> politika Jugoslávie
> vznik text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 1. prosince 2018.
Podle vzoru Rakousko-Uherské monarchie, která právě zemřela, bylo v roce 1918 vytvořeno království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Usilovalo o sjednocení zdánlivě podobných národů žijících na stejné půdě. Kuriózní nápad se zlými důsledky, píše bývalý jugoslávský spisovatel Bora Čosić ve svém eseji pro švýcarský Neue Zürcher Zeitung. Stalo se tak právě před 100 lety.
„Když jsem vstoupil do první třídy v roce 1938, byl jsem zapsán na bělehradské modelové škole krále Alexandra. To dokazuje, že jsem se tam narodil, v Království pánů Karađorđevićů v Jugoslávii, a učinil tam své první kroky. Moje dětská duše hledala model ve škole po celou školu, ale nebylo ho nikde,“ píše Bora Čosić.
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců bylo podle Čosiće modelováno po zániku Rakousko-uherské monarchie podle blízkých národů, kteří žili na stejné půdě. Zanedbávali však několik menších. „Ačkoliv tam byli Maďaři, Židé, Albánci, Slováci a Romové, byl to především stát tří národů, Srbů, Chorvatů a Slovinců, ostatní museli mlčet. Všechny země světa jsou ostatně organizovány na podobném principu, že je možné slyšet hlas jediné velké většiny, zatímco ti jiní mají stát v rohu a tiše,“ píše.
V oblastech obývaných v bývalém Rakousko-Uhersku slovanským národy, vznikl po jeho rozpadu Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (SHS), vyhlášený 29. října 1918 Národní radou Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Stát se tehdy rozkládal na území Kraňska, části Štýrska, Chorvatska, Slavonie, Dalmácie a Bosny a Hercegoviny.
Dne 24. listopadu 1918 se ovšem části Vojvodiny-Bačka, Banát a Baranja připojily k Srbsku a o dva dny později, 26. listopadu 1918 se na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučily se Srbskem.
Tomu již dříve přináležela oblast Kosova a Makedonie, předtím i Černá Hora. Dne 1. prosince 1918 došlo ke sjednocení Státu SHS se Srbským královstvím. Bylo tak vyhlášeno nové Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů – hlavním městem se stal Bělehrad.
Počátky Jugoslávie v ilyristickém hnutí Chorvatů
Písemnému prohlášení z 1. prosince 1918 ale předcházelo prohlášení z konce července 1917, kdy „dvanáct divokých mužů“ nervózně čekajících na konec války, sepsalo první podklady pro budoucí státní uskupení. Stalo se tak na řeckém ostrově Korfu 20. července 1917. Exiloví politici, sdružení kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady a Srbského království, potom podepsali ještě Ženevskou dohoda ze dnech 6.-9. listopadu 1918. Ještě v květnu jí předcházela Májová deklarace, v níž se jihoslovanští poslanci rakouské Říšské rady vyslovili ke společnému státu, ovšem pod vládou dynastie habsbursko-lotrinské.
Zásadní dohoda byla tedy uzavřena na „řeckém ostrově ve Středozemním moři, většina z těchto gentlemanů nosila klobouky značky Girardi, ale počátky nového státu se konaly pod poněkud jinou čepicí“, ironizuje vznik společného státu Čosić, jenž se hlásí rovnou měrou k původu srbského, tak i chorvatskému.
Proč ale vlastně tyto národy, které nebyly až tak mladé, hledaly vlastně společný stát? Jak napadlo Srby a Chorvaty, že by mohli žít spolu? „Dokonce i jeden národ sám o sobě je někdy schopen jen stěží žít sám se sebou, a že to někdy trvá, natož aby vzal na milost ty druhé, kteří se mu podobají jen tak tak, aby neměl pocit, že mu zasahují do jeho domova. Obecně není jasné, kdo zasahoval do domova tomu druhému, zda to byli Srbové nebo Chorvati, nebo tomu bylo naopak,“ píše Čosić.
