Ani liška, ani ježek, prostě Stanley Hoffmann

> politika > nekrolog > publikováno a odvysíláno na Českém rozhlasu Plus, dne 25. září 2015 

Profesor Stanley Hoffmann byl mužem, který vysvětloval Američanům Evropu, a Evropu Američanům.

S oblibou opakoval, že to nebyl on, kdo si vybral mezinárodní vztahy, ale že si mezinárodní vztahy vybraly jeho. Profesor Stanley Hoffmann, politolog mezinárodního renomé, jeden z těch mimořádných duchů své generace, zemřel 13. září ve věku osmdesáti šesti let v Cambridge, americkém státě Massachussetts.
Zanechal po sobě na dvacítku knih, jež se nedají přehlédnout. Zabývá se v nich evropskou, francouzskou, ale i americkou politikou. O té americké mluvil s ironií jako o politice Gulivera. O evropské, že má dvojí janusovskou tvář. Na té jeho tváři se často skvěl neodolatelný úsměv, na nějž všichni jeho studenti vzpomínají: ten by ale nestačil, kdyby jen nedoprovázela erudice, smysl pro kritické myšlení a morální nároky, velmi přísně vzato - dodnes platné. A to navzdory osudu, který jej do těch jeho vlastních dějin vrhl velmi brzo. Bez audience, spíše menší než větší, ale nemohl být, protože měl rád výměny názorů a sám je často provokoval. Mohl v nich ukázat, že dokáže být liškou i ježkem...

Profesor Stanley Hoffmann, zakladatel Centra evropské studie na Harvardu, kde padesát let přednášel, to prostě takto měl: měl dva pasy (francouzský a americký), ačkoliv se narodil ve Vídni, a to (americkému) otci a (rakouské) matce, židovského původu, jež s ním v útlém věku odjela do Francie. Francouzským občanem se stal po válce, americkým až na počátku 60.let.

Sám o sobě velmi rád mluvil jako o člověku, o tom zvláštním druhu lidí - („go-between“) - prostředníku mezi dvěma světy. Vysvětloval Američanům Evropu, a Evropanům Ameriku. V jeho myšlení byla Evropa ale mnohem více Francií, jež mu byla intelektuálním základem – řekněme voltairovsko-rousseauovským stylem myšlení, někde na počátku esejismu, což byla jeho neoblíbenější forma. Ameriku ale miloval, byl jejím posledním Evropanem.

Ačkoliv byl pokřtěn jako protestant, nebýt odjezdu do Francie, stihl by ho patrně v Rakousku za pár let osud mnoha jiných židů, neboť míru jeho židovství neposuzoval on, ale nacisté. V roce 1940, při obsazení Francie hitlerovskou armádou, uprchla s ním jeho matka na jih do Nice, společně s deseti milióny Francouzů, což bylo pro ně, stejně jako pro Hoffmanna, jak později vzpomínal, jedním z „nejtraumatičtějších zážitků jeho života“.

Kulturně se po celý svůj život nepřestával cítit Francouzem, i když po studiu politických věd v Paříži, nepokračoval ve Francii, ale na Harvardu, jemuž zůstal věrný do své smrti. „Jsem národností Francouzem, ale občanem Harvardu,“ poznamenal jednou překvapeným posluchačům. Svým studentům, v rámci cyklu o „budování státu“ a o „válce“ (a jeden z jeho termínů tato slova spojuje¨do ambivalentní „státu války“); tento profesor francouzské civilizace, jak zněl jeho titul, s oblibou dával číst Tolstého stěžejní dílo Vojna a mír, na němž dokládal teorie mezinárodních vztahů. 

Nebyl stoupencem trendu, jenž činil z politologie velkou vědu, prosazoval onen kulturní rozměr, vždy zůstával na pozicích, jež francouzský filozof Raymond Aron nazýval paradoxem vědy. „Vše se nevejde do teoretických škatulek,“ opakoval svým studentům. „Pokud se dokáže teorie nořit do dějin, nebude mít nároky dějiny příliš teoretizovat,“ dodával.

Oproti svým vrstevníkům, zejména Henry Kissingerovi, s nímž přednášel od počátků na harvardském Centru evropských studií, nesloužil žádnému z politiků – a během vietnamské války dokonce s Kissingerem přerušil styky. Kritizoval americké angažmá v Iráku, a proslul větou, že: „Nelze vnucovat naše dobro těm, kteří ho sami nechtějí.“

Jeho srdeční záležitostí byly politické dějiny Francii, jíž věnoval řadu knih, v níž se zabýval rolí poujadismu, významem Charlese de Gaulla, ale i posledního „socialistického monachy“ Françoise Mitterranda. Jeho žák, ne nevýznamný politolog Robert O. Keohane o něm v jednom eseji napsal, že Hoffmann dokázal sloučit „empirismus lišky“ a zároveň „etiku ježka“. Brilantní profesor Stanley Hoffmann by mu na to možná řekl, že v této úvazu zůstal, tak jako to často vytýkal americké zahraniční politice, u „svatého zjednodušení a nadutého sloganu“. Pro naše potřeby to ale není až tak málo. To další si jistě bedlivý a pozorný zájemce najde sám...

Jméno Stanley Hoffmann za to prostě stojí...