translate - traduire

úterý 23. června 2020

Historické lekce prezidenta Putina: Západní zrada / Polský pomník za nadbíhání Německu – 2. část

> politika > dějiny > narativ > Druhá světová válka > esej Vladimíra Putina

Jaké je dědictví Druhé světové války? Ve 2. části svého rozsáhlého eseje, který minulý pátek publikoval americký konzervativní portál The National Interest, stejně jako ruský vládní list Российская газета, se Vladimír Putin, prezident Ruské federace, pokouší nalézt odpověď. Text, jenž vychází týden před zítřejší velkou přehlídkou na moskevském Rudém náměstí, usiluje o připomenutí konce války, kritizuje v něm dvojakou roli Západu a na příkladu Polska poukazuje na její příčiny.

V předchozí části, kterou jsme tu zveřejnili, se ruský prezident Vladimír Putin věnoval ruskému patriotismu“ a doslova „svatému odhodlání“, které podstoupil v boji proti nacistickému Německu. Ve 2. části, kterou tu ve výňatcích publikujeme, se zabývá strategií západních spojenců a rolí, kterou tehdy hrálo Polsko.  

Dvojaká hra Západu a
„polské řešení“ židovské otázky 

Ačkoliv v Evropě, ale i na Dálném východě vzrůstalo nebezpečí agresivních režimů, nacistického německa a fašistického Japonska, Západ vedl se Sovětským svazem dvojí hru, uvádí Vladimír Putin. Klíčovou roli, při níž bylo Československo obětováno, hrálo tehdejší Polsko.

Sovětský svaz se v souladu se svými mezinárodními závazky, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko mezitím usilovalo o své zájmy a snažilo se o to, aby bránilo zavedení systému kolektivní bezpečnosti v Evropě,“ píše Putin.

Tuto snahu uvádí na konkrétním případě, kdy polský ministr zahraničních věcí Józef Beck o tom napsal přímo ve svém dopise ze dne 19. září 1938 výše uvedenému velvyslanci Józefovi Lipskému před jeho setkáním s Hitlerem: „… v uplynulém roce polská vláda čtyřikrát zamítla návrh na připojení k mezinárodnímu zásahu na obranu Československa.“

Role Velké Británie a Francie je obvykle známá, ale Putin ji přesto opakuje s důrazem na vojenskou strategii: „Británie, stejně jako Francie, která byla v té době hlavním spojencem Čechů a Slováků, se rozhodla stáhnout své záruky a opustit tuto východoevropskou zemi k jejímu osudu. Snažili se tak nasměrovat pozornost nacistů na východ, aby se Německo a Sovětský svaz nevyhnutelně střetly a navzájem krváceli.“ 

 Podstatou západní politiky tzv. appeasementu, píše Putin, používané nejen vůči Třetí říši, ale také vůči jiným účastníkům tzv. Pakt proti Kominterně – to znamená fašistické Itálie a militaristického Japonska, vyvrcholila na Dálném východě uzavřením anglo-japonské dohody v létě 1939, která dala Tokiu volnou ruku v Číně. „Přední evropské mocnosti nebyly ochotny uznat smrtelné nebezpečí, které Německo a jeho spojenci představují pro celý svět,“ tvrdí Putin.  

„Doufali, že oni sami zůstanou válkou nedotčeni.“ Na příkladu Mnichovské smlouvy uzavírá: „Mnichovská zrada ukázala Sovětskému svazu, že západní země se budou zabývat otázkami bezpečnosti, pouze tehdy, aby zohlednily své zájmy.“ V případě potřeby by dokonce neváhali vytvořit protisovětskou frontu.

Snahou Sovětského svazu tehdy podle Putina bylo, aby „udělal vše, co bylo v jeho silách, aby využil každou šanci na vytvoření koalice proti Hitlerovi“. A to navzdory, opakuje, dvojímu jednání ze strany západních zemí. „Například zpravodajské služby podaly sovětskému vedení v létě 1939 podrobné informace o zákulisních kontaktech mezi Británií a Německem. Důležité bylo, že tyto kontakty byly celkem aktivní a prakticky se shodovaly s trojstrannými jednáními mezi Francií, Velkou Británie a SSSR, které byly naopak západními partnery záměrně protahovány,“ připomíná.

A Putin zde cituje dokumenty z britských archivů, které obsahují pokyny pro britskou vojenskou misi, která do Moskvy přišla v srpnu 1939. V ní se přímo uvádí, že delegace měla pokračovat v jednáních velmi pomalu, a že vláda Spojeného království nebyla připravena převzít podrobně stanovené povinnosti a omezení jejich svobody jednání za všech okolností.

„Rovněž podotýkám, že na rozdíl od britské a francouzské delegace vedl sovětskou delegaci vedoucí velitelé Rudé armády, kteří měli nezbytnou pravomoc k tomu, aby podepsat vojenskou úmluvu o organizaci vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě,“ vysvětluje

Polsko sehrálo významnou roli při neúspěchu těchto jednání, podotýká Putin, protože nechtělo mít vůči sovětské straně žádné závazky. „Polské vedení dokonce pod tlakem západních spojenců odmítlo myšlenku společné akce s Rudou armádou v boji proti Wehrmachtu,“ píše.

Teprve když se polská strana dozvěděla o příjezdu Ribbentropu do Moskvy, Beck neochotně a nepřímo, prostřednictvím francouzských diplomatů, oznámil sovětské straně, že: „… v případě společného postupu proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a Sovětem Unie není vyloučena za technických okolností, které musí být dohodnuty. “ Současně ale vysvětlil svým kolegům: „... souhlasil jsem s tímto zněním pouze kvůli taktice a naše hlavní postavení ve vztahu k Sovětskému svazu je konečné a zůstává nezměněno.“ 

Výše zmíněné manévry vedly tehdy Sovětský svaz k strategickému rozhodnutí, vstoupit do jednání s Německem.  