Ačkoliv si dodnes mnoho Chorvatů myslí, že to byli Srbové, kteří zasáhli do jejich života, bylo tomu přesně naopak. Myšlenka na společnou říši Jihoslovanů má počátky v tzv. ilyristickém chorvatském hnutí, jež bylo reakcí chorvatských spisovatelů a kulturně aktivních lidí na procesy, které probíhaly například v Čechách a na Moravě, na Slovensku a v dalších oblastech Rakouska, usilujících o obnovu jazyka, kultury a tradic národů. Název vznikl podle ilyrských provincií, jež existovaly za napoleonských válek. !Slibní Srbové, kteří již měli vlastní stát, v zásadě jen přijali chorvatskou věc, jelikož si byli jistí,“ míní Čosić, „že jako většinový národ budou ve státě také vládnout.
Všichni ale spadali „pod královskou korunu rodu Karađorđevićů, jehož zástupci blahosklonně sledovali, jak se v parlamentu mezi sebou konstantně hašteří srbský náměstek s chorvatskými zástupci parlamentního zasedání“. Slovinci, kteří přišla pod dojmem italské expanze, vnesli do soustátí další prvek, který byl již tak dosti odlišný kulturně, nábožensky, ale i svými tradicemi.
Ústava, mimochodem, vznikla na pravoslavný svátek Vidovna (den Víta), který slavili hlavně Srbové, byla přijata ale všemi 28. června 1921. její trvání platilo až 6. ledna 1929
Od centralismu k diktatuře aneb Kultura smuteční pompy
Samotné zřízení, kopírující ústavy západní Evropy, mělo centralistickou povahu, v čele stál král a shromáždění rozhodovalo v parlamentu. Národy nebyly odlišeny, jednalo se o národ trojjediný, v zásadě tedy jugoslávský; o Makedoncích se v zásadě nemluvilo, o bosenských muslimech vůbec. Územní uspořádání odmítlo rozdělení rakousko-uherské, respektovalo ale historické tradice – všech třicet tři oblastí bylo seskupeno ale především podle počtu obyvatelstva. Co ale vedlo k prvnímu zániku v roce 1929? Byla to především neutěšená správní situace.
Král Petr I. Karađorđević, jenž vládl od roku 1903 až do roku 1921, se například zasloužil i o to, že Československo podepsalo s Jugoslávií a Rumunskem diplomatickou Malou dohodu, jež mělo posílit stabilitu v této části Evropy. Jeho následník Alexandr I. Karađorđević to měl ovšem o dosti složitější.
Po zastřelení dvou chorvatských poslanců v létě 1928 se za pomoci vojenských kruhů rozhodl chopil moci a zavedl diktaturu. Byly zrušeny všechny politické strany a jméno státu přešlo na jednodušší Království Jugoslávie. Pro jugoslávského spisovatele bylo toto období předznamenáním tragédie rozpadu, jež je vepsána přímo do genotypu této země.
„Z mého dětství třicátých let si vzpomínám na první světelné reklamy, ulice a dekorace pro narozeniny nezletilého krále, ale také na smuteční pompu za jeho zavražděného otce,“ vzpomíná Čosić. Král Alexandr I. Nevládl dlouho - byl při své návštěvě Francie v roce 1934 zastřelen v přístavu Marseille. Králův vrah, bulharský reakcionář Vlado Černozemski byl zabit na místě činu.
Smuteční pompa ovládla zemi. „Ve školách se organizují návštěvy v muzeu, abychom se mohli dívat na královský vůz, v němž byl král zabit při atentátu v Marseille. Dívali jsme se na krvavou košili zavražděného krále, a tento nesourodý karneval smrti byl doprovázen nově založenou Berlitz School na výuku cizích jazyků, provázely je akce kavárníka Juliuse Meinla, a k tomu všemu hrál americký foxtrot a promítaly se filmy s Jamese Cagneyem.“
Na trůn nastoupil teprve jedenáctiletý Petr II. Karađorđević, jemuž poručníka dělal jeho strýc Pavel, vládla ale ve skutečnosti regentská rada až do jeho plnoletosti v roce 1941.
Pokrok přišel i do Jugoslávie, bylo to vidět podle Čosiće v ekonomice i technice, prosazovala se nová literatura (surrealismus), ale jinak panoval především zmatek, z čehož povstal budoucí nový vůdce země – komunistický ilegál Josip Broz Tito.
Malý princ ještě nevěděl, co má dělat, a země se řítila přímo do nového světového konfliktu: vypukla válka, v jejíchž troskách zanikla i královská Jugoslávie. Přišla německá okupace.
