> geopolitika > USA > Ukrajina > Rusko > válečný konflikt > esej
Poté, co se Západem rozšířily zprávy o ruské invazi na Ukrajinu – kterou Moskva označila za „zvláštní operaci“ s cílem „denacifikovat“ zemi –, byl první jednomyslnou odpovědí na Západě šok a rozhořčení nad nevyprovokovaným útokem na suverénní národ.
V okamžiku, kdy se tanky přesunuly přes ukrajinskou hranici a mířily dál, odpovědí Západu byly ekonomické sankce proti Rusku; vybuchlo zároveň všeobecné zoufalství nad tím, kolik smrti a neštěstí může rozpoutat expanzivní pošetilost jednoho jediného, pravděpodobně nemocného, muže – prezidenta Vladimira Putina.
Je tento pohled správný? Nesnaží se Západ vyvoláváním emocí a šířením názoru, že za vším stojí jeden nemocný muž, maskovat jenom své zájmy?
Americký politolog John Mearsheimer, dlouhodobý kritik americké zahraniční politiky pocházející z „realistické školy“ mezinárodních vztahů, vyvolal v posledních dnech velký rozruch svým tvrzením, že Spojené státy a jejich spojenci nesou velkou část viny na ruské invazi. Čím to odůvodňuje?
Touto otázkou se zabývá britský kulturně-politický magazín The New Statesman.
Proč je ukrajinská krize chybou Západu
Podle Johna Mearsheimera, přednášejícího politologii na University of Chicago, při vedení zahraničních vztahů záleží pouze na strategických zájmech hlavních mocností, nikoli na morálních ohledech – a USA to ignorovaly za cenu velké ztráty pro ostatní. „Ruští vůdci se rozhodně postavili proti rozšiřování NATO,“ napsal Mearsheimer již v roce 2014 ve známém textu pro americkou revui Foreign Affairs. „Dali tím jasně najevo, že nebudou stát stranou, pokud se jejich strategicky důležitý soused promění v západní baštu,“ napsal.
V nedávném rozhovoru pro magazín The New Yorker politolog Mearsheimer tento svůj názor zopakoval s tím, že z ruské perspektivy je „přeměna Ukrajiny v proamerickou liberální demokracii... existenční hrozbou“. Spojené státy tím, že jasně neodmítly vyloučit vstup Ukrajiny do NATO a financovaly prozápadní organizace na Ukrajině, zpochybnily evidentní strategické zájmy Ruska ve vlastní sféře vlivu – a Ukrajinci nyní za to nesou hrozné následky.
Mnozí v hlavním liberálním proudu americké zahraniční politiky považují tento postoj za šokující, bezcitný, morálně zaostalý - až do bodu zvrácenosti. „Nikdo neudělal více pro ilustraci amorálnosti a nelogičnosti realismu než John Mearsheimer,“ napsal Tom Nichols z magazínu The Atlantic na svém twitterovém účtu.
„Všechno jsou to [pro Mearsheimera] jen figurky na šachovnici,“ nechal se tamtéž slyšet Chris Hayes z MSNBC v reakci na New Yorker. „Jak by někdo mohl vinit USA z krveprolití, když Putin nařídil ostřelování ukrajinských měst? A v každém případě, argument zněl, věc demokracie přece vyžadovala, aby se Ukrajinci sami rozhodli, ke které mocnosti se připojí. Při volbě Volodymyra Zelenského prezidentem v roce 2019 zvolili zkrátka prozápadního vůdce,“ píše Nick Burns v britském magazínu New Statesman.
Mearsheimer, který je předním teoretikem „ofenzivního realismu“, jakési podvarianty realismu zdůrazňujícího pobídky, které vedou velmoci, aby hledaly hegemonii jako prostředek k zajištění vlastního přežití. Je svými náhledy pesimističtější než jiné realistické teorie, když věří, že konkurence na mezinárodní scéně je nevyhnutelná a válka je tím pádem - stálou možností.
Ale obecně řečeno, většina realistů si ve svých úvahách zakazuje takové úvahy, jako je „demokracie a morální pohoršení“ nad zabíjením civilistů. Realismus hledá totiž inspiraci u myslitelů, jakými byli Machiavelli nebo starověký řecký historik Thukydides, kteří jsou dnes chápáni tak, že obecně snižují význam morálky v politice.
