Ideolog Kremlu promluvil! „Putinismus“ je ideologií budoucnosti! Putin vytvořil stát „nového typu“, tvrdí Surkov

> politika > Rusko > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 12.ledna 2019.

Rusko může být státem „nového typu“. Základem tohoto státu je ideologie, jež vydrží po mnoho dalších desetiletí. Ideologie se jmenuje „putinismus“, napsal Vladislav Surkov, hlavní ideolog Kremlu v listu Nezavisimaja gazeta.

Jaký bude svět po Putinovi?
Dlouhá Putinova vláda. Tak se jmenuje „dlouhý text“, který napsal Vladislav Surkov v pondělním vydání ruského listu Nezavisimaja gazeta. Surkov, považovaný za hlavního ideologa Kremlu, se domnívá, že současná éra ruského prezidenta Vladimira Putina neskončí jeho odchodem z úřadu v roce 2024, nýbrž bude trvat dál, „mnoho desetiletí“, podobně jako se to stalo s jinými – ismy, a to včetně marxismu nebo gaullismu, které přežily svého vůdce.

Vladislav Jurievič Surkov, narozený jako Aslambek Andarbekovič Dudajev, je ruský podnikatel čečenského původu. Jeho matka, ruského původu, se jmenovala Surkovová, a on při studiích přijal její jméno. K jeho největším přednostem patří skutečnost, že je spoluzakladatel strany Jednotné Rusko, jež dovedlo v roce 2001 Vladimira Putina k moci. 

Putinův bývalý a patrně i současný poradce bývá zmiňován především jako autor konceptu „suverénní demokracie“. Ruská média o něm píší jako o Putinově kremelské „šedé eminenci“.

Po svém působení v ruské televizi ORT v letech 1998-1999, pracoval jako šéf sboru prezidenta republiky v letech 1999-2001, krátce byl v letech 2011-2013 také vicepremiér při premiéru Dmitriji Medveděvovi, kde měl na starosti „modernizaci“ ruského státu. 

Podle informací, které jsou k dispozici, navzdory svému působení poradce pro politiku v Jižní Osetiji, Abcházii a na jihovýchodní Ukrajině, zabývá se především teoretickými texty. Ukrajinský prezident Petro Porošenko ho před časem obvinil z podílu na událostech na kyjevském Majdanu, kde měl být zodpovědný za prostřednictví při „zabití protiruských manifestantů“.

„Zájem vyvolal zejména svými články v politické komunitě. Ale diskuse to byly povětšinou teoretické,“ píše o Surkovovi ruský portál gazeta.ru. „Společnost obecně potřebuje diskusi o strategických tématech rozvoje země,“ píše portál. A to včetně otázky, co bude po Putinovi? 

Když se Vjačeslav Volodin, řečník Státní dumy na to samé zeptal, odpověděl si takto: „Jest Putin – jest Rusko. Není Putin – není Rusko.“ Vladislav Surkov, píše gazeta.ru, se pokusil v textu zformulovat, zda může existovat „putinský stát“ i bez Putina.

Demokracie na Západě trpí iluzí volby
O čem ale píše Surkov ve svém nejnovějším textu? Svou úvahu o způsobu vládnutí zahajuje velmi provokativním výrokem: „O tom, že u nás někdo vládne, se pouze mluvi.“ 

Co tím chce autor říct? Znamená to, že nikdo nevládne? Ne, tato slova podle něj vyjadřují cosi hlubokého a odvážného zároveň – každopádně nejen v současném Rusku. To, co jsme zapomněli, nás totiž ovlivňuje mnohem více, než to, co si pamatujeme, domnívá se. A právě výše uvedená slova se stala „prvními axiomy“ nové ruské státnosti, na kterých jsou postaveny všechny teorie a praktiky aktuální politiky – až do současnosti.

„Iluze volby je tou nejdůležitější iluzí, hlavním trikem západního způsobu života obecně a zejména západní demokracie,“ píše Surkov na stránkách Nezavisimoj gazety. Podle něj se Západ mnohem více věnuje myšlenkám Barnuma, zakladatele „amerického humbuku“, než Kleisthenésovi, athénskému státníkovi a zakladateli athénské demokracie.

