Kde se skrývá v Karlových Varech grál?

> kultura > film > publikováno a odvysíláno v Českém rozhlasu Plus, dne 11. července 2015

Karlovy Vary bylo vždy výjimečné město. Kdysi Karlsbad, nyní se  tam hlavně mluví rusky.

Po čase jsem se ocitl v Karlových Varech. Kdysi se toto město jmenovalo Karlsbad, ale to je již hodně dávno. S ohledem na množství ruských nápisů, které na člověka útočí ze všech stran, by se prostě mohlo vlastně jen přejít z latinky na cyrilici. Kdo ví? Nejčastěji jsem si všiml ale jednoho slova: „Продажа“.
Nikomu to ale patrně příliš nevadilo, kdo ví, zda si toho vůbec někdo všiml, neboť davy, které se po kolonádě valily, sem přijely především na 50. ročník Mezinárodního filmového festivalu (MFF). Já rovněž, i když pouze na jeden seminář, který organizovala profesní organizace FITES. Bylo to milé, podávalo se prosecco a meloun – diskuse se vedla nad tématem: „Kde je dnes filmový Grál aneb Film v internetovém prostoru.“

Kamkoliv ale člověk vkročil do prostoru neinternetového, a nejen v hotelu Thermal, v jakéhokoliv pavilonu, všude leželi mladí lidé. Málokde jsem se s tímto jevem setkal, ale patří to ke koloritu tohoto města v tento čas: je to přece „cool“, „trendy“ - a pak, je léto, že? Zástupy lidí polehávají, posedávají, všichni na něco čekají. 

Možná něco hledají? „Dávají tu něco zadarmo?“ neodpustil jsem se zeptat jedné té slečny, co polehávala v Lázních III – nacházející se na levém břehu řeky Teplé, co v 60. letech 19. století postavili architekti Ludwig Renner, Gustav Hain a Eduard Labitzky. Dívka se mne podívala pohledem, v němž se mísilo zavržení a nepochopení. „Prý jestli tu dávají něco zadarmo,“ obrátila se na svoji přítelkyni. Odpovědi se mi nedostalo.

Trafikantka na pražských Vinohradech, kam si chodím rád nakupovat noviny, jsem to vyprávěl, a ona mi sdělila, že kdysi do Karlových Varů jezdila: „Víte, to bylo v době, kdy jsem byla ještě čupr-holka,“ vysvětlila a mrkla na mne okem. „Dnes už ne, co bych tam dělala, že? Jsou tam přece samí Rusové...“ doplnila vědoucně s trpkým úsměvem. „Ale ne, oni to už všechno prodávají,“ namítl jsem. „Vážně? A komu? Snad Číňanům?“ nechtělo se jí věřit.

Nevím komu, ale v tomto městě je na prodej (na prodažu), snad úpkě všechno. Jen bazén hotelu Thermal a hotel Pupp ještě neprodali, dočetl jsem se nedávno. Ale nejsem si tím jistý...

Kdysi jsem četl v knize spisovatelky Edy Kriseové Kočičí životy dojemný příběh dvou Čechů, jež dějiny zavály daleko od své vlasti, že si dávali pravidelně schůzku v jednom kostele. Ne v katolickém, ale v tom pravoslavném. 

Napadlo mi, že bych ho rád viděl. I když nejsem pravoslavný. „Ruský kostel?“ udiveně se mne zeptala jedna z mladých organizátorek v informačním centru. Ne, není na kolonádě, i když je vlastně v centru. A doufám, že na prodej není.

I vyšplhal jsem se k němu na pohorky čtvrti Westend, jak mi poradila jedna ruská prodavačka bižutérie, a skutečně. Chrám apoštolů svatého Petra a Pavla. Pětikupolová stavba z roku 1893 postavená podle vzoru byzantsko-staroruského chrámu v Ostankinu u Moskvy za přispění ruské šlechty, jak se píše ve slovníku. „Ремонт“, visel nápis na chrámu, jehož obepínalo několik lešení.

Bylo vedro, mohlo být nějakých 39 stupňů ve stínu. Po obloze se sice honilo pár temných mraků, ale nevypadalo to, že by z nich mělo zapršet. V chrámu byl klid, nikde nikdo. Několik svíček plápolalo u těch správných ikon světců. Najednou se ale otevřely dveře a do nich vstoupila početná skupina, co se hned vrhla z toho vedra do příjemného chladu chrámu.

 „Where are you from?“ nedalo mi, neboť návštěvníci nevypadali jako místní ruská komunita. „Nous venons du Liban,“ odvětila žena zbrocená potem.

Budu muset přijet do Karlových Varů znovu. Až tam nebude festival, a až tam bude obyčejný klid. Třeba mi někdo poradí, kde se skrývá duše tohoto města.

Přece jen není vše na prodej, že?