Vůdce a partyzán Tito jako nový král
Království zaniklo, aby vzniklo nové. „Myslím, že jugoslávské království bylo obnoveno v roce 1945 vítězstvím Titova partyzánské armády nad fašismem, i když země byla po skončení války nazývána republikou,“ soudí Čosić, který se domnívá, že „navzdory všem jeho proletářským myšlenkám představila hlava státu svou vlastní monarchii.“ byla to nová země, ale nesla s sebou mnoho z té staré doby. „Bylo to dost zvláštní země, kde je odehrával život mé generace: něco jako měkký bolševismus, kde se odehrávala ale i vzplanutí liberálních idejí, odpor proti stalinismu, ale zároveň tu byl ten bigotní komunismus s těžkou represí jednotlivců..."
Stále to ale byla oproti jiným zemím tehdejšího východního bloku, země pro mnohé zaslíbená. Slunce se zatemnilo až mnohem později. Josip Broz Tito dokázal vzdorovat i Stalinovi, a vrátil lidem jeho země hrdost.
A potom, jeho partyzáni, po nichž je v Praze dosud pojmenována ulice, se za svou zemi brali. Konec byl ale zapsán v této zemi již od počátku, podobně jako tomu bylo v Československu, kde se slaví vznik státu, který již dvacet pět let neexistuje.
„Konec našeho balkánského království přišel až v devadesátých letech, v té krvavé a nesmyslné válce, jejíž počátky jsou známy. Namísto vládce máme nyní celou řadu knížat v oddělených oblastech,“ truchlí nad stavem zemí bývalé Jugoslávie spisovatel Čosić, který odjel na protest proti police Slobodana Miloševiće nejprve odjel z Bělehradu a nakonec pryč ze země, která již přestala existovat, do Berlína.
„Zvláštní je, že pojem Jugoslávie stále existuje buď jako syndrom neurotické nostalgie, nebo jako motiv agresivní odolnosti vůči nenáviděnému slovu. V Srbsku žije i potomek královského domu Karađorđevićů, poněkud tlustá narušená bytost, jenž se ani nenaučí srbsky,“ píše. „Lidé, kteří jsou v poslední době velmi zbožní, bez ohledu na svého pohanského ducha, by rádi měli nějakého krále.“ I když v zemi vládnou strikní republikáni, zamýšlí se Čosić, „jejich králové jsou v parcích, a to v bronzu a jsou zobrazeni na malém neurčitém počtu mincí v numismatických sbírkách.“
Co nakonec dnes zůstalo z Jugoslávie, ze země, která vznikla před 100 lety podobně jako Československo, jen snad s jinou kulturou, byť převážně slovanskou? „Jugoslávie jako slovo způsobuje malomocenství v Chorvatsku, i když až donedávna existovala pouze Jugoslávská akademie věd,“ sarkasticky glosuje stav země. Máme možná společného ale více, než si myslíme. Třeba tu zvláštní nemoc, o níž dnes každý píše „Myslím, že schizofrenie nejen ovlivňuje jednotlivce, ale někdy i větší skupiny, celé národy a státy,“ píše spisovatel, jenž se 5. dubna dožil již 86 let.
„Srbové a Chorvaté nebudou již bratry jako bratři - a pokud ne bratři, tak aspoň kamarádi, znovu – pokud se vrátí k sobě, bude to s jejich noži a nakonec budou předstírat, že se nikdy navzájem neviděli," říká Čosić ve svém románu Tutori (Lektoři), jenž napsal již před 40 lety, v roku 1978, kdy Jugoslávie byla pro Čechy a Slováky zemí, kam se jezdí na dovolenou. Pro některé také zemí, jež byla tranzitní – a bez zpětné jízdenky.
Podle vzoru Rakousko-Uherské monarchie, která právě zemřela, bylo v roce 1918 vytvořeno království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Usilovalo o sjednocení zdánlivě podobných národů žijících na stejné půdě. Kuriózní nápad se zlými důsledky, píše bývalý jugoslávský spisovatel Bora Čosić ve svém eseji pro švýcarský Neue Zürcher Zeitung. Stalo se tak právě před 100 lety.
