> politika > Egypt > Blízký východ > kolonialismus > Gamál Násir (výročí)
Dlouhou dobu byl vnímán jako silná ikona panarabismu, hradba proti Izraeli, kolonialismu a chudobě. Padesát let po smrti zůstává odkaz Gamála Abdela Násira Husseina (1918-1970), egyptského prezidenta a premiéra, velmi rozporuplný. Zemřel 28. září 1970 na srdeční zástavu. Jeho rozsáhlý portrét přináší agentura AFP, který převzala mnohá francouzská média. Text doplňujeme odkazy na Násirův nástup k moci a vztah k východnímu bloku - zejména Sovětskému svazu.
V paměti zůstává Gamál Násir, charismatický egyptský prezident, především díky svým ohnivým projevům a rozhlasovým vystoupením, jimiž dokázal strhnout v Egyptě a ve zbytku arabského světa obrovské davy.
Mezi jeho první úspěchy se řadí zejména porážka invaze francouzských, britských a izraelských vojsk v roce 1956, které chtěly za pomoci Spojených států amerických zabránit znárodnění Suezského průplavu.
Jeho kritici ho však považují za symbol autoritářského populismu, ekonomické nekompetentnosti a geopolitické bezohlednosti, což výrazným způsobem poškozuje obraz jeho odkazu.
Násirovy tajné archivy a Deník arabsko-izraelské války
U příležitosti 50. výročí jeho úmrtí vydala jeho nejstarší dcera Hoda knihu, která má vrhat nové světlo na život egyptského vůdce. Kniha s názvem: Násir: tajné archivy (Nassar: Archives secrètes, Flammarion, 2020) vyšla v polovině září: zahrnuje výňatky z jeho důstojnického deníku během arabsko-izraelské války v roce 1948, jakož i výměny s americkým prezidentem Johnem Kennedym nebo sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem.
„Neudělala jsem nic jiného, než že jsem jen popsala události, které se staly, a vysvětlila jsem principy, které uplatňoval tím, že jsem ukázala dokumenty, jež napsal, když byl armádním důstojníkem, stejně jako během svého prezidentství,“ sdělila svoji motivaci AFP.
V roce 1952 stál Gamál Násir v čele skupiny vyšších důstojníků, kteří svrhli krále Farúka I. během vojenského puče, později známém jako „revoluce 23. července“. Za pomoci ostatních důstojníků a nově rekrutovaných vojáků vytvořili Hnutí svobodných důstojníků, obsadili vládní budovy, sídlo rádia, policejní stanice a vojenská velitelství v Káhiře. Hnutí svobodných důstojníků vytvořilo Egyptskou revoluční radu pro velení, která získala ve státě moc.
Násirovu cesta k moci ovšem provázely spory s generálem Muhammadem Nadžíbem, který se v červnu 1953 oficiálně prohlásil za prezidenta republiky Egypt. pory mezi oběma muži vyvrcholily 23. února 1954, kdy Nadžíb složil funkce prezidenta i premiéra. Po Nadžíbově rezignaci revoluční rada dosadila na křeslo ministerského předsedy Násira, prezident zvolen nebyl.
Generál Nadžíb dostal od rady domácí vězení, které mu mělo zabránit ve znovuzískání moci. Občané Egypta se ale začali bouřit a požadovali Nadžíbův návrat. Následkem těchto demonstrací se uvnitř revoluční rady utvořila skupina, která požádala Násira, aby vyhlásil svobodné volby, ve kterých bude zvolen prezident i předseda vlády.
Násir volby povolil, Nadžíb byl zvolen prezidentem. Později byl ale Násir nakonec donucen vzdát se postu premiéra ve prospěch Nadžíba. Za pomoci malé skupinky lidí z armády se mu však během osmi měsíců podařilo získat moc zpět a v říjnu 1954 se sám prohlásil za vůdce Egypta. V letech 1954 až 1956 se stal prezidentem a zůstal jím až do své smrti.
