Zelená vlna a politická pěna dní po francouzských obecních volbách

> politika > Francie > obecní volby 2020  > komentář vyšel v Deníku Referendum, dne 7. července 2020

Úspěch zelených ve městech jako Štrasburk, Marseille či Lyon je neoddiskutovatelný. Větších měst celkově ale získali jen dvanáct ze 454. Většinu obcí ovládla pravice. Macron v reakci jmenoval nového premiéra právě z pravicových řad.

Druhé kolo obecních voleb spláchla ve Francii „zelená vlna“. Zní to, jako kdyby po třech měsících od prvního kola, kdy již v zemi galského kohouta řádil covid-19, přišlo z nebes cosi jako „boží vykoupení“. Prezident Emmanuel Macron, jehož triumfální vítězství před třemi lety mělo otevřít „nový svět“, prohrál se svým hnutím Republika na pochodu (LREM), na celé čáře.

Přesto nelze říci snadno, co se vlastně v uplynulých dnech stalo. Pokud si vezmeme větší lupu na tyto volby, které mají Francouzi tak rádi, zarazí především skutečnost, že se k nim většinově nedostavili — a to z šedesáti procent.

A potom, záleží velmi na tom, čemu přikládáte větší důležitost: jste spíše zahleděni za horizont všedního dne, nebo vás zajímá, kdo zítra vynese odpadky?

Starý svět ještě neskončil

Zelená vlna, jíž bylo věnováno tolik pozornosti, spláchla především „starý svět“, ať už mluvíme o Štrasburku, Lyonu, Marseille nebo Bordeaux... Tam všude, ale i jinde (Grenoble, Poitier, Besamçon, Tours) vyhrála levicová koalice v čele s politickým sdružením Evropa Ekologie-Zelení (EELV).

Budeme se muset naučit nová jména: Jeanne Barseghianová, Grégory Doucet, Michèle Rubirolová nebo Pierre Hurmic. Spláchnutí byli politici, kteří se ještě nedávno zdáli tak zakořenění, že jejich vyvrácení se zdálo nemožné.

Zelená vlna ukončila vládu nejen levice, ale především pravice v těchto městech. Nicméně při pohledu na města, jejichž populace čítá nižší počet obyvatel, zaujme, že tomu tak nebylo zcela, dokonce vůbec.

Někteří mají dokonce za to, že — a ocitujme zde Chloé Morinovou, analytičku a poradkyni bývalého socialistického premiéra Manuela Vallse, že „mluvit o zelené vlně (…) nic nevysvětluje“. V roce 2001 pravice ztratila Paříž, Lyon a Dijon.

O rok později ovšem socialistický prezidentský kandidát a tehdejší premiér Lionel Jospin naprosto pohořel. Mimochodem, Paříž — zejména z důvodů akcentů na ekologickou politiku, ale i pro schopnou alianci se zelenými — obhájila Anne Hidalgová, dosavadní socialistická starostka.

Macronovo hnutí, jakkoliv to zní paradoxně, jež mělo v úmyslu překonat nejen „starý svět“, ale vytvořit „svět nový“, se ocitlo vyřazeno na této „nové cestě“.

Prezident Macron, jenž rád mluví v květnatých metaforách, na výsledky zareagoval velmi pragmaticky. Jmenoval do čela vlády technokrata tvrdé pravice: Jeana Castexe. Jako kdyby tím odpovídal na následující výtku. Starý svět zkrátka neskončil, starý svět trvá, ať už se nám to líbí nebo ne.

Kupecké počty všedního dne

Kromě faktu, že obecní volby nejsou parlamentní, natož prezidentské, stojí za připomenutí čirý fakt: ze 454 měst s více než dvaceti tisíci obyvateli, připadlo zeleným, a to ještě v aliancí s různými jinými levicovými uskupeními, pouze dvanáct bašt.

Od počátku července budou ve 261 městech vládnou strany pravicové, levice jich získala 149.

Připomeňme rovněž, že Perpignan, nejjižněji položené místo kontinentální Francie (východní Pyreneje) čítající 150 tisíc obyvatel, připadlo Národnímu sdružení (RN), jak zní nyní název bývalé Národní fronty (FN), populistického uskupení s xenofobními prvky.

Z této radnice bude vládnout Louis Aliot, jeho místopředseda a životní partner Marine Le Penové. A nový premiér Castex, jehož zpěvný okcitánský akcent baví všechny, pochází z francouzského Katalánska...

I Macronovi připadla přes vše řečené dvě vítězství, o nichž má smysl mluvit: především se jedná o Édouarda Philippa, donedávna ve funkci premiéra, v normandském Le Havru a vítězství v Amiensu, odkud Macron pochází. Zde uspěla centristka Brigitte Fouréová.

Tato vítězství jsou viditelná a macronovci je potřebují pro to, co ví velmi přesně generální sekretář Stanislas Guerini: Macronovi lidé musejí v tom „starém světě“, aby utvořili „svět nový“, zakořenit. Republika na pochodu usilovala, Gueriniho slovy, o zisk deseti tisíc obecních zastupitelů. Skromné přání, s ohledem na celkový počet 560 tisíc. Dosáhla-li toho, dosud nevíme…

Ani prezidentské volby, které obvykle považují zelení, ekologové a část levice za „přežitek monarchie“ v režimu páté republiky, nemusí být pro „zelenou vlnu“ důvodem k vzedmutí ještě vyššímu. A horizont, ke kterému se nyní upíná Emmanuel Macron, je zřejmý: právě tyto volby plánované na rok 2022, k nimž se chystá již nějaký ten pátek znovu.

Zelení — jak s oblibou nyní opakuje kontroverzní konzervativní komentátor Éric Zemmour — jsou jako dort: „na povrchu zelení, uvnitř ve skutečnosti rudí“. Jsou proevropští, nikoliv nacionalističtí, dodává.

To ale neznamená, že „zelená vlna“ opadne, může naopak jenom znovu překvapit. Potřebuje k tomu však prostor a postavení. Zda ho od Macrona a jeho „vykonavatele“ Castexe ve vládě dostane, si můžeme spočítat na prstech.

> Související texty: 

Když se rudí přemění v zelené, Mladá fronta Dnes, 8. července 2020.
Sestup politického Mozarta, Jehlice revue, 23. května 2019.
Macronův revoluční semafor, Jehlice revue, 7. prosince 2018.
Konec režimu, nebo konec Macrona? Jehlice revue, 30. března 2018.