Kandidaturu do parlamentních voleb, jež se konají v polovině června (12.+19.6.), již sice Le Penová potvrdila, vše ostatní ovšem zůstává nejisté, včetně jejího postavení na čele vlastní strany. Její legitimita možná posílila, místy to ale vypadá jako její labutí píseň…
Prezidentské volby letošního roku vynesly Marine Le Penovou skutečně hodně vysoko. Bylo to dosud největší vítězství, v jejím - v pořadí třetím - pokusu o Elysejský palác. Podruhé byla ve druhém kole. Zároveň to přineslo zatim největší vítězství francouzské krajní pravici v poválečných dějinách.
V telefonickém rozhovoru, v němž poněkud hystericky blahopřála Emmanuelovi Macronovi, když zavtipkovala, aby se nepokoušel více kandidovat, neboť příště skutečně vyhraje ona… (Macron potřetí kandidovat opravdu nemůže).
Bude ale opravdu kandidovat Le Penová počtvrté? Neříkala náhodou, že třikrát - a dost? Pravděpodobně, principiálně, a priori?
Získala o tři miliony hlasů více než před pěti lety (tehdy dosáhla 33, 90 %). Vítězství to bylo největší také proto, že tolik opakovaná etiketa „krajní pravice“ právě této ženě nikdy neseděla tolik, jako jejímu otci, a celé této straně, dříve Národní frontě (FN), nyní Národnímu sdružení (RN) zcela pevně.
Někteří to považovali za neblahý ústup z pozic, jiní jako výraz dospělosti a šikovné politické strategie, takřečené: dediabolizace. Hrála méně imigraci a národovectví (to měli v popisu jiní). Sázela na kupní sílu a prekariát. Získala například také celé zámoří…
Ale znovu se objevil, zvláště v městech a hlavních aglomeracích, tolik vyhlášený skleněný strop, který toto hnutí, zpočátku posílené dalšími proudy a defekcemi z tradiční pravice, nakonec dostal. Lidé, a byla jich tentokrát o poznání menší skupina (nejmladší voliči sice volili Le Penovou, volby rozhodli jako obvykle senioři), volila proti ní (postavili hráz) jako vůči symbolu extremismu.
Když se objevil Éric Zemmour, extravagantní esejista, chvíli to dokonce vypadalo jako potvrzení snahy, o níž již nějaký čas usiluje zejména její neteř Marion Maréchalová, totiž utvořit širokou jednotu „vlastenecké pravice“, jež by ovládla veřejný prostor.
Byl to on, Zemmour, který mluvil o imigraci a patriotismu, velkém přesunu a velkému deklasování, nabízel šokující historické detaily a byl odsouzen i za vyvolávání nenávisti (vůči muslimům, jež přímo obvinil s terorismu). Jeho rétorika se ale nečekaně obrátila i proti Le Penové, když při svém vyhlášení motivoval svou kandidaturu výrokem, že Marine Le Penová nikdy vyhrát nemůže.
Jeho postavení se ovšem jeho konečným neúspěchem (7, 07 %) dostalo do přímého vazalství vůči své zkušenější konkurence. Nepomohlo mu ani to, že půvabná Marion Maréchalová, přeběhla na poslední chvíli k němu.
Může být ale tento vítězný, strategický výsledek pro Marine Le Penovou, předstupněm k další perspektivě? Zůstává Národní sdružení pouze rodinným podnikem? Nemá žádnou konkurenci?
Nynější europoslanec a předseda Jordan Bardella si myslí, že pokud za dalších pět let postoupí stejným rytmem, prezidentství je nemine. Kdo ale bude za let let kandidovat?
(Satirický list Canard enchaîné napsal, že by měl Macron svůj návrh na důchodovou reformu kvůli Le Penové snížit z 65 na 53 - aby od ní byl konečně pokoj.)
Dosavadní model volebního klání pro prezidentské volby je ale v porovnání z volbami parlamentními zásadně odlišný. Pátá republika klade důraz při prezidentské volbě na unikátní setkání kandidáta a lidu: kandidát musí získat 500 podpisu starostů a senátorů.