Silnou součástí jeho politiky byla podpora sociálních reforem, včetně bezplatného vzdělávání a její významné státní podpory. Zrušil zároveň privilegia vlastníků půdy, do té doby vládnoucí třídy v tehdejší egyptské monarchii. Ukázalo se však, že tato velmi populární opatření je obtížné financovat, podotýká AFP. Ve stejné době se Násir pustil do velkých a nákladných infrastrukturních projektů, jakými byly Asuánská přehrada, a v roce 1956 znárodněný Suezský průplav.
„Podporoval v lidech pocit důstojnosti. A to Arabům chybí, když si na Násira vzpomenou,“ cituje AFP Mustaphu Kamela, profesor politologie na Káhirské univerzitě. Za vlády Násira byly zrušeny politické strany, úřady tvrdě zakročily zejména proti opozici, včetně Muslimského bratrstva, které měla stát za nezdařeným atentátem z 26. října 1954 proti němu.
Povaha režimu, který pomáhal Násir nastolit měla silné vojenské prvky, byl charakterizován trvalým výjimečným stavem a zvláště silným vlivem armády na ekonomiku. „Při pokusu o odstranění sociální diskriminace zahájil jeho režim koncepci policejního státu a vůči autoritě nastolil kulturu strachu,“ míní Saïd Sadeq, profesor politologie na Nilské univerzitě. „Nevěřil v demokracii a říkal otevřeně,“ podotýká egyptský politolog Kamel.
Populista, který nechtěl ani demokracii, ani komunismus
Ve svých projevech Násir využíval populistického tónu, mluvil jednoduchou arabštinou a v projevech se vysmíval zejména koloniálním mocnostem a Izraeli.
Násirovo postavení na mezinárodní scéně bylo orientováno snahou zbavit se koloniální nadvlády západních mocností, zejména Velké Británie Francie, jež se promítlo zejména do konfliktu kolem výstavby Asuánské přehrady. Egypt posiloval vztahy se Sovětským svazem a východním blokem. V letech 1964 až 1970 stál na čele Hnutí nezúčastněných států.
Přátelství Egypta a Sovětského vedlo k tomu, že Násir postupně začal transformovat egyptskou ekonomiku na socialistický systém. Nejvíce si proti sobě poštval západní země, když uznal Čínskou lidovou republiku. V roce 1964 získal Gamal Násir titul Hrdina Sovětského svazu a Leninův řád. Tato ocenění mu předal osobně Nikita Chruščov, který přijel do Egypta na oficiální návštěvu. Mnoho historiků se shoduje, že Egypt ve skutečnosti nikdy socialismu nedosáhl. Násir komunismus, stejně jako demokracii odmítal, během své vlády věznil mnoho egyptských komunistů.
Kritici Násira někdy obviňují z nedbalosti. V roce 1962 například vyslal do Jemenu vojáky, aby podpořili revolucionáře proti monarchistům, podporovaným Saúdskou Arábií, jež vyústilo ve vojenské dobrodružství, které skončilo několikaletým válečným konfliktem.
Nejničivější ranou pro Násira však byla porážka Izraele v šestidenní válce v roce 1967, kdy Egypt, Sýrie a Jordánsko ztratily významná území. Izrael po 15 let okupoval Sinajský poloostrov a dodnes si uchovává Západní břeh Jordánu a část Golanských výšin. „Byla to katastrofa, za níž arabský svět stále platí,“ říká egyptský politolog Sadeq. Arabští vůdci po celá léta vyzývali Izrael, aby se stáhl z hranic před rokem 1967, a umožnil tím vznik palestinského státu.
Ten zůstává dosud nesplněným snem. Devět let po Násirově smrti podepsal jeho nástupce Anvar Sádát s Izraelem mírovou smlouvu, první smlouvu mezi arabskou zemí a hebrejským státem.
Současný egyptský prezident Abdel Fatah al-Sísí nazval v rozhovoru z roku 2018 svého předchůdce Násira, jenž stejně jako on vzešel z vojenských řad, rozhodným „vlastencem“. Dodal zároveň, že Egypt nemůže zůstat ve válce s Izraelem navždy
Žádné komentáře:
Okomentovat