Rodí se nová panevropská pravice? Vzniká „třetí síla“. Nestačí už jenom xenofobie a populismus, tvrdí americký esejista

> politika > Francie > esej na EuroZprávy.cz, dne 20. prosince 2018.

Co se to děje na pravici? V zemích tak rozdílných, jakými jsou Francie, Polsko, Maďarsko, Rakousko a Itálie, vznikají nyní snahy o vytvoření nové soudržné ideologie, která by mobilizovala Evropany. Všechny ty, kteří jsou rozhněvaní vůči přistěhovalectví, ekonomické dislokaci, Evropské unii a sociálnímu liberalismu, by měla spojit „nová pravicová fronta“, tvrdí v rozsáhlém eseji americký politolog Mark Lilla v prosincovém vydání revue The New York Review of Books.

V únoru letošního roku se ve Washingtonu DC konalo výroční shromáždění s názvem Conservative Political Action Conference (CPAC). Toto shromáždění, jež bývá také označováno za jakýsi pravicový Davos, kde se setkávají zasvěcenci a aspiranti, aby se dozvěděli, co je nového. Úvodním mluvčím nebyl zas tak zcela nový mluvčí tohoto pravidelného setkání. Mike Pence, viceprezident Spojených států amerických, zahájil konferenci, další mluvčí již byl ale trochu nečekaný, zcela nový hlas, který patřil ženě, francouzské političce, která ještě dosud nedosáhla třicítky, jménem Marion Maréchalová-Le Penová.

Kdysi andělská blondýnka Marion vyrostla v půvabnou ženu

„Marion, jak je ve Francie obvykle nazývána, je vnučkou Jeana-Marie Le Pena, zakladatele krajně pravicové Národní fronty (FN), a neteří Marine Le Penové, současné její předsedkyně,“ píše esejista Mark Lilla. „Letošního léta se obě, ona i Národní fronta, přejmenovaly. Ona opustila jméno Le Penová a ponechala si pouze jednoduché Marion Maréchalová. Mezitím i její teta oficiálně přejmenovala svou stranu na Národní sdružení (RN),“ upřesňuje v poznámce.

Marion, mladá žena, která se stala ve svých dvaadvaceti letech v roce 2012 nejmladší poslankyní Národního shromáždění od časů Francouzské revoluce, se poprvé na veřejnosti objevila jako malá dvouletá, téměř andělská, blondýnka v náručí svého dědečka v jeho kampani v roce 1992. „Od té doby už nezmizela z veřejné scény,“ připomíná Mark Lilla, který přednáší na Kolumbijské univerzitě v New Yorku dějiny idejí.

Andělská tvář Marion na volebním plakátu svého dědy Jeana-Marie Le Pena v roce 1992.

Marion Maréchalová, jež vyvolala svým vystoupením velký ohlas nejen v USA, ale i v Evropě, nekandidovala v minulých parlamentních volbách v roce 2017, následujících po dramatickém vítězství Emmanuela Macrona a porážce její tety Marine v prezidentském klání. Své rozhodnutí vysvětlila tím, že chce trávit více času s rodinu. To nebyla ale tak úplně pravda, protože Marion Maréchalová stanula vzápětí, jen krátce po svém odchodu z parlamentu, na čele soukromého Institutu sociálních, ekonomických a politických věd (ISSEP) v Lyonu, jejž otevřela v květnu o rok později. Co tím Marion Maréchalová sleduje?

Byl to rozhodně postup, který mnohé překvapil. „Na rozdíl od horkých hlav - svého dědy a tety, je Marion vždy klidná a soustředěná, zní upřímně a inklinuje k intelektuálnímu projevu,“ vysvětluje Lilla. „Svým lehkým francouzským přízvukem nikoho neurazila, překvapila však mnohé důrazem na to, jakou výhodu přináší USA ‘nezávislost’ v porovnání s ‘podrobením’ Francie, jakému je vystavena v Evropské unii,“ vrací se Lilla ke kongresu ve Washingtonu. V tomto politicko-ekonomickém uskupení není Francie podle Maréchalové „schopna hájit ekonomickou a zahraniční politiku“, ani „hájit své hranice proti nelegální imigraci“; zvláštní důraz potom položila na neschopnost vzdorovat přítomnosti islámské snahy po utvoření „counter-society“, jakousi subkultrurní společnost, na jejím území.

