politika > geopolitika > strategie > Ukrajina > Rusko > Evropa > NATO
Není to zřejmě jasné všem. Ale ruská vojenská agrese na Ukrajině může být jedním z těch momentů, které nás přinutí přehodnotit naši vlastní éru a podívat se na ni z nové perspektivy. Budoucí historici se jednoho dne budou dívat na poslední desetiletí celkově, podobně jako to udělali historici - při pohledu na meziválečné období po prvním světovém válečném konfliktu.
Ruská vojenská agrese na Ukrajině je jedním z těch momentů, které nás nutí přehodnotit naši vlastní éru: to, co jsme nazývali třicetiletým mírem, který následoval po studené válce (s tendenci zapomínat, vědomě či nevědomě, na války v bývalé Jugoslávii), nyní skončilo. „Budoucí historici se na tato poslední desetiletí budou dívat celkově“, podobně jako na předchozí meziválečné období, totiž jako na „promarněnou příležitost“, píše Ivan Krastev, bulharský politolog, v americkém listu The New York Times.
„Silní dělají, co mohou, slabí trpí tím, co musí“
„Čím dříve si to všichni přiznáme, tím lépe se můžeme připravit na to, co přijde dál,“ domnívá se. Bohužel tu podle něj stále existuje „jakési samoúčelné odmítání, jež prostupuje západními hlavními městy“, jež nám „brání vidět samozřejmost“. Vášnivé snahy o obranu evropského pořádku po studené válce dnes nemají žádného významu, protože tato éra již skončila. Ocitli jsme se všichni ve světě Vladimira Putina.
Když po ruské okupaci Krymu v roce 2014 Angela Merkelová, tehdejší německá kancléřka, hovořila s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, oznámila prezidentu Baracku Obamovi, že podle jejího názoru prezident Putin ztratil kontakt s realitou. Řekla tehdy, že žije v „jiném světě“. Dnes v něm ale žijeme všichni, tvrdí politolog Krastev, který si k tomuto příměru vypomáhá citací antického filozofa Thúkydida: „Silní dělají, co mohou, a slabí trpí tím, co musí“. A ptá se: „Jak jsme se ale sem, [do této situace], dostali?“
Ta válka ale není ruská, je to Putinova válka. Ruský prezident pochází „konkrétní generace ruských bezpečnostních úředníků, kteří se nikdy nedokázali smířit s porážkou Moskvy ve studené válce". Když před jejich očima zmizel Sovětský svaz ze světové mapy (bez vojenských ztrát nebo zahraniční invaze), byla to pro ně velká rána. Nynější útok na Ukrajinu je proto pro ně pouze „logickým a nezbytným inflexním bodem“, od něhož je možné učinit zdánlivě nemožné. „Imperiální tabulku lze znovu vynulovat. Tito lidé nemají zájem psát budoucnost, chtějí přepsat minulost,“míní. „Když jsem v náladě bezmocného rozhořčení sledoval ruské rakety útočící na Kyjev, náhle jsem si uvědomil, že mnoho Rusů se muselo cítit stejně, když NATO před dvěma desetiletími bombardovalo Bělehrad,“ píše Krastev, který působí jako šéf Centra liberálních studií v Sofii.
Invaze, do které se pustil ruský prezident Putin ale není žádnou velkou strategií, jako spíše snahou o pomstu. V tomto ohledu je Putin revanšista. Zatímco revizionisté se snaží vybudovat mezinárodní řád podle jejich představ, revanšisté jsou poháněni myšlenkou odplaty. Nesní vůbec o žádné změně světa, ale o změně místa a vítězství v té poslední válce. Změna paradigmatu.
Kdo bude izolován: Putin, nebo Západ?
Pokud se to zatím prezidentu Putinovi dnes daří, Západ si za to fakticky může sám. Západní veřejné mínění bylo dlouho hypnotizováno myšlenkou, že Rusko je fakticky ve strmém úpadku – ta země byla vlastně jen „čerpací stanicí s atomovkami“, jak to někteří rádi nazývali – ruský prezident ovšem v té době již začal realizovat svou strategii.
Nelze to při zpětném pohledu nevidět. Prezident Putin upevňuje sféru svého vlivu v prostoru, který dříve náležel Sovětskému svazu, ať již myslíme na válkou proti Gruzii v roce 2008 anebo na anexi Krymu v roce 2014. „V poslední době přitvrdil v Bělorusku a Střední Asii. Nyní se pustil do dalšího dramatického kroku,“ pokračuje. A jak na to reaguje Amerika? Americký prezident Biden ve čtvrtek řekl, že v reakci na invazi na Ukrajinu hodlá učinit z ruského vůdce Putina „vyvrhele na mezinárodní scéně“. „To
by byl přiměřený trest za toto porušení mezinárodního práva, ale věci
tak nemusí fungovat. Existuje totiž reálné nebezpečí, že se místo toho může
více ocitnout izolovaný Západ,“ argumentuje Krastev.