„Za těchto okolností podepsal Sovětský svaz s Německem pakt o neútočení. Prakticky se tím stal poslední z evropských zemí. Stalo se tak před skutečnou hrozbou války na dvou frontách - s Německem na západě a Japonskem na východě, kde již probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn.“

Ruský prezident se ale nesnaží vidět tehdejšího sovětského vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina jako neomylného a pouze prozíravého státníka. „Stalin a jeho doprovod si skutečně zaslouží mnoho legitimních obvinění. Vzpomínáme na zločiny spáchané režimem proti vlastním lidem a na hrůzu masových represí,“ připomíná. „Jinými slovy, existuje mnoho věcí, za které mohou být sovětští vůdci vyčítáni, ale špatné pochopení povahy vnějších hrozeb není jednou z nich. Viděli, jak byly učiněny pokusy opustit Sovětský svaz, aby jednaly s Německem a jeho spojenci. S ohledem na tuto skutečnou hrozbu se snažili koupit drahocenný čas potřebný k posílení obrany země.“

Putin se zejména ohrazuje vůči obviněním, která se pravidelně opakují, proti tehdejšímu oaktu komunistického Ruska s nacistickým Německem. „Ano, Rusko je právním nástupcem SSSR a sovětské období - se všemi jeho triumfy a tragédiemi - je neoddělitelnou součástí naší tisícileté historie. Připomeňme si však, že Sovětský svaz provedl právní a morální posouzení tzv. Paktu Molotov – Ribbentrop.“

Zmiňuje, že i Nejvyšší sovět ve svém usnesení ze dne 24. prosince 1989 oficiálně odsoudil tajné protokoly s Německem jako „akt osobní moci“, který ale přitom nijak neovlivnil „vůli sovětského lidu, který za tuto tajnou dohodu nenese žádnou odpovědnost“.

Přesto mnohé státy dnes podle Putina zapomínají na dohody, které nesou podpisy nacistických a západních politiků, nemluvě již o právním nebo politickém hodnocení takové spolupráce, včetně tichého souhlasu - nebo dokonce přímého navázání - některých evropských politiků v plánech nacisté.

Nejflagrantní ukázkou je cynická fráze, kterou řekl Lipski, polský velvyslanec v Německu, během rozhovoru s Hitlerem dne 20. září 1938: „… pro vyřešení židovského problému, my [Poláci] postavíme na jeho počest… [Hitlera] skvělý pomník ve Varšavě. “

Dosud ale není nic známo o tom, zda existovaly nějaké tajné „protokoly“ nebo přílohy k dohodám řady zemí s nacistickým Německem. „Zejména materiály týkající se tajných anglo-německých rozhovorů dosud nebyly odtajněny. Proto vyzýváme všechny státy, aby urychlily proces zveřejňování svých archivů a zveřejňování dříve neznámých dokumentů o válce a předválečném období - tak, jak to Rusko v posledních letech učinilo,“ vyzývá Putin západní země. „V této souvislosti jsme připraveni na širokou spolupráci a společné výzkumné projekty zapojující historiky,“ dodává.

Bylo naivní uvěřit, opakuje Putin, že Hitler, jakmile bude uzavřen problém s Československem, nebude uplatňovat nové územní požadavky. Polsko za to vzápětí velmi zaplatilo. „Tentokrát se nároky týkaly jeho nedávného spolupachatele v rozdělení Československa - Polska. Zde se jako záminka opět použilo dědictví Versailles, zejména osud tzv. Gdaňského koridoru."

Vinu za tragédii, kterou Polsko poté utrpělo, leží zcela na polském vedení, které bránilo vytvoření vojenské aliance mezi Británií, Francií a Sovětským svazem a spoléhalo se na pomoc západních partnerů, kteří házeli vlastní lidi pod parní válec Hitlerova stroje ničení,“ zdůrazňuje.

Německá ofenzíva byla nasazena v plném souladu s doktrínou bleskové války, tzv. blitzkriegu. Ruský prezident konstatuje, že „navzdory hrdinskému odporu polské armády byly německé jednotky 8. září 1939 - teprve týden po vypuknutí války - na cestě do Varšavy“. Již 17. září vojenští a političtí vůdci Polska uprchli do Rumunska a tím i „opustili svůj lid, který pokračoval v boji proti útočníkům“.

Co bylo ovšem nejhorší, byl konečný postoj Západu: „Naděje Polska na pomoc západních spojenců byla marná. Po vyhlášení války proti Německu postupovaly francouzské jednotky na německé území jen několik desítek kilometrů. Všechno to vypadalo jako pouhá demonstrace rázného jednání.“

Anglo-francouzská nejvyšší válečná rada, která měla první schůzku dne 12. září 1939 ve francouzském městě Abbeville, nakonec rozhodla - vzhledem k rychlému vývoji v Polsku - zcela zrušit svou ofenzívu. „Tehdy začala neslavná falešná válka. To, co Británie a Francie udělaly, bylo očividným zradou jejich závazků vůči Polsku,“ připomíná Putin.

Později během norimberských procesů, němečtí generálové vysvětlili svůj rychlý úspěch na východě slovy generála Alfreda Jodla, bývalého náčelníka operačního štábu německého vrchního velení ozbrojených sil, který zmínil: „… poráženi jsme nebyli již v roce 1939 pouze proto, že asi 110 francouzských a britských oddílů umístěných na západě proti 23 německým oddílům během naší války s Polskem zůstalo naprosto nečinné.“

>Pokračování příště

Žádné komentáře:

Okomentovat