> politika > Evropa > Francie, Itálie > komentář vyšel v Mladé frontě Dnes, dne 30. prosince 2016 a rovněž na portálu idnes.cz dne 1. ledna 2017 (integrální text)
Evropské jaro populistů? Dosavadní vláda levicových stran v Evropě, socialistů ve Francii a demokratů v Itálii, je vážně otřesena. Dvě ze zakladatelských zemí Evropského společenství, nyní Evropské unie, procházejí v těchto dnech vážnými politickými proměnami. Před branami
Vypadá to na poslední Vánoce. Alespoň pro levicové vlády Francie a Itálie. Počátkem prosince došlo k demisi obou premiérů – Mattea Renziho v Itálii a Manuela Valse ve Francii – ve dvou z posledních rozhodujících zemích, kde v Evropě vládne levice. Jakkoliv jsou vnitřní národní důvody pádu obou premiérů odlišné, jedno je spojuje: neschopnost čelit narůstající vlně populismu, opírající se o agresivní xenofobii, jež počíná ovládat kontinent.
Efekt Trump, totiž výsledky amerických voleb, v nichž zvítězil avanturista a miliardář Donald Trump, o němž se dnes tolik mluví, jenom akceleruje i v Evropě stav, v němž jsou stále více legitimizovány protidemokratické a protisystémové tendence.
Krize demokratického režimu
Ačkoliv formálně nastoupili v obou zemích noví premiéři – Bernard Cazeneuve v zemi galského kohouta a Paolo Gentiloni na Apeninském poloostrovu – jejich vlády jsou již dnes sečteny. Ve Francii zbývá pouhých pět měsíců do prezidentských voleb, po nichž následují ty parlamentní. V Itálii se vážně počítá s předčasnými volbami v červnu.
 |
| Odstoupivší italský premiér Renzi (vlevo) naslouchá, jak může. Novým premiérem je dnes jeho blízký Paolo Gentiloni. |
Za fasádou institucí, hlásící se k respektu hodnot humanismu, slyšíme stále častěji přísliby, které mají nezakrytě proticivilizační akcent, posilované rasismem a kryptofašismem. Xenofobie se dnes stala módním konverzačním obratem elit – nejen v kavárnách. Soudím, že máme co činit s pokusem o zásadní revizi dosavadního demokratického režimu: ať už mají podobu elegantně uhlazeného integrismu ve Fillonově střihu, či burleskního nástupu politického uskupení komika Beppe Grilla.
Neměli bychom si samozřejmě nalhávat, že příznaky jsou to zcela nové. Za vlády francouzské levice i pravice (François Mitterrand i Jacques Chirac), bylo lze najít často různé podoby toho, co bývá opovrženíhodné: kastovnictví, korupce i klientelismus. V Itálii, jež byla vždy kolébkou demokratických experimentů s novými vůdci (Silvio Berlusconi), byla odvrácenou tváří demokracie navíc (stále flexibilnější) přítomnost mafie.
Konec evropské vize?
Obě země, které prošly těžkým poválečným přerodem – Francie se na scénu vrátila po kolaboranském režimu loutkového maršála Pétaina, v Itálii vládl jistou dobu operetní diktátor Mussolini – nalezly ale vždy dostatek sil, aby vrátily svým národům důstojnost a postavení. Francie společně s Itálii stály na počátku 50. let u základů nové politické vize Evropy, kterou ta její východní část znovunalezla koncem 80. let. Představitelé Francie a Itálie vždy patřili k těm
politikům, jejichž činy vedl jistý typ étosu.
Ten se nyní vytrácí, mizí jako duch nad vodami, jež se s uprchlickou krizí zakalila. Pokrytectví, jež bylo neodmyslitelnou součástí přepychu západní civilizace, dostává podobu šklebu a jedovatých slin.
Mohou hnutí Národní fronty Marine Le Penové či Hnutí Pěti hvězd Beppe Grilla přinést novou podobu lidové vlády, v nichž budou rozhodovat pouze naše atavismy a frustrace? Bude to vůbec ještě demokracie? Obě uskupení za všechny (v Itálii rovněž Liga Severu, na francouzské Korzice nacionalisté) jsou silně protievropské, destruktivní – a byť často vystupují s obhajobou sociálně slabých, i antisociální.
Evropská levice, pyšná na své zakladatele, byla ve svých počátcích obhájkyní slabých proti silným. Ve vrcholných funkcích v Evropě (Jacques Delors, Romano Prodi) to byli právě politici levicoví, kteří dokázali převzít vizionáře křesťanské (Robert Schuman, Alcide de Gasperi). V posledních dvaceti letech se ale rozpadem bipolárního světa ztratila i užitečnost evropského projektu, z něhož se stala zdánlivě nedobytná pevnost jen pro ty vyvolené.
Evropský étos, živený pravda dlouhou dobu Američany, provázala vždy nepřehlédnutelná evropská vize. Ta je ve Francii, a mnohem více v Itálie, stále přítomna. S odchodem Ameriky z Evropy ale sílí tendence, které mají varovný tón. Zní to jako někdy jako hlasy Sirén, jež lákají zbloudilé námořníky ke konečnému zánik. Slyším v těch hlasech, jež se ozývají, byť jen zcela bezvýznamně – ale přesto, i jeden slabý český tón.