Zatímco mnoho republikánů, kteří byli na konferenci přítomni, obvykle tvoří stoupenci „absolutismu soukromého vlastnictví“ a fanatičtí zastánci „práva na zbraně“, Marion zvolila jinou cestu, nečekaný obrat, když přešla do útoku na „principy individualismu“ a „vládu egoismu“, jež stojí u počátků „všech našich sociálních nemocí“. Globální ekonomika podle ní vede k „zotročení zahraničních dělníků“ a „ztrátě práce pro domácí dělníky“. Svůj projev zakončila neotřelou citací hudebníka Gustava Mahlera: „Tradice není kultem popela, nýbrž přenosem ohně.“

„Něco nového se děje na pravici v Evropě,“ píše americký politolog. Už to není jen výbušná xenofobie a populismus, na které jsme dosud byli zvyklí. Myšlenky jdou dál. „Myšlenky jsou dále rozvíjeny a nadnárodní sítí jsou rozsévány dál tam, kde se usazují. (…) Novináři přitom již označili za naprosto marný projekt Steva Bannona, který se pokouší dát dohromady evropské populistické strany a myšlenky pod jeden deštník, jenž nazývá Hnutí,“ píše Lilla. „Ale jeho instinkty jako amerického politika jsou zcela v souladu s dobou,“ dodává vážněji. „V zemích tak odlišných jako Francie, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Německo, a Itálie vznikají snahy po rozvoji jiné cesty, jež by utvořila soudržnou ideologii a mobilizovala hněv, pocházející z imigrace, ekonomické dislokace, Evropské unie a sociálního liberalismu. Tato ideologie by měla mít schopnost vládnout,“ míní.

Příklad Francie, kde se za posledních padesát poválečných let odehrálo mnohé, může posloužit čtenářům jako základ k tomu, co stojí za pozornost. Nejen proto, že mezitím kdysi „andělská blondýnka“ vyrostla v půvabnou ženu. Něco podstatného se vskutku změnilo. Zejména, pokud nás bude zajímat, co se děje na jeho pravém lidovém křídle. Začněme ale s Markem Lillou nejprve na levici.

Levice a pravice: politika a náboženství jako spojité nádoby

Francouzská levice, vždy pevně spjatá s republikánským sekularismem, neměla nikdy příliš pochopení pro katolický život, a byla často nevědomky překvapená, když se něco takového přihodilo. Na počátku roku 1984 vláda Françoise Mitterranda předložila zákon, jímž se katolické školství dostalo pod větší vládní tlak a kontrolu, když se jejich učitelé stali veřejnými zaměstnanci. „Toho června téměř milión katolíků pochodovalo na protest Paříží a mnoho dalších napříč zemí. Mitterrandův premiér Pierre Mauroy byl nucen podat demisi a návrh byl stáhnutý. Byl to velmi důležitý okamžik pro katolíky, kteří náhle objevili, že navzdory oficiálnímu sekularismu francouzské státu, zůstávají kulturní silou, a někdy mohou být také politickou,“ píše Lilla.

To, co jedni zkouší na levici, druzí testují i na pravici. Nelze jít ale jedním směrem donekonečna. Ukazuje to příběh, který profesor Mark Lilla připomíná vzápětí.

V roce 1999 vláda gaullistického prezidenta Jacquese Chiraca vytvořila nový legislativní statut, nazvaný jako pacte civil de solidarité (občanská smlouva solidarity, nebo také PACS), jímž pro dlouhodobĕ nesezdané páry, které žádaly o legální ochranu zejména ve věci dědictví nebo v dalších otázkách, spojených s koncem života. Krátce po epidemii HIV/AIDS, byl PACS široce přijímán jako pomoc pro gay komunitu, ale velmi brzo se stal populární i mezi heterosexuálními páry, které usilovaly o volnější vazby. Počet párů, které přijaly PACS se ročně přiblížil počtu sňatků a uspořádání mezi gayi a lesbičkami bylo vnímáno jako nekontroverzní.

Během své kampaně v roce 2012 socialistický kandidát François Hollande, vědom si předchozího úspěchu v přijetí této normy, přislíbil legalizovat sňatky stejného pohlaví a otevřel i otázku adopcí a dodatečných práv pro páry gayů a lesbiček. Marriage pour tous – sňatek pro každého – byl jejich sloganem. „Když už byl Hollande ve své funkci, odhodlal se ke splnění svého slibu v kampani, ale zopakoval Mitterrandovu chybu tím, že neodhadl silnou protireakci z pravého křídla. Krátce po své inauguraci byla síť nevěřících těžce napadena skupinami katolických letničních, kteří se začali formovat v hnutí, jež se samo nazvalo jako La Manif pour tous – Manifestace pro každého,“ srovnává esejista vývoj v této zvláště citlivé otázce.

V lednu 2013, krátce předtím, než parlament přijal sňatky gayů, La Manif byla schopna shromáždit více než 300 000 lidí, kteří demonstrovali v Paříži, čímž ohromili nejen vládu, ale i média. Zvláště překvapující byla „ludická atmosféra“ protestů, která mnohem více připomínala „gay pride parade“ než cestu poutníků do Compostely. Mezi protestujícími bylo mnoho mladých, ale namísto „duhových bannerů“ mávali „modrou a bílou“, jímž upozorňovali na zastoupení chlapců a dívek. Slogany na plakátech byly neseny rytmem května 1968, kde jste mohli číst rýmovačky typu: François resist, prove you exist (Františku vydrž, dokaž, že existuješ). Korunu tomu všemu dala mluvčí La Manif, v zářivých barvách oblečená herečka a performerka, která přijala jméno Frigide Barjotová, vystupující s kapelou nazvanou Dead Pompidous.