Surkov se domnívá, že „odmítnutí iluze“ ve prospěch „realismu“, stojí v základech „předurčení“, jež vedlo „naši společnost nejprve k úvahám o vlastní zvláštní a suverénní verzi demokratického vývoje“, ale vzápětí poté k „úplné ztrátě zájmu o diskuse, jaká by měla demokracie v zásadě být“.

Úvahy, jimiž se snaží Surkov svůj text podložit, vycházejí z deziluze post-sovětského prostoru, který se rozpadl. Dovezená demokracie se ukázala jako špatné zboží, které není možné přijmout, protože nastolilo chaos. 

Cesta budování nového ruského státu by měly podle Surkovova názoru být otevřené nikoliv „dovezeným chimérám“, ale mnohem vice dána „logikou historických procesů“, a s nimi i s „uměním možného“. 

„Nemožný, nepřirozený a proti-historický rozpad Ruska byl, i když pozdě, ale přesto pevně zastaven,“ píše Surklov. „Po zhroucení z úrovně Sovětského svazu na úroveň Ruské federace se Rusko přestalo hroutit, začalo se zotavovat a vrátilo se k jeho přirozenému a jedinému možnému stavu velkého, rostoucího a sdružujícího společenství zemí a národů,“ doplňuje. 

Tím, kdo tak učinil byl samozřejmě Putin. „Nejvznešenější role přidělená naší zemi ve světových dějinách nám neumožňuje opustit jeviště nebo mlčet v davu, neslibuje nám mír a předurčuje neklidný charakter zdejšího vládnutí,“ upřesňuje dramaticky.

Čtyři historické typy ruského státu
Nynější stav, v němž se Rusko ocitlo, ale připomínám že jde o zcela nový „typ stavu“, který tu dosud nebyl. Vznikl jako celek naprosto z nuly, a podle Surkova byl dosud málo studován, i když jeho originalita a životaschopnost jsou zřejmé.

„Stresové testy, jimiž jsme prošli, ukazují, že právě takový ekologicky vytvořený model politické struktury bude účinným prostředkem k přežití a vyzvednutí ruského národa v příštích letech, ale i v desetiletích a nejpravděpodobněji v celém nadcházejícím století,“ domnívá se kremelský ideolog.

V ruských dějinách jsou známa čtyři období, čtyři státní modely, které se dají nazývat podle jejich tvůrců: 

1. období vlády Ivana III., jenž založil velkovévodství a království, Moskvu a celé Rusko, spjaté zejména s 15.-17. stoletím; 

2. vláda Petra Velikého, jenž utvořil ruskou říši a spojený je s 18.-19. stoletím; 

3. vláda Lenina, jenž stál na počátku Sovětského svazu a spjatý s 20. stoletím); 

4. vláda Putinova státu, jenž utvořil Ruskou federaci a otevřel 21. století.

 „Utvořeny lidmi, řečeno s Gumilevským [Ilja Vasiljevič Gumilevský (1881-1965), ruský vůdce církve, kněz církve pravoslavné] – utvořeno ,dlouhou vůlí', aby tyto velké politické stroje, jež nahrazovaly jeden druhý, byly opravovány a přizpůsobeny tomu, aby šly od století ke staletí, za předpokladu, že ruský svět bude veden tvrdohlavým vzestupným pohybem,“ píše autor.

Co bude ale potom? Kam jdeme a v jakém státě budeme žít? Na tyto otázky nenajdeme odpovědi ani ve stranických programech, včetně programu vládnoucí strany, shrnuje teoretik Surkov. „A to je sotva normální. Bez teorie neexistuje totiž žádná teorie,“ píše. 

Hlavní otázkou podle něho ale není ani tak teorie, jako praxe. „Co se s námi a se zemí stane po roce 2024, kdy skončí poslední ústavní prezidentské období panování Vladimira Putina?“ ptá se.

Surkovův článek, jak píše gazeta.ru, je v zásadě pokusem o to, jak uskutečnit to nejtěžší - „přechod“. Zatím si nikdo takovou otázku nepoložil, ani se jí neodvážil položit. „Surkov nabízí sadu teoretických konstrukcí a vzorců, někdy komplikovaných,“ píše gazeta.ru.

 „Mnohé jsou nesporné (s výhradou jejich záměrné složitosti), zatímco jiné jsou kontroverzní a do jisté míry provokativní,“ domnívá se list.

