> politika > Francie > parlamentní volby > vyšlo na Parlamentní listy, dne 4. června 2022
Již šestým týdnem se ve Francii odehrává politické zemětřesení, které nikdo vůbec nečekal. Mnozí ho raději ani nechtějí vidět. V posledních dnech ale i vládní tábor pochopil, že jde do tuhého.
Za tímto pohybem není znovuzvolený prezident Emmanuel Macron, jehož manifest nesl název Revoluce (2017), ani jeho poražená vyzyvatelka Marine Le Penová, která historicky značně narostla.
Stručně: v prezidentském klání vyhrál extrémní centrista (Macron), který porazil extrémní pravici (Le Penová). Na ten poslední extrém ale téměř všichni zapomněli…
Za potenciálem té nadcházející revoluce stojí totiž Jean-Luc Mélenchon, předseda Nepoddajné Francie (LFI), v prezidentském souboji - ten třetí vzadu. Je to on, který chce změnit režim, vyhlásit revoluční Konstituční shromáždění ke vzniku Šesté republiky.
Trockistické kořeny nynější revoluce
Mélenchon, veterán politických bitev, připomeňme, tkví svými kořeny historicky v trockistickém hnutí rozbouřené Francie šedesátých a sedmdesátých let. To hnutí, a zejména jeho přídomky komunistický nebo dělnický (Organizace komunistické internationály - OCI nebo Nezávislá dělnická demokratická strana - POID) sice zdánlivě odezněly v mediálním světě, ale stály na startu Mélenchonova nového směru v roce 2008.
Nepoddajná Francie (LFI, 2016), jak zní formace, pod jejíž křídla se usadili nyní všichni na levici, byla až druhá fáze, ta první nesla prostý název Levicová strana (PG, 2009).
Někteří kritici mu nyní vytýkají jeho vládní socialistické angažmá (za prezidenta Françoise Mitterranda i za premiéra Lionela Jospina). Zapomínají ale na to podstatne: byl to právě Mélenchon, který vždy kritizoval buržoazní popanštění socialistů a rezignaci na východiska (boj proti kapitálu a za sociální pokrok), která levice do té doby, zastupováním dělnické třídy a bojem za ní, reprezentovala. Po kongresu v Remeši (2008), kdy se socialisté přiklonili k neoliberalismu, ze strany odešel.
Mimochodem. Bývalý socialistický premiér Lionel Jospin, byl rovněž trockistou, a v duchu tzv. entrismu (vstupu do jiných stran k jejich rozvracení), nebyl podobně jako Mélenchon za ryzího socialistu nikdy považován.
Pátá republika jako ,,permanentní politický převrat''
Styl vládnutí v rámci Páté republiky je výrazně stavěn na vertikální moci, v které jsou sice prezident a parlament jako dva články demokratického systému na stejné úrovni, ale ve výkonu moci se režim odehrává kolem prezidenta. Prezident, jak to kdysi řekl Nicolas Sarkozy, mluví o premiérovi jako o ,,nejbližším spolupracovníkovi''.
I proces volby většiny (289 z 577) v parlamentu je v zásadě prezidentovi nakloněn. Obvykle je tomu tak, že vítězství prezidenta vede vždy v parlamentních volbách, jež následují, k vítězství právě jeho uskupení.
Stalo se tak vždy od založení francouzské Páté republiky v roce 1958 (přímá volba uzákoněna od roku 1962, první volba v roce 1965), a posílilo navíc i zkrácením mandátu ze sedmi na pět let (úprava v roce 2000).
Prezidentská většina zvítězila naposledy i v roce 2017, krátce po vítězství dosud nejmladšího prezidenta, který své hnutí En Marche! (Na pochodu!) označil vlastními iniciálami. Nyní to je poprvé pro celý režim sporné. A právě na tom je založena taktika levice.
Systém, v němž je parlament fakticky vydán na pospas prezidentovi, kritizují mnozí, kteří považují tento stav za neudržitelný. Macron, který nastupoval s programem změnit volební systém parlamentních voleb na částečné proporční (pod vlivem Bayrouaova Demokratického hnutí), aby lépe odpovídal rozložení politických sil, nyní čelí nástupu trendů, který je skrytě pučistický.
Jak to napsal kdysi François Mitterrand? Systém Páté republiky je ve skutečnosti, z důvodu vysoké koncentrace moc do rukou jediného člověka, ,,permanentní politický převrat''. Prezident sestavuje vládu, prezident schvaluje kandidátky, prezident… o sobě mluví jako o Jupiteru, bohu hromu i blesku.
Ve výzkumech veřejného mínění ale nyní stojí týden před volbami na čele levicové volebni spojenectví, jejíž název vychází ze zkratek jejich stran: Nupes (Nový lidový, ekologicky a sociální svaz). Již jeho prezidentská kandidatura byla schválena tzv. Lidovým parlamentem.
