Nezvyklé křestní jméno Zoe jí přiřklo losování jména z vojenské lodičky. Zoe Klusáková-Svobodová v rozhovoru tvrdí, že hodnocení dějinných událostí závisí na znalosti faktů a schopnosti představit si, co lidé v jednotlivých údobích prožívali. Její otec Ludvík Svoboda, hrdina od Zborova a Dukly, armádní generál a československý prezident, před 50 lety čelil krizi, z níž vzešel těžký kompromis v zádech se sovětskými tanky, v podobě komunistické normalizace.
> integrální autorizovaný přepis rozhovoru
Připomínáme si konec 2. světové války, ale i otevření západní fronty v Normandii. Zdá se vám, že si tyto události připomínáme v míře, jež odpovídají jejich významu? Určitě ne. Vzpomínám si, že když došlo k otevření fronty na Západě a vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944, všichni jsme si řekli: „No, konečně!“ Válka byla v té chvíli již v podstatě rozhodnuta, rozhodně již spěla ke svému nezadržitelnému konci.
-------------------------------------------------
Aktivity mého otce nebyly malé a bezvýznamné. Okupace z let 1939 a 1968 nelze srovnávat!
-------------------------------------------------
Víte, pochopit cítění, prožitky a postoje lidí minulého století – generaci mých rodičů, kteří prožili 1. i 2. světovou válku – i té mé generace, která byla poznamenána 2. světovou válkou, je asi obecně těžké. Dnešní interpretace mnohých událostí často závisí na tom, co o té době kdo ví, nebo je schopen si představit, co lidé té doby prožili.
Proto se i nyní setkávám dosti často s výkladem, jenž je zkreslený z důvodů nedostatečné znalosti konkrétních faktů. A co je horšího, s tendenčním výkladem jednání či postojů jednotlivých osobností.
Takový přístup, pokud se týká mého otce, jeho aktivit, které nebyly malé a bezvýznamné mne pochopitelně mrzí a trápí.
Nejen, že se mne to dotýká jako dcery, ale je to na škodu i společnosti, protože zkušenosti a úsilí minulých generací bychom měli znát, respektovat je a těžit z nich.
Jako mladý muž vstoupil do československých legií, bojoval u Zborova. Zaujalo mne, že se nechal pokřtít pravoslavným křestem…
Ano, podle vojenské knížky tatínek přestoupil k Pravoslavné církvi, stejně jako i mnozí další legionáři během 1. světové války v Rusku: byla to demonstrace protestu proti postojům katolické církve, která kropila rakouské vojáky svěcenou vodou a žehnala jim, když šli na frontu. Pro mnoho legionářů bylo pravoslaví symbolem slovanství...
Okupace Československa v roce 1939 přinesla rozdělení vaší rodiny: váš otec přešel hranice. Vy jste s matkou nějaký čas ukrývala parašutisty. Jak jste to prožívala?
Domácí prostředí se změnilo. Bylo velmi složité až nepřehledné. Často docházelo ke zradě nebo k prozrazení při zatčení. Ztráty a oběti, s nimi spojené, byly neúměrné prokázaným škodám nepříteli.
Domácí odboj na okupovaném území nemohl být tak efektivní jako vystoupení národního vojska na frontách. Nicméně pro dokázání národního práva na svobodu, pro vyjádření nesouhlasu s okupací… měl i domácí odboj velký význam.
SSSR uzavřel s Německem smlouvu o neútočení, známou jako smlouva Ribbentrop-Molotov. Nezapochyboval váš otec někdy nad svým vojenským angažmá?
Tatínek byl přesvědčen, že Sovětský svaz vstoupí do války a bude napaden. Této smlouvě předcházelo neúspěšné jednání mezi SSSR, Anglií a Francií, protože Západ příliš spekuloval. Dne 23. srpna 1939, v den podpisu Dohody o neútočení mezi SSSR a Německem, byl otec v Polsku a postoj SSSR považoval za snahu, jak získat čas k přípravě obrany a k obraně.
Do SSSR přešlo přes Polsko přes 600 mužů, důstojníků, rotmistrů i vojáků, poté byli odesíláni po dohodě s londýnským exilem na Západ. Tatínek vybral 92 důstojníků pro budoucí vojenskou jednotku. Dospěl k tomu rozhodnutí po úvaze která se potvrdila: vznik československé jednotky měl velký význam, jak pro vojáky, tak i pro prezidenta Beneše, který tím získal postavení.
Do napadení Polska Německem, neměli Poláci zájem o naše vojáky, ani o letce. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie šest transportů, celkem1 212 osob, z toho bylo 477 letců. Mimochodem, jak se chovaly Anglie a Francie v září 1939 po napadení Polska? Vyhlásily Německu válku, ale ani jedno letadlo, ani žádnou vojenskou jednotku Polsku na pomoc neposlali.
Měsíc po napadení SSSR, 18. července 1941, byla uzavřena mezi SSSR a Československem smlouva. Sovětský svaz uznal naši vládu v exilu jako první z mocností. I později si sovětští představitelé uvědomovali, a dávali to najevo i dlouho po válce, jak důležitou roli naše vojenská jednotka sehrála pro jejich morálku. Byla první a jediná, která s nimi bojovala, i když nebyla tak velká.
Zpočátku ale byli naši vojáci v Sovětském svazu v internaci…
Kdyby nebyla internace, tak co by bylo? Oni sice přišli jako vojenská jednotka, ačkoliv nebyli vystrojeni oblečeni, ani ozbrojeni – nebyli ovšem zajati – žádali o azyl: neměli peníze, československý velvyslanec odejel, jak se měli živit?
