Ofenzíva proti Madurovi je pouze špičkou tvrdé regionální politiky, kterou Washington prosazuje vůči autoritářským režimům v Latinské Americe. Bylo tomu tak i dříve. Tyto země dnes americká administrativa označuje jako „tyranskou trojku“ a patří mezi ně: Venezuela, Kuba a Nicaragua, píše ve svém komentáři španělský list El País.
Stejně jako tomu bylo dříve, i dnes se snaží Spojené státy americké využít rétorických označení k tomu, aby ospravedlnil svou politiku. Za George W. Bushe se objevil termín „osa zla“, který Bush mladší poprvé použil ve svém projevu o Stavu Unie v roce 2002. Země, jež tvořily tuto osu, zahrnovaly Irák, Írán a Severní Koreu, píše komentátorka Amanda Marsová, vedoucí kanceláře španělského listu El País ve Washingtonu.
Staré recepty na staré problémy
O několik let později jeden z autorů Bushova projevu, David Frum, napsal ve svých pamětech, že tento výraz měl posloužit především jako argument pro napadení Íráku. Další z redaktoru, který pracoval v Bílém domě, Michael Gerson, tento termín zopakoval před komisí kapitolu, kde se zeptali: „Můžete shrnout v jedné nebo dvou větách náš nejlepší argument pro cestu do Iráku?“ Jestřábi, kteří obklopovali tehdy prezidenta Bushe, předpřipravili diskusi o nevyhnutelnosti této války v termínech „boje proti terorismu“, jež převzalo terminologii o „zlu“ a „dobru“ a také o „darebáckých státech“ přímo od evangelikánských kazatelů.
Jedním z nich byl také na ministerstvu člověk, který byl tehdy doporučen viceprezidentem Dickem Cheaneyem. V té době třiapadesátiletý John Robert Bolton se proslavil větou: „Organizace spojených národů je mezinárodní komunita, která může být vedena jednou skutečnou silou, která na světě existuje, a tou jsou Spojené státy americké.“ senátor Jesse Helms o něm při nominaci na velvyslance při OSN řekl: „John Bolton je typ člověka, s nímž bych se chtěl sejít až při Apokalypsa (…) pro konečný boj mezi dobrem a zlem.“
Proti Madurovi se nicméně spojilo než 40 zemí - všech evropských mocností (s výjimkou Itálie) a amerických (s výjimkou Mexika a Uruguaye) - se spojilo s Washingtonem proti autoritářskému režimu Nicoláse Madura s tím, že uznávají vůdce opozice a prezidenta Národního shromáždění Juan Guaidóa, jako jediného legitimního prezident Venezuely. „Možnost vojenského zásahu se navíc ještě nepředpokládá, ačkoli Washington jasně uvedl, že je jedním z mnoha řešení na stole,“ vysvětluje El País.
To, o co se ale nyní vede bitva, je každopádně rozšířený americký plán pro Latinskou Ameriku pod Trumpovým vedení. Poradce John Bolton to výslovně řekl ve svém projevu v Miami: „Tato trojka tyranii, tento trojúhelník děsu, který spojuje Havanu, Caracas a Managua, způsobuje obrovské lidské utrpení, je důvod k obrovské regionální nestabilitě a geneze z hloupé kolébky komunismu na této polokouli.“ A co s tím? „Spojené státy chtějí vidět, jak každý bod tohoto trojúhelníku padá, v Havaně, v Caracasu, v Managui," dodal. V ten samý den byly oznámeny z americké strany oznámeny nové sankce vůči Kubě a Venezuele.
Nástroje proti „tyranské trojce“? Americké sankce a zadušení ropných polí
Mezi těmito zeměmi, Kubou a Venezuelou, dochází k výměně a spolupráci, kterou může Trumpova správa torpédovat sankcemi s ekonomickou asfyxií ropného pole. Venezuela poskytuje Kubě levnou ropu (v Chávezově čase se prodávalo 115 000 barelů denně za skvělé slevy). A zatímco Castro režim chrání Caracas svými zpravodajskými službami, generální tajemník Organizace amerických států (OAS), Luis Almagro, velký Madurův soupeř, dokázal odkrýt 45 000 zašifrováných Kubánců, kteří jsou přítomni v karibské zemi, a nazvat je „okupačními silami“.