Silní a slabí: co kdo musí a může
Mélský dialog, pasáž z Thúkydidových Dějin peloponéské války, je dnes typickou ukázkou toho, co stručně vystihuje realistický pohled: „Silní dělají, co mohou, zatímco slabí trpí, co musí.“ Ale samotný text, upřesňuje Burns, obsahuje mnohem komplikovanější bod, než jaký naznačuje výše uvedený citát – takový, který by mohl vrhnout více světla na válku na Ukrajině, mnohem více než tak činí Mearsheimerova teorie.
„V Thukydidových dějinách žijí Mélští na malém ostrově, který zůstal neutrální v probíhající válce mezi Athénami a Spartou. Když Athéňané žádají, aby se Mélští připojili k jejich alianci a zaplatili tribut, jinak budou čelit smrti, Mélští odmítají s tím, že milují svobodu a doufají, že je Sparťané zachrání. Athéňané jsou v šoku, že Méliové udělali něco tak zjevně proti jejich zájmům a snažili se jim vysvětlit, jakou hroznou chybu dělají a proč je Sparťané nezachrání. Ale Mélští jsou neoblomní,“ popisuje The New Statesman známou příhodu.
Epizoda končí tragicky: Sparťané nepřijdou Mélské zachránit: jejichž muži jsou Athéňany zabiti, jejich ženy a děti prodány do otroctví. „Mearsheimer by mohl spolu s Athéňany říci: jaká strašná chyba; kdyby jen Mélští pochopili své zájmy a vzdali se, byli by dosud stále naživu,“ shrnuje Burns.
Thukydidův záměr při popisu epizody je ale podle autora eseje ve skutečnosti něco jiného: ukázat, „proč státy opakovaně v průběhu lidských dějin dělají rozhodnutí zdánlivě proti svým zájmům“. Jedním z důvodů je síla přirozených lidských emocí – v případě Mélských je to „naděje a smysl pro spravedlnost“.
Thukydides totiž věřil, že lidé jsou přirozeně nespolehliví kalkulátoři svých vlastních zájmů, a čím více se jich účastní politického rozhodování, tím horší je výsledek. Válka a mor dále zesilují oscilace kolektivní vášně a jejich zkreslující vliv na racionální posuzování výhod.
„V rozhodujícím okamžiku bude každé takové hodnocení nevyhnutelně zkresleno strachem, chamtivostí, nadějí nebo obavami o spravedlnost – nebo s největší pravděpodobností všechny popletené dohromady,“ poznamenává Burns.
Starověké Řecko, kolébka demokracie, byla místem, kde se hojně diskutovalo. „V mnoha jiných okamžicích u Thúkydida vidíme Athéňany, jak mezi sebou diskutují na svém demokratickém shromáždění a snaží se rozhodnout o nejmoudřejším a nejspravedlivějším postupu. Populární emoce se točily sem a tam, zatímco elitní řečníci se snažili držet krok s měnící se náladou a využít každou příležitost k vzájemnému útoku, když se zdálo, že čas uzrál,“ popisuje autor.
Athéňané většinou nemohou najít odpověď a nakonec často poškodí své vlastní zájmy a jednají zločinně, nebo oboje. K přežití v drsném světě války mezi národy, jak se zdálo, Thúkydidés řekl, není správné posouzení národního vlastního zájmu tolik potřebné jako skutečně nadaný vůdce, který dokáže čelit kolísání lidových vášní – Periklés nebo možná Zelenskij? Ale i tehdy může takový vůdce kdykoli zemřít a opustit bezmocný stát.
„Svět je jedním slovem mnohem komplikovanějším místem, než realisté projektují ve svých jednoduchých vzorcích racionálního výpočtu úroků. Mearsheimer, který je tak často obviňován z pesimismu, je zvláštním způsobem příliš optimistický, když věří, že Američané (nebo v tomto případě Ukrajinci nebo Rusové) by se měli jednoduše rozhodovat podle klinického, nezaujatého hodnocení svých zájmů. A to bez ohledu na to, zda je to žádoucí, je takové hodnocení v praxi nemožné,“ píše Burns.
Pro plné pochopení války na Ukrajině, jejích příčin a důsledků je nezbytné věnovat pozornost i emocím účastníků, tvrdí autor, neboť Putinovy ambice, rozhořčení Západu, ukrajinská naděje – i v jejich lidských aspektech, není pouze a jedině strategická kalkulace.
Žádné komentáře:
Okomentovat