Návrat ke kořenům
Dokáže levice, jež se uměla zbavit s příchodem té druhé levice, dogmatismu, fanatismu a staré veteše, ještě sílu čelit vlastní rozpadu? Protože to není jenom nepřítel za branami, jež demokracii ohrožuje, na rozpadu hodnot pracují velmi usilovně i nepřátele vnitřní, řečeno starým žargonem, kteří si spletli politické angažmá s vlastní sebeprezentací a nadutým egomaniactvím.
Na levici francouzské (Mélenchon, Montebourg, Macron) nyní probíhá bitva o primát kandidovat v prezidentských volbách – poté, co François Hollande se potopil v popularitě na hranici statistické chyby, a vyhlásil svůj úmysl více nekandidovat. Bývalý premiér Manuel Valls zatím navzdory své neodolatelné touze nedokáže jen tak snadno zbavit Hollandova dědictví. V Itálii člověk nikdy neví, co se stane – Matteo Renzi, jenž hlasováním o své budoucnosti zdánlivě ze scény odešel, se ještě může triumfálně vrátit. Popularitu i většinu v parlamentu na to
má.
Nikde ale není vidět nikoho, jenž by reprezentoval "návrat ke kořenům" levice, té levice, jež přenechala dělníky a lidi bez perspektivy právě těm populistům, z nichž vyrostli jejich obhájci. Může za to příklon k liberalismu? Může za to malá evropská lež institucí, že jsme všichni
Obě země, které prošly těžkým poválečným přerodem – Francie se na scénu vrátila po kolaboranském režimu loutkového maršála Pétaina, v Itálii vládl jistou dobu operetní diktátor Mussolini – nalezly ale vždy dostatek sil, aby vrátily svým národům důstojnost a postavení. Francie společně s Itálii stály na počátku 50. let u základů nové politické vize Evropy, kterou ta její východní část znovunalezla koncem 80. let. Představitelé Francie a Itálie vždy patřili k těm
politikům, jejichž činy vedl jistý typ étosu.
Ten se nyní vytrácí, mizí jako duch nad vodami, jež se s uprchlickou krizí zakalila. Pokrytectví, jež bylo neodmyslitelnou součástí přepychu západní civilizace, dostává podobu šklebu a jedovatých slin.
Mohou hnutí Národní fronty Marine Le Penové či Hnutí Pěti hvězd Beppe Grilla přinést novou podobu lidové vlády, v nichž budou rozhodovat pouze naše atavismy a frustrace? Bude to vůbec ještě demokracie? Obě uskupení za všechny (v Itálii rovněž Liga Severu, na francouzské Korzice nacionalisté) jsou silně protievropské, destruktivní – a byť často vystupují s obhajobou sociálně slabých, i antisociální.
Evropská levice, pyšná na své zakladatele, byla ve svých počátcích obhájkyní slabých proti silným. Ve vrcholných funkcích v Evropě (Jacques Delors, Romano Prodi) to byli právě politici levicoví, kteří dokázali převzít vizionáře křesťanské (Robert Schuman, Alcide de Gasperi). V posledních dvaceti letech se ale rozpadem bipolárního světa ztratila i užitečnost evropského projektu, z něhož se stala zdánlivě nedobytná pevnost jen pro ty vyvolené.
Evropský étos, živený pravda dlouhou dobu Američany, provázala vždy nepřehlédnutelná evropská vize. Ta je ve Francii, a mnohem více v Itálie, stále přítomna. S odchodem Ameriky z Evropy ale sílí tendence, které mají varovný tón. Zní to jako někdy jako hlasy Sirén, jež lákají zbloudilé námořníky ke konečnému zánik. Slyším v těch hlasech, jež se ozývají, byť jen zcela bezvýznamně – ale přesto, i jeden slabý český tón.
Návrat ke kořenům
Dokáže levice, jež se uměla zbavit s příchodem té druhé levice, dogmatismu, fanatismu a staré veteše, ještě sílu čelit vlastní rozpadu? Protože to není jenom nepřítel za branami, jež demokracii ohrožuje, na rozpadu hodnot pracují velmi usilovně i nepřátele vnitřní, řečeno starým žargonem, kteří si spletli politické angažmá s vlastní sebeprezentací a nadutým egomaniactvím.
Na levici francouzské (Mélenchon, Montebourg, Macron) nyní probíhá bitva o primát kandidovat v prezidentských volbách – poté, co François Hollande se potopil v popularitě na hranici statistické chyby, a vyhlásil svůj úmysl více nekandidovat. Bývalý premiér Manuel Valls zatím navzdory své neodolatelné touze nedokáže jen tak snadno zbavit Hollandova dědictví. V Itálii člověk nikdy neví, co se stane – Matteo Renzi, jenž hlasováním o své budoucnosti zdánlivě ze scény odešel, se ještě může triumfálně vrátit. Popularitu i většinu v parlamentu na to
má.
Nikde ale není vidět nikoho, jenž by reprezentoval "návrat ke kořenům" levice, té levice, jež přenechala dělníky a lidi bez perspektivy právě těm populistům, z nichž vyrostli jejich obhájci. Může za to příklon k liberalismu? Může za to malá evropská lež institucí, že jsme všichni
Evropané?
Debata o budoucnosti evropské levice by měla začít. Dříve než jí bude definitivně konec. Někdy to vypadá, že evropská levice prochází agónií.
Debata o budoucnosti evropské levice by měla začít. Dříve než jí bude definitivně konec. Někdy to vypadá, že evropská levice prochází agónií.
Žádné komentáře:
Okomentovat