translate - traduire

úterý 21. července 2015

V zájmu Evropy je udržet Řecko, kolébku naší civilizace

> politika > Evropa > Řecko > publikováno v Hospodářských novinách, dne 17. července 2015 (integrální text)

Krize může být vždy šance. V případě té řecké jde nejen o krizi evropské demokracie, ale i evropské civilizace.

Obnažuje na dřeň finanční kořeny, z nichž vyrůstá, odhaluje i stav rozhodovacích mechanismů, jimiž se se řídí. Může být tato zatím poslední krize – evropskou, řecky řečeno: katarsis? Ta možnost tu stále trvá, jen nezavírat oči.

Zatímco Francie budí dojem, že „zachraňuje Řecko“, nejsilnější evropská ekonomika, totiž ta německá, diktuje celé Evropě – a tlačí na vystoupení Řecka z eurozóny, známé jako Grexit.

Proč vlastně dnes proti sobě stojí Francie a Německo, dvě podoby řešení, dvě podoby pilířů sjednocené Evropy? Tato těžká otázka nemůže být zodpovězena, pokud se nezamyslíme nad vizemi, jež obě země vložily do společného projektu.
Dvě odlišné mocenské vize Evropy Francie od počátku vnímala Evropu jako projekt, do něhož vkládala vysoké ambice, ne menší než inkarnaci svých mocenských představ. Pro Německo, zpustošené největším válečným konfliktem druhé světové války, byla naopak Evropa vizí rekonstrukce, v níž toužila rozpustit své špatné svědomí. Prostředkem byla pro Německo po válce ekonomika – nástrojem Smlouva o uhlí a oceli. Dnes se zpřítomnila ve vládě nad jednotnou měnou euro.

Obě tato znamení – inkarnace a redempce – stojí u kořenů evropské konstrukce, a na této cestě dějinami jsou přítomná i v přístupech, jež obě evropské mocnosti zaujímají – i v případě řecké krize. Pro eurofederalisty musí být doslova noční můrou vidět, že Evropě nevládne lid (řecky: démos), ale finanční instituce. Stalo se tak vždy, když se lid v referendu o další podobě vyslovil, a řekl své – v případě hlasování o Maastrichtu, Lisabonské smlouvě, a nyní minulý týden naposledy v Řecku. 

Karikatura „evropské královny“, jak malují německou kancléřku Angelu Merkelovou německá média, jsou ovšem daleko od skutečnosti. Podobně daleko, jako by bylo snadné vidět ve francouzském prezidentu Françoisi Hollandovi jen hodného strýčka, jenž chce pomocí Řecku udržet vliv a kvalitu Evropy, stojící na „solidaritě a zodpovědnosti“. Každý ve skutečnosti prosazuje, tu více-tu méně, jen vlastní civilizační vizi.

Evropa podle stýčka Sama
Nelze nevidět, že podobně jako po druhé světové válce, i dnes jsou to zejména Spojené státy americké, jež nabádají Evropany k rozumu. Z perpektivy strýčka Sama musejí Evropané vůbec vypadat jako nezbedné děti. Nebýt Ameriky, sen mnoha Evropanů by se neuskutečnil – ani v té západní části, jež po válce převzala značnou část amerických hodnot (včetně džínsů a hamburgerů, nemluvě o Hollywoodu), ani v té části východní Evropy, jež se stala pro Západ novým eldorádem (a odbytištěm, pokud ne přímo popelnicí). Garantuje ale svobodu.

Francie, toužící po znovunabytí své mocenské síly, svěřila své franky do evropské marky. Německo, tolik hrdé na svůj poválečný úspěch, posílilo ekonomicky, a v mnoha ohledech i politicky. Vzpomeňme jen na způsoby, jak se tato země – jež ze svojí armády udělala humanitární konvoj – chovala na Balkáně (včetně jednostranného uznání Chorvatska). Francie, vědoma si americké slabosti na Blízkém výhodě i v Africe, stále disponuje nukleární silou, nejsilnější evropskou, totiž francouzskou armádou a širokou sítí post-koloniálních vlivů.
Americký prezident Barack Obama ví, že se může na Francii spolehnout, bude-li za něj tahat „horké kameny“ z ohniště, neboť Amerika už dávno není „světovým četníkem“ - katastrofa amerických intervencích v Iráku a Afghánistánu to předvedla více než jasně; bez podpory ze strany Evropy (a Francie zvláště) ubude i amerického vlivu v zónách, kam sama nedosáhne. 

Zatím si to není Evropa schopna dostatečně uvědomit, protože kromě Francie (a mnohdy i s ní) doufala nejen na jednostrannou pomoc Ameriky. Stačí ale jen letmý pohled na mapu, abychom viděli, kde se Řecko, kolébka evropské civilizace, nachází.

Německá násobilka kancléřky Merkelové Německá kancléřka Merkelová ale jistě netrpí očním zákalem. Ví, že její domácí podpora ze stran konzervativní aliance CDU-CSU, jež si nevidí na špičku nosu, pro řecký kompromis je slabá. A byť jí více vyhovoval Hollandův předchůdce, pravicově populistický prezident Nicolas Sarkozy, není ani pro ni vše zcela ztraceno.

Je to ale v poslední době právě Německo, jež do Evropy nevysílá právě srozumitelné vzkazy. Všechno se nedá spočítat, a německá násobilka zná jistě více číslovek, než pouze ty první tři: ein-zwei-drei...

Žádné komentáře:

Okomentovat