V Surkovově textu v citovaném již textu, který vyšel na portálu Nezavissimoj gazety, se dozvídáme to podstatné, a totiž, že Rusko bude i nadále Ruskem Putinovým. I bez Putina.

Putin není putinista, putinismus jako ideologie budoucnosti
„Je třeba pochopit a popsat Putinův systém vlády a celý komplex myšlenek a dimenzí putinismu jako ideologie budoucnosti,“ píše Surkov.

Skutečný Putin nemůže být putinistou, stejně jako Marx nemohl být marxistou. Současný francouzský stát se ale i nadále nazývá Pátou republikou po jejím zakladateli Charlesi de Gaullovi, v Turecku existuje i navzdory antikemalistické vládě stát, který se opírá o šest principů ideologie Kamâla Atatürka, stejně jako USA se stále zabývají obrazy a hodnotami svých legendárních zakladatelů, vysvětluje kremlolog.

A jaké budou podle něj zásady tohoto putinismu? Mezi těmi základními principy, které Surkov opakuje, jsou: suverenita a národní zájmy. 

„Cizí politici připisují Rusku zásahy do voleb a referend po celém světě. Ve skutečnosti je tato záležitost ještě vážnější - Rusko zasahuje do svých vlastních mozků a neví často, co dělat s vlastním změněným vědomím. Vzhledem k tomu, že po neúspěšných 90. letech naše země opustila ideologické výpůjčky, začala přinášet významy a obrátila se svými informacemi proti Západu, evropští a američtí odborníci začali chybovat ve svých předpovědích stále častěji. Jsou překvapeni a rozzuřeni nadpřirozenými preferencemi voličů. Zmateně oznámili invazi populismu. Můžete to tak říci, pokud nejsou žádná jiná slova,“ píše Surkov.

Protizápadní procitnutí Ruska je, slovy Surkova, dáno snahou najít si „vlastní cestu“. Ruská tradice, odmítající přijímat vnější manipulační vlivy, je podle Surkova odmítnutím koncepce „hlubokého státu“, jež vychází z tureckého „derin devlet“. 

Surkov termín „derin devlet“ vykládá takto: „Termín znamená tuhou, naprosto nedemokratickou síťovou organizaci skutečné moci mocenských struktur ukrytých za vnějšími exponovanými demokratickými institucemi. Mechanismus v praxi působící prostřednictvím násilí, úplatkářství a manipulace, ale je skrytý hluboko pod povrchem občanské společnosti, verbálně (pokrytecky nebo vyloženě) manipulovaný podplácením a odsuzující násilí.“

„Hluboký stát“  v dohledu „hlubokému lidu“
Pokud opravdu ale existuje takový stav společnosti, proč jsme tím vším tolik překvapeni? „Protože pokud existuje hluboká a tmavá síť, proč neměla být ještě hlubší nebo dokonce být stavem temným?“ ptá se ironicky ideolog Surkov. 

„Z hlubin a temnoty této neveřejné moci se totiž objevují jasné zázraky demokracie, které vznikly pro masy - iluze volby, pocit svobody, pocit nadřazenosti,“ dodává. Pokrytectví, jež je maskováno vznosnými slovy, zkaženou morálkou a všudypřítomnými penězi, nemůže být příkladem pro Rusko.

Co ale dělat? Jak se proti tomu postavit? Měla by být zdrojem energie snad „nedůvěra“ a „závist“, kterou používá „demokracie“ jako „primární zdroje sociální energie?“

Ty přece vedou k „absolutismu kritiky a ke zvýšení úrovně úzkosti“. Ve společnosti se zvyšuje napětí, stoupá počet duševně nemocných, farmaceutické společnosti vládnou. „Nikdo nyní nevěří v dobré úmysly veřejných politiků, žárlí na ně a proto jsou považováni za zlověstné, vychytralé lidi nebo dokonce za bastardy,“ míní Surkov. 

Termín „bastard“ Surkova zaujal do té míry, že se k němu ještě vrací: „Bastardu by nemělo být dovoleno jít příliš daleko z toho prostého důvodu, že je bastard. Ale když ten kruh vytvoří někteří bastardi, aby odradili bastardy, musíte ty bastardy stejné použít. Klín klínem, darebák vyhání zloděje,“ zabývá se mechanismem společenské proměny. 