„Když jsem vstoupil do první třídy v roce 1938, byl jsem zapsán na bělehradské modelové škole krále Alexandra. To dokazuje, že jsem se tam narodil, v Království pánů Karađorđevićů v Jugoslávii, a učinil tam své první kroky. Moje dětská duše hledala model ve škole po celou školu, ale nebylo ho nikde,“ píše Bora Čosić.Království Srbů, Chorvatů a Slovinců bylo podle Čosiće modelováno po zániku Rakousko-uherské monarchie podle blízkých národů, kteří žili na stejné půdě. Zanedbávali však několik menších. „Ačkoliv tam byli Maďaři, Židé, Albánci, Slováci a Romové, byl to především stát tří národů, Srbů, Chorvatů a Slovinců, ostatní museli mlčet. Všechny země světa jsou ostatně organizovány na podobném principu, že je možné slyšet hlas jediné velké většiny, zatímco ti jiní mají stát v rohu a tiše,“ píše.
V oblastech obývaných v bývalém Rakousko-Uhersku slovanským národy, vznikl po jeho rozpadu Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (SHS), vyhlášený 29. října 1918 Národní radou Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Stát se tehdy rozkládal na území Kraňska, části Štýrska, Chorvatska, Slavonie, Dalmácie a Bosny a Hercegoviny.Dne 24. listopadu 1918 se ovšem části Vojvodiny-Bačka, Banát a Baranja připojily k Srbsku a o dva dny později, 26. listopadu 1918 se na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučily se Srbskem.
Počátky Jugoslávie v ilyristickém hnutí Chorvatů
Zásadní dohoda byla tedy uzavřena na „řeckém ostrově ve Středozemním moři, většina z těchto gentlemanů nosila klobouky značky Girardi, ale počátky nového státu se konaly pod poněkud jinou čepicí“, ironizuje vznik společného státu Čosić, jenž se hlásí rovnou měrou k původu srbského, tak i chorvatskému.
Ačkoliv si dodnes mnoho Chorvatů myslí, že to byli Srbové, kteří zasáhli do jejich života, bylo tomu přesně naopak. Myšlenka na společnou říši Jihoslovanů má počátky v tzv. ilyristickém chorvatském hnutí, jež bylo reakcí chorvatských spisovatelů a kulturně aktivních lidí na procesy, které probíhaly například v Čechách a na Moravě, na Slovensku a v dalších oblastech Rakouska, usilujících o obnovu jazyka, kultury a tradic národů. Název vznikl podle ilyrských provincií, jež existovaly za napoleonských válek. !Slibní Srbové, kteří již měli vlastní stát, v zásadě jen přijali chorvatskou věc, jelikož si byli jistí,“ míní Čosić, „že jako většinový národ budou ve státě také vládnout.
Všichni ale spadali „pod královskou korunu rodu Karađorđevićů, jehož zástupci blahosklonně sledovali, jak se v parlamentu mezi sebou konstantně hašteří srbský náměstek s chorvatskými zástupci parlamentního zasedání“. Slovinci, kteří přišla pod dojmem italské expanze, vnesli do soustátí další prvek, který byl již tak dosti odlišný kulturně, nábožensky, ale i svými tradicemi.Ústava, mimochodem, vznikla na pravoslavný svátek Vidovna (den Víta), který slavili hlavně Srbové, byla přijata ale všemi 28. června 1921. její trvání platilo až 6. ledna 1929
Od centralismu k diktatuře aneb Kultura smuteční pompy
Samotné zřízení, kopírující ústavy západní Evropy, mělo centralistickou povahu, v čele stál král a shromáždění rozhodovalo v parlamentu. Národy nebyly odlišeny, jednalo se o národ trojjediný, v zásadě tedy jugoslávský; o Makedoncích se v zásadě nemluvilo, o bosenských muslimech vůbec. Územní uspořádání odmítlo rozdělení rakousko-uherské, respektovalo ale historické tradice – všech třicet tři oblastí bylo seskupeno ale především podle počtu obyvatelstva. Co ale vedlo k prvnímu zániku v roce 1929? Byla to především neutěšená správní situace.
Král Petr I. Karađorđević, jenž vládl od roku 1903 až do roku 1921, se například zasloužil i o to, že Československo podepsalo s Jugoslávií a Rumunskem diplomatickou Malou dohodu, jež mělo posílit stabilitu v této části Evropy. Jeho následník Alexandr I. Karađorđević to měl ovšem o dosti složitější.Po zastřelení dvou chorvatských poslanců v létě 1928 se za pomoci vojenských kruhů rozhodl chopil moci a zavedl diktaturu. Byly zrušeny všechny politické strany a jméno státu přešlo na jednodušší Království Jugoslávie. Pro jugoslávského spisovatele bylo toto období předznamenáním tragédie rozpadu, jež je vepsána přímo do genotypu této země.