„Odkud ti lidé přišli?“ ptá se profesor Lilla. „Přese všechno, Francie již přece dlouho není katolickou zemí, nebo se to aspoň říká. I když je pravda, že stále mnohem více Francouzů své děti masově křtí, přibližně dva ze tří se stále definují jako katolíci, a přibližně 40 procent z nich deklarují, že sami ‘praktikují’, ať již tím myslí cokoliv,“ zamýšlí se esejista a politolog. „Mnohem důležitější ale je, jak dokládá výzkumná studie Pew Research Center z minulého roku, že ti Francouzi, kteří se identifikují jako katolíci – speciálně ti, kteří chodí pravidelně na mši – jsou významně mnohem více na pravici ve svých politických názorech, než ti, kteří tak nečiní,“ upřesňuje autor eseje v The New York Tumes of Books sociologický vzorek.

„Vztah mezi náboženstvím a politikou se v Evropě obrací – již to není religiózní příklon, jenž pomáhá určit politické náhledy, ale je to naopak politický názor, jenž pomáhá v jakékoliv sebeidentifikaci náboženství.“

Nejde ale jenom o Francii, srovnává profesor Mark Lilla. Tento trend lze nalézt i v zemích východní Evropy, kde stejné výzkumné centru Pew přišlo na to, že počet ortodoxních křesťanů, kteří se sami takto identifikují, narůstá stejnou úměrou jako nacionalismus mezi lidmi, zklamanými z očekávání roku 1989. „To by mohlo znamenat, že vztah mezi náboženstvím a politikou se v Evropě obrací – již to není religiózní příklon, jenž pomáhá určit politické náhledy, ale je to naopak politický názor, jenž pomáhá v jakékoliv sebeidentifikaci náboženství. Tyto předpoklady mohou být pro evropské křesťany nacionalistických hnutí na místě, jak již dlouho předpokládal maďarský prezident Viktor Orbán,“ soudi Mark Lilla.

Ať již jsou stovky katolíků, kteří se účastnili původně La Manif a jiných podobných akcį napříč Francií motivováni jakkoliv, je možná příliš brzy tvrdit, co vše to přinese. Někteří z vůdců těchto manifestací rychle zformovali politicky aktivní skupinu Sens Commun (Zdravý rozum), jež se podílela, byť nepatrně, na tom, kdo bude frabcouzkým prezidentem loňského volebního roku. „Jejich preferovaným kandidátem byl François Fillon, puritánský bývalý premiér a praktikující katolík,“ upřesňuje Lilla. La Manif měla úzké vztahy se skupinou Sens Commun. „Bylo to zřetelné i v jeho náboženských náhledech při primárkách strany Republikánů na konci roku 2016 – vystupoval proti sňatkům, adopcím, a nahrazovaní gay a lesbických párů – které k překvapení všech vyhrál. Fillon vyšel z primárek s velmi vysokým počtem hlasů – vzhledem k leta velmi nepopulárnímu socialistovi Hollandovi a neschopnosti Národní fronty získat větší podporu než v jedné třetině francouzského elektorátu, mnoho z pozorovatelů ho považovalo za favorita voleb.

Ale krátce před zahájením jeho národní kampaně, došlo k novému překvapení. Le Canard enchaîné, týdeník, který kombinuje satiru s investigativním novinářstvím, odhalil, že Fillonova žena dostala více než půl miliónu euro za práci, kterou ve skutečnosti léta nevykonávala, a že on sám přijal počet dárků od obchodníků, včetně nákladných obleků, které stály více než desítky tisíc euro. Pro muže, který kandidoval s heslem „odvahu k pravdě“, to byl naprostý konec. Byl vyřízen, jeho štáb ho opustil, ale on přesto odmítl odstoupit. „To otevřelo cestu eventuální šanci na vítězství pro centristického Emmanuela Macrona. Ale nesmíme zapomínat, že navzdory skandálu, Fillon získal 20 procent v prvním kole, srovnatelných s Macronovými 24 a Le Penové 21 procenty. Kdyby nepropadl, měl by velkou šanci stát se prezidentem a my bychom si sami sobě vyprávěli velmi odlišné příběhy o tom, co se v Evropě skutečně děje,“ poznamenává esejista.

Katolická pravicová kampaň proti sňatkům stejného pohlaví byla sice odsouzena k zániku, ale to nic neznamená. „Široká většina Francouzů sňatky podporuje, ačkoliv pouze sedm set párů tak každý rok dosud učinilo. Máme stále důvod si myslet, že zkušenost z La Manif může čas od času zachvátit politiku Francii,“ varuje. „Prvním důvodem je, že stále existuje neobsazený ideologický prostor mezi hlavním proudem Republikánů a Národní frontou. Novináři mají tendenci představovat zjednodušený obraz populismu v současné evropské politice. Představují si, že existuje jasná linie, jež odděluje dědictví konzervativních stran jakými jsou Republikáni, kteří se smířili s neoliberálním evropských řádem, od xenofobní populistické strany, jakou je Národní fronta, jež by si přála zlomit vaz Evropské unii, zničit liberální instituce a vypudit ven mnoho imigrantů, zvláště ty muslimské, pokud možno,“ uvažuje.

Tito novináři podle Marka Lilly mají problém si představit, že může vzniknout cosi jako „třetí síla“, jež není zastoupená mezi etablovanými stranami, ani mezi xenofobními populisty. Tato úzkoprsost vede k tomu, že dokonce i krátkodobí pozorovatelé mají problém pochopit, že podporovatelé La Manif, jež mobilizovali své stoupence v otázkách, že bývají v Americe nazývány jako „sociální témata“, se cítí být opuštěni, protože nemají reálné politické zastání. Republikáni nemají „vládnoucí ideologii“, jež by byla odlišná od „ekonomických globalistů“ a příliš uctívají stát: od gaullismu převzali sekulární dědictví, jež tradičně hodnotí morálku a náboženství jako striktně osobní záležitosti, a to v neposledku navzdory neobvyklé Fillonově kandidátce.

Národní fronta je podle Lilly blíže sekularismu, a i když méně ideologicky, sloužila dlouho jako útočištĕ pro - historické pozůstalé kolaborantů z režimu Vichy, roztrpčených pieds noirs přišlých z Alžírska, romantiků, milujících Johanku z Arku, nenávistné proti-židovské a proti-muslimské vyznavače, včetnĕ skinheadů – než jako strana, jež by měla pozitivní program pro Francii budoucnosti.

„Mladí konzervativní intelektuálové sdílejí přesvědčení, že robustní konzervatismus je jedinou alternativou k tomu, co oni nazývají neoliberální kosmopolitismus naší doby, a že zdroje k takovému konzervatismu lze nalézt na obou stranách tradičního politického rozdělení - na levici i na pravici.“

Dalším důvodem, proč může La Manif i nadále ovlivňovat současnost, spočívá ve sdílené zkušenosti skupiny mladých intelektuálů, většinově katolických konzervativců, kteří vidí sami sebe jako avantgardu této „třetí síly“. Za posledních pět let se objevují stále častěji v médiích a získali v novinách, jakými jsou deník Le Figaro nebo týdeníky jako Le Point nebo Valeurs actuelles, nemluvě již o internetových portálech Limite nebo L’Incorrect, značnou váhu. Publikují knihy, objevují se často v televizi. „Minulé léto jsem strávil nějaký čas čtením a scházením se s těmito mladými autory v Paříži a zjistil jsem něco více, spíše o jejich ekosystému, jež nepůsobí zdaleka dojmem soudržného a disciplinovaného hnutí. Uvědomil jsem si, jak jsou seriózní a jak se liší od amerických konzervativců,“ píše politolog Lilla.

Podle něj tito mladí intelektuálové sdílejí dvě přesvědčení, a to: robustní konzervatismus je jedinou alternativou k tomu, co oni nazývají neoliberální kosmopolitismus naší doby, a že zdroje k takovému konzervatismu lze nalézt na obou stranách tradičního rozdělení - na levici i na pravici. „Nejpřekvapivějším okamžikem“ bylo pro Marka Lille, když zjistil, že všichni jsou „fanoušky Bernie Sanderse“.

„Intelektuální ekumenismus“, jak tyto autory nazývá, nacházejí východiska u spisovatelů, jimiž opepřují své texty, jakými byli kritik totalitarismu a odlidštění světa George Orwell, ale i mystická aktivistka Simone Weilová, nebo anarchista 19. století Pierre-Joseph Proudhon, filozofové Martin Heidegger nebo Hannah Arendtová, mladý Marx, bývalý marxistický katolík Alasdair Macintyre a zejména politicky levicový, ale kulturně konzervativní americký historik Christopher Lasch, jehož sdělení „vykořeňuj všechno vykořenitelné vyjma potřeby kořenů“, slyšel Mark Lilla v Paříži doslova jako mantru. „Předvídatelně odmítají Evropskou unii, sňatky stejných pohlaví, a masovou imigraci. Ale oni stejně tak odmítají neregulované globální finanční trhy, neoliberální odříkání, genetické modifikace, konzumerismus a konglomerát AGFAM (Apple-Google-Facebook-Amazon-Microsoft).“

Tato mélange – domnívá se americký autor – může znít naším uším podivně, ale je „mnohem konzistentnější než pozice souuřasných amerických konzervativců“. Kontinentální konzervatismus se rád vrací do 19. století, zůstává mnohem více „organickou koncepcí společnosti“. Vypadá to jako jednoduchá křesťanská civilizace tvořená různými národy s odlišnými jazyky a chováním. „Tyto národy jsou tvořeny rodinami, které spojují v organismy, sice odlišně, tvoří zato komplementární role a povinnosti pro matky, otce a děti. Z tohoto pohledu je fundamentálním úkolem společnosti předání znalostí, morálky a kultury pro příští generace, umožňující život celému civilizačnímu organismu. To neznamená sloužit nějaké aglomeraci autonomních individualit zbavených práv,“ popisuje podhoubí tohoto intelektuálního bujení.

Základem nového programu pravice může být „organická koncepce“

Mnoho z těchto mladých Francouzů uvádí mezi svým argumenty „organickou koncepci“. „Proč považují Evropskou unii za nebezpečnou?“ ptá se profesor Lilla z Kolumbijské univerzity. „Protože odmítá kulturně-religiózní základy Evropy a pokouší se je namísto toho najít v ekonomickém individualismu vlastních zájmů? Je to ještě horší, upozorňují, EU povzbuzuje imigraci lidí z rozdílných a nekompatibilních civilizací (islám), čímž dosahuje ještě vyššího napětí. A předně, tím, že posilují sebedeterminaci a rozmanitost mezi národy, EU fakticky způsobuje coup d’état (převrat) ve jménu ekonomické efektivity a pod vládou homogenizující centrální moci v Bruselu,“ shrnuje politolog.

Konečně tím vyvíjí tlak na země, aby se přizpůsobily obtížným fiskálním politikám, z nichž mají prospěch pouze bohatí, EU brání v péči o své nejzranitelnější občany a udržení sociální solidarity. „Nyní, podle jejich názoru, se musí rodina starat sama o sebe v ekonomickém světě bez hranic, v kultuře, která úmyslně ignoruje jejich potřeby. Na rozdíl od svých amerických protějšků, kteří oslavují ekonomické síly, které nejvíce pojí rodinu, kterou si sami pod tímto náporem idealizují, mladí francouzští konzervativci uplatňují svou ekologickou vizi i na ekonomiku a tvrdí, že musí být podřízena sociálním potřebám,“ vyjmenovává profesor Lilla základní odlišnosti.

„Na rozdíl od svých amerických protějšků, kteří oslavují ekonomické síly, které nejvíce pojí rodinu, kterou si sami pod tímto náporem idealizují, mladí francouzští konzervativci uplatňují svou ekologickou vizi i na ekonomiku a tvrdí, že musí být podřízena sociálním potřebám.“

„Nejpřekvapivější pro amerického čtenáře je silný environmentalismus těchto mladých autorů, kteří se baví představou, že konzervativci by měli, inu, konzervovat. Jejich nejlepším žurnálem je pestrý, dobře vydesignovaný čtvrtletník Limite, který nese podtitul „revue integrální ekologie" a publikuje články kritické vůči neoliberální ekonomice a o degradaci životního prostředí tak hrozivě, že to nemá obdoby ani na americké levici,“ podivuje se esejista Lilla. „Někteří autoři nejsou vůbec advokáty ekonomického růstu; jiní čtou Proudhona a prosazují decentralizovanou ekonomiku lokálních společenství. Další již opustili město a píší o svých zkušenostech s provozováním ekologických farem, odsuzujíce agrobyznys, geneticky modifikované plodiny a efekty suburbanizace. Všichni se zdají být inspirováni encyklikou papeže Františka Laudato (2015) a sozumitelným vyjádřením katolického sociálního učení o životním prostředí a ekonomické spravedlnosti,“ popisuje.

Tito lidé vzešli z hnutí La Manif a mají názory na rodinu a sexualitu v duchu tradičních katolíků. „Ale argumenty, které pro ně platí, jsou přísně sekulární. Pokud jde o návrat k starším normám, poukazují na skutečné problémy: klesá počet porodů, zvyšuje se naopak míra zanedbaného rodičovství mladistvých, kteří jsou ponořeni do porna a zmatení svou sexualitou, čímž obtěžují své rodiče, kteří kontrolují jejich telefony,“ zmiňuje. „To vše, jak tvrdí, je výsledkem našeho radikálního individualismu, který nás zaslepil vůči společenské potřebě utvářet silné a stabilní rodiny. To, co tito mladí katolíci již nevidí, je to, že homosexuální páry, které se chtějí oženit a mít děti, se tím snaží vytvořit rodiny a předávat své hodnoty jiné generaci. To již pro ně nenese žádný konzervativní instinkt,“ podotýká.

Řada mladých žen prosazuje to, co nazývají „alter-feminismem“, jenž odmítá sklon, jejž považují za „kariérový fetišismus“ současného feminismu, kterým nevědomky posilují kapitalistickou ideologii, která zotročuje. Netvrdí, že by měly ženy zůstat doma, pokud nechtějí; spíše si ale myslí, že ženy potřebují mnohem realističtější představu o sobě než jim současný kapitalismus a feminismus nabízí.

Spisovatelka Marianne Duranová ve své nedávné knize Mon corps ne vous appartient pas (Moje těla vám nepatří, Albin Michel, 2018), píše: „Jsme oběťmi světového názoru, ve kterém se předpokládá, že bychom měly žít až do věku 25 let, pak pracovat jako přátelé od 25 do 40 let (věk, během něhož jste na vrcholu, a potom dáni do starého železa), vyhnout se závazkům a mít děti do 30. To všechno je zcela v rozporu s rytmem ženského života.“

Eugénie Bastiéová, další feministka, se ve své knize Adieu mademoiselle (Sbohem, slečno, Le Cerf, 2016) inspirovala Simone de Beauvoirovou. Chválí první vlnu feministického boje za dosažení stejných zákonných práv pro ženy, ale kritizuje Beauvoirovou a následné francouzské feministky za „odtělesnění“ ženy, o nichž se píše více jako o „myslících a toužících kreaturách“, ale ne jako o ženách reprodukce, které nakonec eventuálně chtějí manžela a rodinu.

„Stejně jako v minulosti marxisté, kteří byli neurčití ohledně toho, co by komunismus skutečně znamenal, zdá se, že se (konzervativci) méně zajímají o definování toho, co mají na mysli, než o to, co by se mělo stát.“

„Ať už si myslíme o těchto konzervativních představách o společnosti a ekonomice cokoliv, tvoří souvislý světový názor,“ píše Lilla. „Totéž už nemůže být skutečně řečeno o utváření levice a pravice v současné Evropě. Levice oponuje nekontrolovanému toku globální ekonomiky a chce ji uzpůsobit zájmu dělníků, zatímco oslavuje přistěhovalectví, multikulturalismus a volný tok pohlavních rolí, jež většina dělníků odmítá. Etablovaná pravice tyto postoje obrací, když odsuzuje volný pohyb lidí, který destabilizuje společnosti, zároveň ale podporuje volný tok kapitálu, jenž má přesně stejný destabilizační efekt,“ upozorňuje Lilla na logický rozpor. „Tito francouzští konzervativci kritizují nekontrolovaný
tok obou procesů, v jejich neoliberální i kosmopolitní formě,“ dodává.

Co ale vlastně tito intelektuålové nabízejí místo toho? „Stejně jako v minulosti marxisté, kteří byli neurčití ohledně toho, co by komunismus skutečně znamenal, zdá se, že se méně zajímají o definování toho, co mají na mysli, než o to, co by se mělo stát. Ačkoli jsou jen malou skupinou, která nemá žádnou velkou popularitu, kladou velké strategické otázky. (Což je ostatně úkolem takových malých časopisů myslet na velké věci).

Jedna z otázek zní: „Je možné obnovit organické spojení mezi jednotlivci a rodinami, rodinami a národy, národy a civilizací? Pokud ano, jak? Prostřednictvím přímých politických akcí? Hledáním politické moci přímo? Nebo najít způsob, jak pomalu přeměnit západní kulturu zevnitř, jako předehru k založení nové politiky? Většina těchto autorů se domnívá, že je nejprve potřeba změnit myšlení. To je také důvodem, proč se jejich myšlení neustále vrací, v článcích i při obědě, k jednoho dávnému mysliteli, totiž Antoniovi Gramscimu.

Gramsci, jeden ze zakladatelů Italské komunistické strany, zemřel v roce 1937 po dlouhých internacìch ve věznicích Mussoliniho a zanechal po sobě hory poznámek v denících s plodnými myšlenkami a názory na politickou a kulturní politiku. Jeho nejčastěji citovanou myšlenkou, která se připomíná, je koncept „kulturní hegemonie“ - myšlenka, že kapitalismus udržuje nejen vztahy v råmci výrobních sil, jak si myslel Marx, ale také prostřednictvìm kulturních předpokladů, které mu slouží jako prostředek k oslabení vůle vzdorovat. Jeho zkušenosti s italskými dělníky ho přesvědčily, že pokud by nebyly osvobozeni od katolické nauky víry v hřích, osud a autoritu, nikdy by nevystoupili a nevzali za svou myšlenku revoluce. To vyžaduje novou třídu zainteresovaných intelektuálů, kteří budou pracovat na konceptu anti-hegemonické síly, která by podkopala dominantní kulturu a vytvořila alternativu, kterou by dělnická třída mohla přijmout...

„Nemám dojem, že tito mladí autoři se pustili po Gramsciho stopách v jeho několikasvazkových Vězeňských denících,“ míní esejista Lilla. Místo toho se na něj odvolávají jako na nějaký konverzační talisman, majíce na paměti, že osoba, která píše nebo mluví, je zároveň kulturním aktivistou, a nikoliv jen pozorovatelem. „Co by se však mělo proti té hegemonii skutečně vyžadovat?“ ptá se opět Lilla. „Až do tohoto okamžiku jsem tyto mladé konzervativce vylíčil možná trochu úhledně, jako lidi, kteří sdílí obecný výhled a soubor zásad,“ připravuje s k hlavnímu argumentu esejista. „Ale jakmile nastane
Leninova stará otázka - Co je třeba udělat? - nastanou mezi nimi důležité a významné rozdíly,“ píše.

„Zdá se, že se vyvíjejí dva styly konzervativního angažmá,“ píše dále Lilla. „Pokud čtete časopis jako je Limite, máte dojem, že konzervativní hegemonie by znamenala, že jde o to opustit velké město a přestěhovat se do malého města nebo na vesnici, zapojit se do místních škol, farností a ekologických sdružení a zejména vychovávat děti v konzervativních hodnotách – jinými slovy, stát se příkladem alternativního způsobu života. Tento ekologický konzervativismus se jeví jako otevřený, velkorysý a zakořeněný v každodenním životě, stejně jako v tradičních katolických společenských učeních,“ píše politolog. „Marion bývala obtížně ideologicky umístitelná. Byla sociálně konzervativnější než vedení Národní fronty, ale v ekonomice neoliberální. To se změnilo.“

Ale pokud čtete publikace, píše ve srovnání profesor Mark Lilla, jako je konzervativní deník Le Figaro, nebo týdeník Valeurs actuelles, a zvláště konfrontační L'Incorrect, máte úplně jiný dojem. „Tam je náhle konzervatismus agresivní, ignoruje současnou kulturu a zaměřuje se na vedení kulturního boje proti generaci 1968, a to se zvláštní posedlostí,“ poznamenává se smutkem. Jako ukázku nabízí způsob, jak píše Jacques de Guillebon, devětadvacetiletý editor L'Incorrect, o kdysi revolučnīch osmašedesátnících: „Legitimní dědicové z roku 1968... skončí zhrouceni v latríně svých post-vícegenderových, transrasových tendencí, v nudě s modrými vlasy... Konec se blíží.“ Jiný autor téhož L'Incorrect píše: „Potřebujeme mít skutečný projekt, který je revoluční, identitární a reakční, schopný přilákat dělnickou a střední třídu.“ Tato skupina, upřesňuje Lilla, ačkoli
není zjevně rasistická, je hluboce podezřívavý vůči islámu, o němž se spisovatelé Limite nikdy nezmiňují. Není to jen radikální islamismus, či muslimské mužské zacházení se ženami, nebo odmítnutí některých muslimských studentů studovat evoluci - tedy všechny opravdové otázky - ale oni se odmítají dokonce zabývat i středně asimilovaným islámem.

Všechny tyto velkolepé řeči o „otevřené kulturní válce“ by stěží stály za to, aby byly brány vážně, domnívá se Lilla, kdyby ovšem bojovné křídlo této skupiny nepatřilo k tomu, jemuž naslouchá Marion Maréchalová. „Marion bývala obtížně ideologicky umístitelná. Byla sociálně konzervativnější než vedení Národní fronty, ale v ekonomice neoliberální. To se změnilo,“ píše Lilla.. Ve svém projevu na konferenci CPAC ve Washingtonu promluvila v kulturních termínech a dávala La Manif jako příklad připravenosti mladých francouzských konzervativců „vzít si zpět svou zemi“.

A popsala své cíle v jazyce „společenského organismu“: „Bez národa, bez rodiny, bez omezení společenského blaha, přirozené právo a kolektivní morálka mizí, zatímco vláda egoismu pokračuje. Dnes se dokonce i děti staly zbožím. Slyšíme ve veřejných rozpravách, že máme právo objednat si dítě z katalogu, máme právo na pronájem ženského lůna .. Je toto svoboda, kterou chceme? Ne. Nechceme tento atomizovaný svět lidí bez pohlaví, bez otců, bez matky a bez národa.“

Potom pokračovala zcela v duchu Antonia Gramsciho: „Náš boj nemůže probíhat pouze ve volbách. Musíme sdělovat své myšlenky prostřednictvím médií, kultury a vzdělání, abychom zastavili nadvládu liberálů a socialistů. Musíme vychovávat vůdce zítřka, ty, kteří budou mít odvahu, odhodlání a dovednosti bránit zájmy svého lidu.“ Pak překvapila všechny ve Francii tím, že oznámila americkému publiku, že zakládá soukromou školu, aby přesně to, co říká, také udělala. O tři měsíce později se v Lyonu otevřel Institut sociálních, ekonomických a politických věd (ISSEP), jehož cílem bylo přesunout kulturu, která dominuje našemu „kočovnému, globalizovanému, deratizovanému liberálnímu systému“. Je to v podstatě obchodní škola, ale pravděpodobně nabídne skvělé kurzy ve filozofii, literatuře, historii a rétorice, stejně jako praktické knihy o řízení a „politickém a kulturním boji“, odhaduje Lille. 

Osoba odpovědná za vytvoření učebního plánu je „náš starý známý“ autor Jacques de Guillebon. „Ne mnoho francouzských spisovatelů a novinářů, o kterých vím, berou tento intelektuální vývoj velmi vážně,“ píše Lilla. Dávají přednost vidět mladé konzervativce a jejich časopisy jako nástroj v kampani Marine Le Penové o „od-démonizování“; Národní fronty, než jako nějakou potenciální novou „třetí sílu“. „Myslím, že se mýlí,“ píše Lilla, „když tomu nevěnovali dost pozornost, neboť se mýlí stejně, že když v osmdesátých letech nebrali vážně ideologii volného trhu Reagana a Thatcherové. Jež se vrátila v 80. letech. Levice má starý špatný zvyk podceňovat své protivníky a vysvětlovat jejich myšlenky jako pouhé maskování jejich opovrženíhodným postojů a vášní. Takové postoje a vášně ale existují, neboť myšlenky „mají autonomní moc tvarovat a usměrňovat, zmírňovat nebo zapalovat“.

Nová Marion jako nová sjednotitelka evropské pravice?

Tyto konzervativní myšlenky by mohly mít vliv i za hranicemi Francie. Jednou z možností je, že obnovený a klasický organický konzervatismus by mohl sloužit jako zmírňující síla v evropských demokraciích, které jsou v současnosti velmi stresující. „Existuje mnoho lidí, kteří se cítí napadeni silami globální ekonomiky, frustrováni neschopností vlád zvládat tok nelegálního přistěhovalectví, nesnášenlivost s pravidly EU a rychle se měnícími morálními kodexy týkajícími se záležitostí, jako je sexualita,“ shrnuje esejista Lilla. „Doposud byly tyto obavy řešeny a následně zneužívány daleko více pravicovými populistickými demagogy. Pokud existuje část voličů, kteří jen sní o tom, že žijí ve stabilnějším, méně tekutém ekonomickém a kulturním světě, lidi, kteří nejsou primárně vedeni xenofobním antielitismem – právě tyto může mírné konzervativní hnutí posloužit jako stožár proti všem lidsko-právním fúriím tím, že zdůrazňuje tradici, solidaritu a péči o svou zemi.

Jiný scénář tu ale také existuje. Spočívá v tom, že agresivní forma konzervatismu, která je vidět také ve Francii, by posloužila jako místo toho mocný nástroj pro budování celoevropského reakcionářského křesťanského nacionalismu v souladu s linií stanovenými na počátku dvacátého století francouzským antisemitický myslitelem Charlesem Maurrasem, autorem „integrálního nacionalismu“, který se stal hlavním myslitelem pronacistického kolaborantského režimu republiky Vichy.

„Jedna věc je dnes přesvědčit populistické vůdce v západní a východní Evropě, že mají společné praktické zájmy a měly by spolupracovat, jak se to snaží Steve Bannon. Je zcela jinou a hrozivější věcí představit si ty lídry, kteří mají vyvinutou ideologii k náboru mladých kádrů a kulturních elit a spojit je na úrovni kontinentu za společnou politickou akci,“ píše profesor Mark Lilla.

Pokud dnes ještě nejsou všechny francouzské oči upřené na půvabnou Marionne, měly by být, domnívá se Lilla. „Marion není její dědeček, ale v rodině Le Pena, která působí někdy jako mýdlová opera, ho ona dokáže brání. To ale není případ její tety, která je pro ni surová a zkorumpovaná, a jejíž úsilí přinášet nový nátěr v této rodinné párty, prostě selhalo.“ A to navzdory změny názvu z Národní fronty na Národní sdružení. Prezident Emmanuel Macron minulý rok prokázal, že ve Francii může vyhrát hnutí, které dosud nikdo neznal (i když možná ne vládnout a být znovu zvolen). Kdyby

Marion dokázala spustit podobné hnutí, jak to udělal Macron, mohla by kolem sebe shromáždit tu pravici, která by ji samotnou dokázala přesáhnout. V tu chvíli by byla schopna spolupracovat i s dalšími pravicovými stranami v jiných zemích. Moderní dějiny nás učí, že myšlenky propagované obskurními intelektuály píšící do malých časopisů, mají někdy důvod uniknout často původním úmyslům svých šampionů. Existují dvě lekce, které bychom z této historie mohli čerpat při čtení nových mladých francouzských intelektuálů na pravici. Za prvé, nedůvěřujte konzervativcům ve spěchu. Za druhé, zopakujte si svého Gramsciho.

***

Autor eseje Mark Lilla (*1956) je profesorem humanitních věd na Kolumbijské univerzitě. Je autorem knih: The Once and Future Liberal: After Identity Politics (O budoucnosti liberálů: Po politice identity, 2017), The Shipwrecked Mind: On Political Reaction (Ztroskotané myšlení: O politické reakci, 2016), nebo New French Thought: Political Philosophy (Nové francouzské myšlení: politická filozofie,1994). Více najdete na jeho webových stránkách: marklilla.com.