„Vzniká tedy soustava kontrol a rovnováhy - dynamická rovnováha skromnosti, rovnováha chamtivosti, harmonie podvodů. Pokud někdo ještě flirtuje a chová se nesouhlasně, ostražitý hluboký stav spěje k jeho záchraně a neviditelnou rukou táhne odpadlíka na dno,“ píše.

„Náš systém,“ domnívá se Surkov, „není samozřejmě elegantnější, ale je upřímnější.“ Ne vždy musí ale slovo „upřímnější“ znamenat nutně „lepší“, domnívá se. Ruský stát je svou konstrukcí silný, nezabývá se zbytečnostmi, a vysoké vnitřní napětí vytváří potřebu „vojenské policie“ jako toho nejdůležitějšího faktoru.

„Tyto struktury nejsou skryty, ale naopak, ukazují se, protože Rusko nikdy nebylo ovládáno obchodníky, kteří považují válčení za méně než obchod a doprovodné obchodníky za popření všeho nebo alespoň nějakého policisty. Neexistoval nikdo, kdo by si iluzemi zakrýval pravdu, plaše se tlačil do pozadí a skrýval se hluboko za imanentní vlastnost jakéhokoli státu - být nástrojem obrany a útoku,“ píše provokativně Surkov,

V Rusku podle něho neexistuje žádný „hluboký stav“, protože všechno je v dohledu, ale existuje tu „hluboce zasazený národ“. Je tu samozřejmě elita, jež „svítí na povrchu“, je aktivní a „musíme jí dlužit“, ale existují tu také lidé, kteří jsou „poněkud odděleni“, nejsou na povrchu a nejsou vystavováni, protože „žijí ve svých vlastních hlubinách s úplně jiným životem“.

A ti „nejhlubší lidé“ nejsou přístupni „sociologickým volbách“, ani „kampani, hrozbám a dalším metodám přímého studia a vlivu“. „Porozumění toho, kdo je kdo, a kdo si co myslí a co chce, často přichází najednou a později, a často ne těm, kteří mohou něco udělat,“ soudí Surkov.

A státnost „předurčuje formu, omezuje fantazie teoretiků a nutí vynucovat praktiky k určitým činům“. Vypadá to, jako kdyby Surkov volal po návratu samoděržaví. 

„Schopnost slyšet a chápat lidi, vidět přesně, do hloubky a jednat podle toho – je jedinečnou a hlavní výhodou Putinova státu. To je pro lidi přiměřené, nepodléhá to ničivému přetížení z blížících se dějinných proudů. Proto je to efektivní a trvalé. V novém systému jsou všechny instituce podřízeny hlavnímu úkolu – důvěřuj komunikaci a interakci nejvyššího vládce s občany,“ vyzvedává jeden z principů.

Mezi panovníkem a lidem by nemělo být moc překážek, míní Surkov. Víceúrovňové instituce přijaté ze Západu jsou někdy považovány za „částečně rituální“, jsou sice i mnohem zavedenější, ale ani nedráždí, ani neděsí.

„Jsou jako šaty, ve kterých se chodí k cizím lidem, ale doma je doma, a o sobě všichni vědí,“ vysvětluje. Bylo by zjednodušením tvrdit, že jde o notoricky známou báchorku o „víře v dobrého krále“. Ti „nejhlubší lidé“ nejsou vůbec naivní a těžko považují přírodu za královskou důstojnost. Spíše by mohli myslet na pravého vládce, jak říkával Einstein o Bohu: „Sofistikované, ale ne nebezpečné.“

Zásadním rozdílem mezi ruským státem a západním modelem, je rozdíl mezi důvěrou a nedůvěrou. „Moderní model ruského státu začíná u důvěry a důvěřuje,“ tvrdí. „Západní model kultivuje nedůvěru a kritiku,“ dodává.

Surkov předpokládá, že v novém století bude mít Rusko „dlouhou a slavnou historii“. „Bude jednat svým způsobem, získá a udrží si svou cenu ve velké lize geopolitického boje. Dříve nebo později budou muset všichni, kteří požadují, aby Rusko změnilo chování, toto muset přijmout. Koneckonců se jen zdá, že mají na výběr,“ uzavírá zlověstně.