Volby parlamentní, dosud v duchu Páté republiky, téměř nedotčené od času gaullisty Michela Debrého, jsou založeny na většinovém systému, kdy volební kandidátka musí získat pro postup do druhého kola nejméně 12, 5 %. Zatím ale doznívají ještě ohlasy voleb prezidentských…
Marine Le Penová svůj třetí prezidentský pokus, navzdory historickému výsledku, dosud neviděnému a neslyšenému, prostě nedotáhla do konce. Prohrála. Oficiální a konečná čísla znějí pro ni neúprosně: vyhrál Emmanuel Macron, který získal 58,6 %. Ona dosáhla pouhých 41, 4 %.
To
Proč se tak vlastně stalo? Prorok a její faktický oponent Éric Zemmour to vlastně velmi netaktně řekl hned onu neděli při prvním zhodnocení své prohry. Jeho třikrát opakované běda: Hélas, Hélas, Hélas, znělo trochu jako nechtěná parodie generála Charlese de Gaulla. Nezůstalo ale pouze u toho. Je to podle něj již „poosmé, co porážka srazila jméno Le Pen“.
Politický novic a dosud vyhlášený polemický komentátor, vnesl do celé kampaně radikální pravice dosud neznámé ostny, na hraně rasismu a zastydlého antisemitismu, on potomek berberských židů z Alžírska.
Nyní se patrně touto poznámkou připravil o spojenectví do parlamentních voleb, a oslabil tím fakticky perspektivu nejen svojí, ale i vyhlášené vůdkyně, již sám podpořil do druhého kola prezidentských voleb. Kainovo znamení, jež spočívá na rodině Le Penů nemohl ale vyjádřit lépe.
Od posledních parlamentních voleb má Národní sdružení (RN) osm, respektive sedm poslanců. K tomu, aby měli vlastní klub, by potřebovali alespoň patnáct poslanců. Nikdo se zatím neodvažuje odhadovat, jak volby dopadnou: navzdory tomu, jaký velký progres mají nyní v rámci prezidentských voleb lepenovci v regionech a departementech.
Jejich vojenská terminologie, kde se to hemží bataliony při postavení kandidátek ve všech destinacich, zní dosti zoufale. Opovrhovaný Zemmour, jehož skóre nevypadalo opravdu dobře, disponuje za ten krátký čas 122 000 členy - a získal například velkou podporu u francouzských Izraelců, jenom v Tel Avivu přes 80 %.
Rozvášněná Maréchalova tvrdí, že pokud dojde ke spojení vlastenecké pravice, a myslí přitom zejména na spojenectví Národního sdružení (RN) a Zemmourova hnutí Znovudobytí! (R!), ale i hnutí Vzhůru Francie (DLF) Nicolase Duponta-Aignanta, a v očekávání dalších defekcí od Republikánů (LR), mohlo jich být až 148 z celkového počtu 577.
(Ona sama se ale do boje nechystá, je právě v śestém měsíci… těhotenství.)
Zatím jsou to ale spíše velké oči. Spory a žárlivost mezi hlavními protagonisty - Marine Le Penovou a Éricem Zemmourem - způsobují, že ke společné kandidátce dojde, zejména ze strany RN jenom s hodně velkým sebezapřením. A nepomůže patrně ani táta Jean-Marie, který již vyzval k usmíření.
Bitvu do parlamentních voleb by měli možná vést proti radikálnímu levému křídlu politického spektra, kde se již ke kohabitaci [soužití s Macronem] chystá vůdce krajní levice, vyhlášený rétor Jean-Luc Mélenchon a jeho Nepoddajná Francie (LFI).
To není žádný troškař, chce mít rovnou parlamentní většinu - a na plakátech má sdělení, že bude příštím premiérem. O tom se Le Penové může jenom zdát ..
Žádné komentáře:
Okomentovat