translate - traduire

pátek 11. září 2015

Vzniká v Evropě nová mentální zeď?

> politika > uprchlíci > text publikován a odvysílán v Českém rozhlasu Plus, dne 9. září 2015
Součástí plotu, který má zabránit pronikání uprchlíků jsou i žiletkové pásy.
Uprchlická krize v Evropě vyvolala mnoho otazníků. Jedním z nich je i otazník, proč se právě východoevropské země ve valné většině chovají k lidem, přicházejícím často z války, tak odmítavě.

Oproti západním zemím a jejich představitelům, kteří situaci řeší operativně, zeje i obrovská propast v chování politiků, kteří často slyší pouze „hlas lidu“.

Na jakých základech tento rozpor stojí? Přitom i veřejnost, respektive jedna z jeho částí, jež se hlásí k vypjaté podobě „ochrany civilizace“ a „národních zájmů“, existuje samozřejmě i na Západě. Vniká v Evropě nová zeď, tvořená tentokrát nikoliv ideologiemi, ale mentálními předsudky? Bojujeme o svoji vlastní duši?

Východ Evropy, spadající po dlouhých 40 let do sféry vlivu komunistické ideologie, jež ovšem zosobňoval zejména speciální výklad a diktát Moskvy, má ale na uprchlíky mnohem radikálnější názor. A to i ve špičkách společnosti – včetně jejich nejvyšších představitelů. Je to velký paradox, kde nevystačíme pouze s jednoduchými odpověďmi. Lze je najít v historii, v proměně mentalit, ale i v jakémsi podvědomém odmítání lidí, kteří nespadají do našeho známého kulturního okruhu.

Švejkování totiž nebylo jen protestem proti militarismu, ale i obdivuhodnou karikaturou charakteru, který si sice přizpůsobí téměř všemu, a to značně slouhovsky, ale má na věc svůj – značně osobitý: tu odmítavý, tu devótní názor. Vězení národů, jak bývalo nazýváno Rakousko-Uhersko až do svého zániku v roce 1918, tvoří jeden z neopominutelných pilířů, který máme tendenci smazávat pouze odkazem na slavnou postavu vojáka Švejka, jak ji geniálně vytvořil spisovatel Jaroslav Hašek.

Většinová ideologie, ať už přicházela z Vídně, později z Berlína (a ve své speciálně perverzní podobě i ze Sudet) nebo z Moskvy, byla sice odmítána, ale zároveň v české společnosti existovala i značná část těch, kteří díky těmto trendům udělali nejen kariéru, ale svou přemírou oddanosti propadli těm ideologiím i vírou (jistou pokryteckou směsicí disciplíny a kverulantství).

Maďarská snaha „zastavit uprchlický nájezd“ sahá až někam do časů, kdy to bylo katolické Maďarsko, jež uchránilo Evropu od muslimů (Poláci si ale myslí to samé), ztratilo ale příklonem k Německu podvakrát (nejprve smlouvou v Trianonu, a později porážkou nacismu) výsledným poválečným uspořádáním svou bývalou velikost.

Velká většině českých občanů, a to přes 70 %, odmítá podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) zejména občany ze severní Afriky a Blízkého východu. Většinový evropský diskurs, na jehož čele stojí německá kancléřka Angela Merkelová, je přitom právě k uprchlíkům velmi vstřícný.

Samozřejmě, že obraz vyhnaných Němců a zničené Drážďany či pád Berlína hrají v kolektivní paměti Němců silnou roli. Diktuje ale nám opravdu tolik zase Německo? Jsme opravdu znovu pouze jeho vazaly – ekonomickými a politickými? Jakého psychoanalytika bychom si měli povolat, aby vysvětlil, proč máme takový strach – z neznámého? Je to „strach z pohlcení,“ nebo z jakéhosi „zániku identity“ toho zbytku, co ještě máme – onen, možná často i nechutně zápecnický „smrad a teploučko“?

V neposlední řadě hraje v posuzování uprchlíků naše vlastní představa o nás samých. Pokud se člověk dozví, že ti „běženci, utečenci a uprchlíci“ vlastně nechtějí k nám, nevniká tu zárodek ke specifické nenávisti k sobě samým?
Součástí německé společnosti nejsou jenom etničtí Němci.
Proč nejsme tak přitažliví pro uprchlíky? Protože nejsou oni vlastně pouze imigranty, toužícími „jen“ po lepším životě? Po jakém životě ale toužíme my? Nechtělo by vlastně mnoho z těch Čechů, co jsou proti „muslimském živlu“, také utéct do Německa?

Mnozí tam již pracovali a pracují a jistě znají vztah Němců k lidem, jimž se donedávna říkalo dosti nehezky – Ausländer (cizinec)? Neříká se hezky česky také – přivandrovalec?

Není dobré být cizincem ve vlastní zemi. Těmi se ale nestaneme, když budeme klást ostnaté dráty na hranicích naší vymírající populace, nebo – a to ještě hůře – hledat ji v naší české frustrované mysli.

Spor o smysl českých dějin, jak jej kdysi nastolili naši předkové, se totiž stále vrací. Je to zápas o naši ustrašenou duši. O to, jaká stále je, ale také jaká by mohla být...

Žádné komentáře:

Okomentovat