Smuteční pompa ovládla zemi. „Ve školách se organizují návštěvy v muzeu, abychom se mohli dívat na královský vůz, v němž byl král zabit při atentátu v Marseille. Dívali jsme se na krvavou košili zavražděného krále, a tento nesourodý karneval smrti byl doprovázen nově založenou Berlitz School na výuku cizích jazyků, provázely je akce kavárníka Juliuse Meinla, a k tomu všemu hrál americký foxtrot a promítaly se filmy s Jamese Cagneyem.“
Na trůn nastoupil teprve jedenáctiletý Petr II. Karađorđević, jemuž poručníka dělal jeho strýc Pavel, vládla ale ve skutečnosti regentská rada až do jeho plnoletosti v roce 1941.Pokrok přišel i do Jugoslávie, bylo to vidět podle Čosiće v ekonomice i technice, prosazovala se nová literatura (surrealismus), ale jinak panoval především zmatek, z čehož povstal budoucí nový vůdce země – komunistický ilegál Josip Broz Tito.
Malý princ ještě nevěděl, co má dělat, a země se řítila přímo do nového světového konfliktu: vypukla válka, v jejíchž troskách zanikla i královská Jugoslávie. Přišla německá okupace.
Vůdce a partyzán Tito jako nový král
Království zaniklo, aby vzniklo nové. „Myslím, že jugoslávské království bylo obnoveno v roce 1945 vítězstvím Titova partyzánské armády nad fašismem, i když země byla po skončení války nazývána republikou,“ soudí Čosić, který se domnívá, že „navzdory všem jeho proletářským myšlenkám představila hlava státu svou vlastní monarchii.“ byla to nová země, ale nesla s sebou mnoho z té staré doby. „Bylo to dost zvláštní země, kde je odehrával život mé generace: něco jako měkký bolševismus, kde se odehrávala ale i vzplanutí liberálních idejí, odpor proti stalinismu, ale zároveň tu byl ten bigotní komunismus s těžkou represí jednotlivců..."
A potom, jeho partyzáni, po nichž je v Praze dosud pojmenována ulice, se za svou zemi brali. Konec byl ale zapsán v této zemi již od počátku, podobně jako tomu bylo v Československu, kde se slaví vznik státu, který již dvacet pět let neexistuje.
„Konec našeho balkánského království přišel až v devadesátých letech, v té krvavé a nesmyslné válce, jejíž počátky jsou známy. Namísto vládce máme nyní celou řadu knížat v oddělených oblastech,“ truchlí nad stavem zemí bývalé Jugoslávie spisovatel Čosić, který odjel na protest proti police Slobodana Miloševiće nejprve odjel z Bělehradu a nakonec pryč ze země, která již přestala existovat, do Berlína.
„Zvláštní je, že pojem Jugoslávie stále existuje buď jako syndrom neurotické nostalgie, nebo jako motiv agresivní odolnosti vůči nenáviděnému slovu. V Srbsku žije i potomek královského domu Karađorđevićů, poněkud tlustá narušená bytost, jenž se ani nenaučí srbsky,“ píše. „Lidé, kteří jsou v poslední době velmi zbožní, bez ohledu na svého pohanského ducha, by rádi měli nějakého krále.“ I když v zemi vládnou strikní republikáni, zamýšlí se Čosić, „jejich králové jsou v parcích, a to v bronzu a jsou zobrazeni na malém neurčitém počtu mincí v numismatických sbírkách.“
„Srbové a Chorvaté nebudou již bratry jako bratři - a pokud ne bratři, tak aspoň kamarádi, znovu – pokud se vrátí k sobě, bude to s jejich noži a nakonec budou předstírat, že se nikdy navzájem neviděli," říká Čosić ve svém románu Tutori (Lektoři), jenž napsal již před 40 lety, v roku 1978, kdy Jugoslávie byla pro Čechy a Slováky zemí, kam se jezdí na dovolenou. Pro některé také zemí, jež byla tranzitní – a bez zpětné jízdenky.
Žádné komentáře:
Okomentovat