plody svých revolucí“? „Ano a ne,“ říká Merkelová. „Na jedné straně jsme od roku 1989 dosáhli neuvěřitelného úspěchu, ale na druhé straně jsme v tom rozrušení dostatečně nepoznali, jaké stopy zanechaly diktatury za čtyřicet let po druhé světové válce. Na místo národního socialismu a války přišla pro mnohé země z východní Evropy nová diktatura,“ připomíná.
Francouzský Le Monde vyzdvihuje zvláště vazbu Německa na EU jako takové: „Je v zájmu Německa, aby se Evropská unie nerozpadla.“
Pracuji ve prospěch nezávislé, liberální Evropy, jež charakterizují základní individuální práva
Svět, stejně jako Evropa se ale mění, od okamžiku, kdy se zdálo, že rok 1989 přináší odpověď na nespravedlnosti, objevily se nové hrozby.
Dokázala Evropa „sklidit plody svých revolucí“? „Ano a ne,“ říká Merkelová. „Na jedné straně jsme od roku 1989 dosáhli neuvěřitelného úspěchu, ale na druhé straně jsme v tom rozrušení dostatečně nepoznali, jaké stopy zanechaly diktatury za čtyřicet let po druhé světové válce. Na místo národního socialismu a války přišla pro mnohé země z východní Evropy nová diktatura,“ připomíná.
Země východního bloku měly „pouze několik krátkých let“ příležitost utvořit svou „vlastní národní identitu“. „Teprve později mohly dohnat proce, jež měly západní země již dlouho za sebou,“ míní. Země, které nedávno vstoupily do EU jsou na jedné straně sdílejí pod vlivem nadšení „mírové dílo“, jež vykonala EU, ale i „určitý skepticismus“ vůči Evropě.
„Musíme tomu dokázat porozumět. Svou vlastní misi vidím v práci ve prospěch nezávislé, liberální Evropy, jež charakterizují základní individuální práva,“ vyznává se. Právě „liberální Evropa“ se ale zdá stále více ohrožena vnějšími vlivy. Kancléřku Merkelovou znepokojují hrozby, mezi něž řadí přiřazení Číny mezi „velké ekonomické mocnosti“.
„Tento příklad ukazuje přesně, že dokonce i nedemokratické země mohou zaznamenat ekonomický úspěch, což je výzvou našim liberálním demokraciím,“ říká. To je něco, co kancléřku, podobně jako „islamistický terorismus“ a zklamání z „arabského jara“ velmi znepokojuje. S Čínou, stejně jako s dalšími mocnostmi je ale nutné mluvit.
S Ruskem taky, i když je tu stále důvod stavět se k němu obezřetně pro jeho dezinformační hry a hybridní války. Německem v současné době otřásá polemika o stažení amerických vojáků v rámci mise NATO, o nichž se zmínil prezident Donald Trump. „Tato hrozba vás ohromila?“ zní dotaz.
„Musíme tomu dokázat porozumět. Svou vlastní misi vidím v práci ve prospěch nezávislé, liberální Evropy, jež charakterizují základní individuální práva,“ vyznává se. Právě „liberální Evropa“ se ale zdá stále více ohrožena vnějšími vlivy. Kancléřku Merkelovou znepokojují hrozby, mezi něž řadí přiřazení Číny mezi „velké ekonomické mocnosti“.
„Tento příklad ukazuje přesně, že dokonce i nedemokratické země mohou zaznamenat ekonomický úspěch, což je výzvou našim liberálním demokraciím,“ říká. To je něco, co kancléřku, podobně jako „islamistický terorismus“ a zklamání z „arabského jara“ velmi znepokojuje. S Čínou, stejně jako s dalšími mocnostmi je ale nutné mluvit.
S Ruskem taky, i když je tu stále důvod stavět se k němu obezřetně pro jeho dezinformační hry a hybridní války. Německem v současné době otřásá polemika o stažení amerických vojáků v rámci mise NATO, o nichž se zmínil prezident Donald Trump. „Tato hrozba vás ohromila?“ zní dotaz.
„Věříme, že NATO má velkou hodnotu pro každého z členských států,“ odpovídá kancléřka. A i ona ví, že Německo má „povinnost platit více na obranu“, ale zároveň poznamenává, že „americké jednotky v Německu slouží k ochraně Německa a evropské části NATO, stejně jako zájmům Spojených států amerických“. A nenadešel náhodou čas na „strategickou evropskou suverenitu“?
V tom je kancléřka zdrženlivá, i když není zdaleka tak opatrná jako dříve. Uznává, že by Evropa měla dát na svoji obranu více peněz, a společný „transatlantikcý štít“ má mnoho „skvělých důvodů“, aby existoval, ale… „Vyrostli jsme s jistotou, že Spojené státy chtějí být první světovou mocností. Pokud by se Spojené státy chtěly, kvůli svému šéfu, této role sami vzdát, bylo by třeba se nad tím hluboce zamyslet,“ podotýk.
> Související texty:
> Komentář: Spustilo Německo matriarchát? Jehlice revue, 7. srpna 2019.
V tom je kancléřka zdrženlivá, i když není zdaleka tak opatrná jako dříve. Uznává, že by Evropa měla dát na svoji obranu více peněz, a společný „transatlantikcý štít“ má mnoho „skvělých důvodů“, aby existoval, ale… „Vyrostli jsme s jistotou, že Spojené státy chtějí být první světovou mocností. Pokud by se Spojené státy chtěly, kvůli svému šéfu, této role sami vzdát, bylo by třeba se nad tím hluboce zamyslet,“ podotýk.
> Související texty:
> Komentář: Spustilo Německo matriarchát? Jehlice revue, 7. srpna 2019.
Žádné komentáře:
Okomentovat