Mélenchonovi se rozhodně podařil husarský kousek, když pod jeden název dostal ekology, komunisty i socialisty (radikální i méně). Disidenti se rekrutují z liberální levice, mezi níž komicky nechybí ani socialista, bývalý prezident François Hollande, který se ke svému druhému pokusu pro absenci popularity ani neodhodlal.
Vulkanický pohyb rozpoutal Mélenchon ve chvíli, kdy se ostře vyhlásil budoucím premiérem Francie a parlamentní volby označil zao ,,třetí kolo prezidentské volby''. Učinil tak v reakci na Macronovo vítězství, jež označil za nelegitimní, s ohledem na nízký počet voličů a nárůst extrémní pravice. Mélenchon skončil jako třetí o pouhých 40.000 hlasů. Kdyby nebyl býval kandidoval komunista Fabien Roussel, mohl se ve druhém kole setkat Mélenchon s Macronem ve druhém kole.
O nelegitimnosti nemluvil ale Mélenchon sám, nýbrž i předseda senátu Gèrard Larcher, vzešlý ze strany Republikánů (LR), který kritizoval nízkou úroveň a krátké trvání Macronovy prezidentské kampaně.
Taktika oddalovat rozhodnutí, se u Macrona projevila i při sestavování vlády, na čele s Élisabeth Borneovou, jejíž charakter je ryze technokratický. Vláda, která působí výrazně jako přechodná (změna v kontinuitě?), je zbavena ideové politické orientace - vášně budí pouze ministr školství Pap Ndiaye, univerzitní pracovník senegalského původu, a to kvůli svému ostře rasovému výkladu dějin.
Kdo ze čtrnácti nových ministrů přežije peklo parlamentních voleb? To není vůbec jasné. Ani premiérka Borneová, jež kandiduje v Calvadosu, nemá své jisté. Může se ale stát, že - vzhledem k nynějším preferencím hnutí Nupes - bude koncem června (volby se konají 12. a 19. června) muset prezident Macron jmenovat Mélenchona svým novým premiérem?
Macronova kontinuální změna
Když Macron nastupoval před pěti lety, dokázal uhranout není mládím, ale i tím, že rázně rozdělil politickou scénu, již ovládl a rychle opanoval. Staré strany šly do kopru, parlament ovládlo jeho nové hnutí Republika na pochodu (LREM). Kdo chtěl, dokázal se recyklovat…
Nebyla to ani levice, ani pravice, které se dostaly k moci. Po letech vyhnívání se zdál být Macron čerstvým větrem, jenž zavanul krajinou: první krize, jímž ale čelit, odhalily limity jeho vládnutí.
Systém na jehož čele stojí, otevřel možnosti k nové diskusi nad jeho povahou. Nebyly to jenom násilně střety v rámci hnutí Žlutých vest, ale i širší krize pandemická, v níž se brutalita a policejní zásahy staly průvodními znaky krize celého režimu. Radikalizace společnosti, na pozadí války na Ukrajině, doléhá i na občany země - byť má Francie zatím velmi nízkou inflaci -, jež má stále ambicí vládnout - a poslední půlrok to ukázal v plné nahotě i Evropské unii (EU).
Vládní hnutí Renesance podle výzkumů získá na přepočet mandátu, kvůli volebnímu modelu, nakonec většinu - patrně křehkou, nějakých 275-315 křesel. Něco o deset mandátu více než je většina. Nemusí to být ale většina vůbec. Výzkumy nevoli, ty volby pouze ovlivňují. Od Národního sdružení Marine Le Penové nelze rovněž očekávat velký klid: zcela jistě bude mít vlastní poslanecký klub, s počet mandátů by mohl stoupnout ze 7 na 55-65 (ke klubu stačí 15).
V tu chvíli se Mélenchonova hvězda, která podle odhadů může mít 150-180 mandátu (on sám nekandiduje), stane stálicí, jež může rozložit celý dosavadní systém nadobro. Stane se totiž hlavní silou v parlamentu, bez níž se už vůbec nic neobejde.
Mélenchonův plán napumpovat do francouzské ekonomiky 250 miliard euro (snížení odchodu do důchodu, zvýšením sociálních davek, podpory, znárodňováním apod.) vyvolává zděšení. Ministr financí Bruno Le Maire tvrdí, že je Mélenchon ,,galský Chávez''. Co ale dělat s Chávezem, jehož lidé budou v parlamentu?
Ta Macronova kontinuální změna se v perspektivě více podobá, podobně jako u jeho dávného předchůdce Mitterranda, jeho druhému období: už lze pouze všechno ztratit, už se to nebude nikdy opakovat. Víc než dva mandáty Macron ústavně mít nemůže.
Za týden budeme vědět, kam míří Francie. Ta poslední bitva vzplála v těchto dnech. Bude to konec režimu, nebo jeho nový začátek?
Žádné komentáře:
Okomentovat