Vidíme to již na vývoji vztahů aliance mezi Moskvou a Pekingem. Ta se posunula od hypotézy k realitě, a to díky „společnému cíli zpochybnit americkou dominanci“. „Zatímco čínské elity jsou sotva nadšené z bezohledné ruské invaze na Ukrajinu (Číňané si váží svého závazku neporušovat státní suverenitu), není pochyb, že zůstanou na straně Moskvy,“ což je zřetelně vidět na způsobu, že Peking „odmítl oficiálně odmítl oficiálně popsat Putinova válka jako invazi“. Ve skutečnosti to může být právě čínský prezident Si Ťin-pching, který vyjde ze stávajícího konfliktu jako největší vítěz.
„Amerika nejen vypadá, že je slabá, ale nyní také uvízla v Evropě a nemůže se soustředit na Asii.
Mnoho zemí vidí konflikt mezi Ruskem a Západem jako konflikt mezi starými imperialisty, který se jich vlastně téměř nedotýká,“ podotýká bulharský politolog. Větší a bezprostřednější obavy ovšem vyvolává způsob, jakým západní sankce poženou ceny energií a potravin nahoru. Tím nemůže Západ nikoho získat. Pokud se ale Západu podaří ukázat, že v Kyjevě nejde vůbec o osud prozápadního režimu, ale o suverenitu nově zrozeného postimperiálního státu, může to vyvolat větší zájem. Někteří už té myšlence, zdá se, rozumí. Například keňský velvyslanec v OSN zhodnotil to, co se děje na Ukrajině, slovy: „Situace odráží naši historii. Keňa a téměř všechny africké země se zrodily s koncem jednoho impéria.“
Násilí se osvobodilo od ideologie
Konec míru v Evropě ale může přinést hrozivé následky. „Válka na Ukrajině má děsivý potenciál rozdmýchat zmrazené konflikty na periferii kontinentu, včetně dalších míst v postsovětském prostoru a na západním Balkáně. Lídři Republiky srbské si možná přečtou Putinovo vítězství na Ukrajině jako signál k demontáži Bosny,“ poukazuje Krastev. Také političtí vůdci, kteří jsou přátelští k Rusku v rámci Evropy, se mohou cítit povzbuzeni. „Invaze na Ukrajinu Evropu sjednotila, ale poškodí to i její sebevědomí,“ obává se.
Události minulého týdne si ale vyžádají rovněž „radikálního přehodnocení evropského projektu“. Za posledních třicet let se Evropané snažili sami sebe přesvědčit, že vojenská síla nestojí za cenu a že jim stačí fakticky jen americká vojenská převaha k tomu, aby odradila ostatní země od vedení války. Výsledkem bylo to, že klesly výdaje na obranu. Evropa se domnívala, že obecně přijatou moudrostí zůstala pouze ekonomická síla a měkká síla.
„Nyní víme, že sankce nemohou zastavit tanky. Uznávané přesvědčení Evropy, že ekonomická vzájemná závislost je nejlepší zárukou míru, se ukázalo jako mylné,“ dodává.
„Evropané kdysi udělali chybu,“ vrací se k úvodní myšlence Krastev, „když zobecnili své zkušenosti po druhé světové válce na země jako bylo Rusko.“ Ukázalo se, že jenom kapitalismus ke zmírnění autoritářství nestačí. „Obchod s diktátory nečiní vaši zemi bezpečnější a držení peněz zkorumpovaných vůdců ve vašich bankách je necivilizuje; kazí vás to. A evropské objetí ruských uhlovodíků jen učinilo evropský kontinent ještě nebezpečnějším a zranitelnějším.“
Nejvíce destabilizujícím efektem ruské invaze pro evropskou bezpečnost by mohlo být navíc to, že mnozí začali souhlasit s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, který na Mnichovském bezpečnostním fóru tento měsíc prohlásil, že Kyjev udělal chybu, když opustil jaderné zbraně, které zdědil po Sovětském svazu. Vrací se tak zpátky téma, které se zdálo být kdysi již vyřešené.
„Neochota Spojených států bránit spřátelenou zemi, jakou je Ukrajina, může přimět alespoň některé americké spojence k přesvědčení, že jaderné zbraně jsou jediným způsobem, jak zaručit jejich suverenitu. Není těžké si představit, že takto uvažují i sousedé Číny. Skutečnost, že většina Jihokorejců nyní dává přednost tomu, aby jejich země získala jaderné zbraně, naznačuje, že Putinovy kroky na Ukrajině ohrozily světový režim nešíření jaderných zbraní.
„V roce 1993 velký německý básník a esejista Hans Magnus Enzensberger předpověděl, že po studené válce bude následovat věk chaosu, násilí a konfliktů,“ píše Krastev. Když přemítal o tom, co pozoroval v Jugoslávii a městských nepokojích ve Spojených státech, viděl svět definovaný „neschopností rozlišovat mezi ničením a sebezničením“. V tomto světě „už není potřeba legitimizovat vaše činy“, tvrdil.
„Násilí se osvobodilo od ideologie," zněla jeho předpověď. „Enzensberger měl pravdu. Měl ji pouze příliš brzy," uzavírá Krastev.
Žádné komentáře:
Okomentovat