Nicaragua také v poslední době podpořila Madurovův režim. Samantha Sultoonová, analytička pro sankce v Atlantické radě, uvedla příklad „dominového efektu“ v jednom ze svých posledních textů: „Nikaragua musela svému dobrodinci už dávno snížit každoroční pomoc ve stovkách milionů, což vedlo Ortegu k vlastním škrtům. Oznámení o poklesu veřejných důchodů v dubnu narušilo jejich podporu.“ Americké sankce ze dne 28. ledna proti ropné společnost PDVSA přímo trestají i její nikaragujskou dceřinou společnost Alabinsa.
„Výpočet, který si pravděpodobně nyní dělají v Bílém domě, spočívá v tom, že když se to zvrhne ve Venezuela, odříznou se tím veškeré dotace, které na Kubě stále existují. Tím, že se na Kubě situace výrazně zhorší, povede k pádu Castrova režimu,“ domnívá se El País, který ale vzápětí cituje odlišný názor: „Není však zaručeno, že k tomu dojde. Víme, že Kuba přežila i zvláštní období po pádu sovětského impéria v 90. letech a víme, že tento režim je připraven přežít extrémní ekonomické podmínky, " tvrdí Juan Carlos Hidalgo, analytik specializující se na Latinskou Ameriku ve washingtonském think-tanku Cato Institute. Ve venezuelském případě se však domnívá, že situace je sice zdánlivě pro Nicoláse Maduro příznivější, i když jeho režim patrně tak jako tak padne.
Jakmile Trump dorazil do Bílého domu, ukončil předchozí politiku Baracka Obamy, jež měla vést k ukončení sankcí. Znovu omezil výlety na ostrov a vetoval obchodní tok s vojenským konglomerátem (což představovalo 60% ekonomiky země). Byly také posíleny sankce proti Venezuele a Nikaragui za porušování práv a obchodování s drogami,a nastupují i další trendy. „Jsme si vědomi vazeb mezi těmito zeměmi a jak se to, co se stalo, ovlivňuje ostatní, ale když přistupujeme k programu sankcí v zemi, děláme to podle jejich individuální situace," vysvětluje jeden z vedoucích úředníků.
Americká ofenzíva proti Madurovi a také proti Kubě a Nikaragui, může vést rovněž k potlačení vlivu Číny a Ruska v regionu. Od roku 2007 investoval asijský gigant více než 62 000 milionů dolarů do Venezuely, a to především - podle údajů z finanční databáze Bloomberg - prostřednictvím půjček. Po Číně je Rusko druhým nejdůležitějším obchodním partnerem a věřitelem Venezuely a významným dodavatelem zbraní. Neexistují žádné oficiální údaje, ale nejčastějšími odhady od roku 2006 jsou investice mezi 17 000 a 20 000 miliony dolarů, které byly uskutečněny mezi státní ropnou společností Rosněft a Moskvou.
Americká administrativa také sleduje, Venezuela se proměnila v narko-stát, který poskytuje finanční prostředky libanonské teroristické skupině Hezbollah Jedná se o prvek, který by představoval Venezuela jako hrozbu pro národní bezpečnost Spojených států, a proto tu stále zůstává aktuální myšlenka, že „všechny možnosti jsou na stole“, včetně té vojenské.
Abrams, jak připomíná El País, byl jedním z největších architektů politiky v Nikaragui za prezidentství Ronalda Reagana a byl odsouzen - a poté propuštěn – při skandálu skandálu známém jako Írán-Contras nebo také Irangate, v něm Reaganova administrativa prodávala tajně zbraně Íránu a z výtěžku financovala protivládní partyzány Contras v Nicaragui.
Jak vidno, konstatuje španělský list El País: „Trumpova politika pro Latinskou Ameriku je plná starých známých.“
Žádné komentáře:
Okomentovat