vyšlo na www.iliteratura.cz, 12. srpna 2014
Ne, tenhle román není vtip. I když po jeho dočtení vás může napadnout leccos. Vtipné to je ale pouze do jisté míry.
Ačkoliv se rozsahem i obsahem jedná spíše o novelu, je La Fille de mon meilleur ami (Dcera mého nejlepšího přítele, Minuit, 2014) od spisovatele Yves Raveye, kniha velmi matoucí. Žánrově se pohybuje někde mezi falešným thrillerem a falešnou romancí. Zkrátka v ryzí tradici nakladatelství, jež si rádo potrpí na blasfémie.
Na počátku je slovo...
Na počátku to ale vypadá, že půjde o příběh, v němž se dodržuje každé slovo. Na počátku stojí slovo muže, která dává Wiliam svému umírajícímu příteli Louisovi ve vojenské nemocnici v Montaubanu. Louis umírá a Wiliam slíbí, že najde a postará se o jeho dceru Mathildu. Louis o ní ale ví pouze to, že byla na nějaký čas internována v psychiatrické léčebně.
Expozice, jejíž východisko vypadá slibně, se ale vzápětí promění v podivné pátrání v duchu zcela jiném. Dozvídáme se, že Mathilda má dítě, jež jí bylo odebráno, a Wiliam se snaží, aby ho mohla navštívit. Činí tak způsobem, který zavání podfukem. Nejen, že se vydává za někoho jiného, než ve skutečnosti je, postupuje ale navíc technikou, jež nemá daleko k vydírání. Brzy zjišťujeme, že jeho motivy jsou zcela jiné, než dostát pouze slibu svému celoživotnímu příteli.
U Raveye, proslulém svou speciální dusnou atmosférou (od svých prvních knih býval dokonce přirovnáván k Georgesi Simenonovi), máme ale zde co dočinění zejména s permanentním sesouváním identity – každé z postav. To, co vypadá na první pohled jako jasné sociální vymezení, vzápětí Ravey zpochybní.
Nejsou tu jasné nejen motivy, ale ani výsledné konání. Klíčem k postavám nejsou třídní rozdíly, jako spíše jako jejich rozrušování.
Banalita každodenního zločinu
Značně hysterická dcera Mathilda, která má za sebou blíže neurčenou psychiatrickou zkušenost, s oblibou krade (jako straka) v supermarketu, a Wiliam se zase pro změnu snaží využít situace, aby oloupil rovnou (dosti promyšleně) šéfa odborářské centrály. Autor neusiluje o věrné zpodobení, není ale místy příliš jisté, co těmi postavami sám hraje za divadlo.
Situace, jejichž vývoj se pohybuje v kulisách banality současného předměstí (parking, supermarket, továrna, panelák) vybízí k reflexi, nad každodenní banalitou (malého) zločinu, který bývá skryt. Atmosféra, do níž se dostaneme bez velkého nadšení, je zneklidňující, protože v sobě nemá nic neobvyklého. Skoro by se dalo říct, že má v sobě i cosi zvrhle přitažlivého.
Ravey ve své (v pořadí dvanácté) novele nabízí odlesk světa, jehož jsme i my vybledlou součástí. Malé osudy malých existencí, netoužící po ničem jiném, než uniknout ze svého stereotypu. Jak vlastně žít, a nekrást? Tohle není zpráva o zločinu, ale o mezích vlastní existence.
Všudypřítomná policie ve vaší blízkosti postupuje podobně jako revizoři. Jsou přátelští, ale neústupní. I policie je tu součástí neviditelného psychoklimatu, v němž jsme lapeni jako slepí motýli, co tlučou o průhledné sklo…
„Víš, že nikdy ničeho nelituji,“ říká Wiliam v jednu chvíli své svěřenkyni Mathildě. Konec této novely by mohl být vlastně jejím začátkem.
Yves RAVEY: La fille de mon meilleur ami (Minuit, Paris, 2014), 115 stran.
 |
| Obálka knihy Yvese Raveye. |
Ačkoliv se rozsahem i obsahem jedná spíše o novelu, je La Fille de mon meilleur ami (Dcera mého nejlepšího přítele, Minuit, 2014) od spisovatele Yves Raveye, kniha velmi matoucí. Žánrově se pohybuje někde mezi falešným thrillerem a falešnou romancí. Zkrátka v ryzí tradici nakladatelství, jež si rádo potrpí na blasfémie.
Na počátku je slovo...
Na počátku to ale vypadá, že půjde o příběh, v němž se dodržuje každé slovo. Na počátku stojí slovo muže, která dává Wiliam svému umírajícímu příteli Louisovi ve vojenské nemocnici v Montaubanu. Louis umírá a Wiliam slíbí, že najde a postará se o jeho dceru Mathildu. Louis o ní ale ví pouze to, že byla na nějaký čas internována v psychiatrické léčebně.
Expozice, jejíž východisko vypadá slibně, se ale vzápětí promění v podivné pátrání v duchu zcela jiném. Dozvídáme se, že Mathilda má dítě, jež jí bylo odebráno, a Wiliam se snaží, aby ho mohla navštívit. Činí tak způsobem, který zavání podfukem. Nejen, že se vydává za někoho jiného, než ve skutečnosti je, postupuje ale navíc technikou, jež nemá daleko k vydírání. Brzy zjišťujeme, že jeho motivy jsou zcela jiné, než dostát pouze slibu svému celoživotnímu příteli.
U Raveye, proslulém svou speciální dusnou atmosférou (od svých prvních knih býval dokonce přirovnáván k Georgesi Simenonovi), máme ale zde co dočinění zejména s permanentním sesouváním identity – každé z postav. To, co vypadá na první pohled jako jasné sociální vymezení, vzápětí Ravey zpochybní.
Nejsou tu jasné nejen motivy, ale ani výsledné konání. Klíčem k postavám nejsou třídní rozdíly, jako spíše jako jejich rozrušování.
Banalita každodenního zločinu
Značně hysterická dcera Mathilda, která má za sebou blíže neurčenou psychiatrickou zkušenost, s oblibou krade (jako straka) v supermarketu, a Wiliam se zase pro změnu snaží využít situace, aby oloupil rovnou (dosti promyšleně) šéfa odborářské centrály. Autor neusiluje o věrné zpodobení, není ale místy příliš jisté, co těmi postavami sám hraje za divadlo.
Situace, jejichž vývoj se pohybuje v kulisách banality současného předměstí (parking, supermarket, továrna, panelák) vybízí k reflexi, nad každodenní banalitou (malého) zločinu, který bývá skryt. Atmosféra, do níž se dostaneme bez velkého nadšení, je zneklidňující, protože v sobě nemá nic neobvyklého. Skoro by se dalo říct, že má v sobě i cosi zvrhle přitažlivého.
Všudypřítomná policie ve vaší blízkosti postupuje podobně jako revizoři. Jsou přátelští, ale neústupní. I policie je tu součástí neviditelného psychoklimatu, v němž jsme lapeni jako slepí motýli, co tlučou o průhledné sklo…
„Víš, že nikdy ničeho nelituji,“ říká Wiliam v jednu chvíli své svěřenkyni Mathildě. Konec této novely by mohl být vlastně jejím začátkem.
Yves RAVEY: La fille de mon meilleur ami (Minuit, Paris, 2014), 115 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat