Francie a Itálie, sacrebleu!

> politika > Francie > text vyšel v Mladé frontě Dnes, dne 15. února 2019

Když spolu ve středu po telefonu mluvili oba prezidenti, francouzský Emmanuel Macron a italský Sergio Mattarella, dali si oba záležet, aby vyšlo najevo, že Francie má s Itálií ty nejlepší vztahy, živené „historickými, ekonomickými, kulturními a lidskými vazbami“. Mnoho povyku pro nic – za nic? Rozhodně ne, odvolání francouzského velvyslance z Říma se totiž naposledy událo v roce 1940.

Ministr zahraničních věcí Jean-Yves Le Drian v rozhovoru pro Corriere della Sera tvrdí, že se francouzský posel Christian Masset do Říma, kde obývá Palazzo Farnese, navrátí „velmi brzy“. Mezi Francií a Itálií, dvěma zakladatelskými zeměmi Evropských společenství, nyní Evropské unie, existuje „historický vztah“. Ten byl podle Le Driana, jednoho z nejoblíbenějších politiků současné Francie, výrazně zpochybněn.

Co se to tedy, sacrebleu, stalo? Možná, že nic tak vážného, Sire...

Zpochybnění vztahu, hysterická reakce a slzy v očích

Minulý týden v úterý se místopředseda italské vlády Luigi Di Maio vydal do Francie, aby se zde setkal s jedním z mluvčím hnutí „žlutých vest“ Christophem Chalençonem, který leží francouzské vládě, a zejména prezidentu Macronovi hodně v žaludku. Di Maio, který je zároveň šéfem Hnutí 5 hvězd (M5S), se cítí být „žlutým vestám“ blízko. Jako dárek s sebou přivezl systém Rousseau.

Ne, to není vtip, ale software: díky němu radikální hnutí vytvořilo širokou „participativní síť voličů“ a uskutečnit sen utopistů: přímou demokracii v digitálním hávu.


Jeden by si řekl, že to nestojí za takovou hysterii, ale Chalençon, o němž se již dříve mluvilo v souvislosti s kandidaturou do Evropského parlamentu, patří k těm „nejtvrdším“ představitelům hnutí. Byl to opravduon, který vyzval k „lidovému povstání“?

Když se člověk podívá na jeho vystoupení na televizním kanálu Cnews, dne 5. prosince loňského roku, vidíte někoho, kdo neudrží slzy v očích… Co opravdu Chalençon řekl? „V sobotu budou další mrtví. (…) … bude povstání. Máme na to tři dny, abychom jednali.“ To nezní moc přesvědčivě.

Dva dny předtím ve studiu Europe 1 přišel s originálním návrhem. Jistě, „současná vláda by měla podala demisi“, a místo Édouarda Philippa by „rád viděl generála de Villierse na čele vlády“. Generál, který byl z pozice šéfa generální štábu odvolán 19. července 2017, krátce po nástupu Macrona do funkce, odešel s větou, která se zapsala do paměti celé Francie, a nejen „žlutých vest“: „Nenechám se takhle vomrdat!“ Citaci, kterou generál pronesl za „zavřenými dveřmi“ obranného výboru Národního shromáždění, přinesl vážený večerník Le Monde. Generál, který nechodí pro slůvka daleko, nesouhlasil se snížením vojenského rozpočtu (o 850 miliónů euro na rok 2017). Návrh Chalençona ovšem s díky odmítl.

Francie měla naposledy na čele státu generála Charlese de Gaulla. A byl to on, který položil v roce v 1958 základy režimu, který jeho oponenti nazývali často „permanentním převratem“: za všechny knižním titulem Francois Mitterrand, budoucí prezident, již v roce 1964, dva roky po schválení „přímé volby“ prezidenta.

Režim „kryptomonarchistické“ Páté republiky, jež nyní „praská ve švech“, díky hnutí „žlutých vest“, by někteří rádi vyřešili „přímou volbou“ v ulicích – a místy i útokem na „přežilé demokratické instituce“. Je to dobrá cesta?

Vládnete proti lidu! Kde jsou vlastně limity demokracie?

Je ale kvůli jedné návštěvě potřeba odvolávat velvyslance? Itálie přece neudělala minulý týden to samé, jako tomu bylo v roce 1940, když Benito Mussolini vyhlásil 10. června válku Francii. Luigi Di Maio navíc v reakci zopakoval, že navštívil Francii coby předseda hnutí, a při otevřených hranicích, jak stanovení Shengenský systém, nepotřebuje u toho mít žádnou asistenci velvyslanců, ani červený koberec.

Toto „krásné setkání“, při němž se mluvilo o „našich zemích, sociálních právech a přímé demokracii“, označil Di Maio poeticky jako „vítr změny, jenž překročil Alpy“. Nezapomněli se všichni vyfografovat – na snímku jich je celkem dvanáct – a dát na sociální sítě. Brzy se mají setkat v Římě. Luigi Di Maio „žluté vesty“ podporuje dlouho, a sloganem“ „Neoslabujte!“ je podpořil víckrát.

Podobně se vyjádřil i Matteo Salvini , místopředseda vlády a šéf separatistické Ligy, který sdělil: „Podporuji čestné občany, kteří protestují proti prezidentovi, jenž vládne proti svému lidu.“

Rozdílné chápání francouzské a italské demokracie, jež provozují dvě odlišné vlády, nemůže být rozporuplnější. Horizontální hnutí Pěti hvězd, vzniklé jako vzedmutí italského komika Beppe Grilla, jenž se vyjadřoval o politice (podobně jako generál de Villiers) v rámci svého V-Day (Vaffanculo-Day) vždy 8. září, přerostlo v projekt, kterému se překvapivě drží, navzdory recesi, udržet stále na nohou.

Kdysi separatistická Liga, jež se tvrdě vyjadřuje o uprchlících, odmítá přijímat další lodě na svém teriroriu, má vysokou podporu v celé Itálii. To se nemusí líbit prezidentu Macronovi, který to celé vidí jako „nárůst nacionalistické lepry“. Jeho politická legitimita je rozhodně nižší, byť v posledních dnech narostla o pár stupňů.

Slovní výměny, jejichž týdenní turbulence zaměstnávaly média na obou stranách Alpských velehor, se zdají být prozatím u konce. Pedagogické kázání, jež v těchto týdnech a dnech předvádí Emmanuel Macron v rámci „velké národní rozpravy“, již někteří komentátoři na čele s výbojným komentátorem Edwy Plenelem označili za „národní kampaň placenou daňovými poplatníky“, je ukázkovým příkladem, že tradice obou zemí jsou navzdory „blízkým vztahům“ přeci jenom odlišné.

Spor mezi Francií a Itálií ale není jenom sporem o limity suverenity zemí a společenství, ale především o limitech evropské demokracie. Kdo vládne lidu vládne, musí ho umět i zradit? První prezident francouzské Druhé republiky Louis-Napoléon Bonaparte, jenž později založil Druhé císařství, to věděl dobře, když řekl: „Zejména nemějte strach z lidu, je mnohem konzervativnější než vy.“

Autor je konzultantem Institute of European Democrats.