Byli to profesionální vojáci, byli to důstojníci a poddůstojníci! K tomu, aby se udrželi pohromadě, se rozhodli pro internaci. A Sověti je živili, oblékali, dali jim v zimě teplé oblečení a prádlo. A to nejpodstatnější: bylo s kým jednat a mít také své požadavky.
Jejich partnerem v té době nemohla být oficiální vláda, byli to lidé z NKVD (ministerstva vnitra). Když vypukla válka mezi USA a Japonskem, Američané stáhli Japonce na svém území také do internačního tábora. V tom táboře žili podle svého režimu, mohli se stýkat s lidmi mimo tábor, měli i svou důstojnickou školu. Byla to nutnost pro obě strany.
Váš otec se ale také ocitl v jednu chvíli ve vězení, že?
To bylo na podzim roku 1941, když byla v Moskvě již zřízena vojenská mise v čele s plukovníkem Heliodorem Pikou... Otec byl jedním z jejich členů. To, že byl zadržen a vyslýchán NKVD – zůstal v cele zadržení přes noc –, ale nesouviselo s tím, že by ho snad „zmáčkli“ a donutili k nějaké spolupráci, ale kvůli jeho kontaktu s atašé Krnem ze slovenského vyslanectví, státu tehdy nepřátelského. Mise o tom tehdy neinformovala svůj sovětský protějšek.
Otce se to tehdy dotklo – ano, byl i uražen, že ho NKVD podezřívala. Sověti, kteří posléze souhlasili s vytvořením naší jednotky, měli zájem hlavně o výzvědnou a sabotážní činnost v týlu.
To bylo do té doby, než vznikl v Buzuluku 1. československý polní prapor. Naše vojenská jednotka vzrostla na brigádu, a v boji na Ukrajině došla až na Volyň, kde žila česká komunita, jež rozšířila jednotku o 9 000 lidí, zahrnující více než 400 žen. Díky tomu se počet vojáků navýšil na plnohodnotný armádní sbor.
Jeho organizace byla samostatná, jeho nasazení a boj byl samozřejmě koordinován s vyšší jednotkou sovětské armády.
Panovalo obecné přesvědčení, že Edvard Beneš je představitelem zahraničního odboje?
Česká veřejnost obecně uznávala prezidenta Beneše za hlavu odboje v zahraničí. Také otec a celá vojenská jednotka v SSSR. To ale neplatilo pro generála Lva Prchala, který prezidenta Beneše neuznával, proto se ani nemohl postavit do čela vojenského odboje.
Když mu byl prezidentem povolen organizovat Legion, byl ustaven jeho velitelem, velení ale nestačil ani převzít. Jak se Němci blížili, nasedl do svého auta, aniž něco řekl, a zmizel – směrem do Rumunska…
Když se řekne okupace, mnozí si představí okupace dvě: tu v březnu 1939, ale i tu v srpnu 1968. Promiňte, že se ptám: jaká byla pro vás horší?
Tyto dvě historické události, i když je nazveme stejně, nelze srovnávat. Německá nacistická okupace vedla k vyvražďování a k likvidaci národa, a to všemi opatřeními, která zavedla po 15. březnu. Vstup vojsk, se kterými jsme byli v jednom politickém smluvním sdružení, Varšavské smlouvě, mělo charakter politického nátlaku.
A také trestu za vymknutí se z politických jednotných principů, než proti národnímu charakteru. A podle mého i kvůli nedorozuměním spojených s nešikovností a neschopností jednotlivých politiků.
Která byla pro mne osobně horší? Stačí snad jen uvést: během německé okupace byli popraveni v Mauthausenu můj bratr ve věku 17 let a dva bratři mé maminky, má babička ve svých 62 letech zavražděna plynem v Ravensbrücku, jeden maminčin bratranec padl v boji u Bílé Cerkve na Ukrajině, 15 členů naší rodiny bylo internováno v táboře v Svatobořicích. S maminkou jsme se tři a půl roku skrývaly před zatčením gestapa.---------------------------------------------
Vždyť Edvard Beneš také hned nekapituloval! Beneš přijal demisi ministrů a nadále zůstával sám ve funkci – až do 7. června 1948. A potom 3. září zemřel. V té době se zkrátka nevědělo, co bude. A potom, když se něco nepovede, z boje se hned neutíká! Co měla armáda dělat?
Armáda přece není nástrojem politiků, nýbrž státu a vlády. Otec vystoupil jako ministr s prohlášením, že armáda jde s lidem. A lid si demokraticky zvolil tu cestu, kterou si zvolil. Kdyby nešla armáda s lidem, co měla udělat?
Nedá se říct, že by váš otec hrál Gottwaldovu hru?
Jakou hru hrál Gottwald? Ráda bych to slyšela! Mezi politickými křídly v KSČ panovaly velké rozpory. Rudolf Slánský, Klement Gottwald, Bedřich Reicin. Poslední patřil k radikálním fanatikům: divím se, že jako žid, který věděl, jak židé za války trpěli, byl tak krutý a nelítostný. Tatínek nebyl žádným Gottwaldovým mužem, KSČ prostě v roce 1946 zvítězila, rozhodli voliči, jako teď voliči rozhodli o vítězství hnutí ANO.
Lidé byli po válce nespokojeni, sociální situace za 1. republiky nebyla ideální, měli jsme za sebou Mnichov: nikdo netušil, zda nedojde k nějaké koalici. KSČ zvítězila jako vedoucí síla a postupně se v něm prosadilo radikální křídlo. Byl zatčen Heliodor Píka a postupně další. Gottwald si na ministerstvo obrany místo mého otce v roce 1950 dosadil svého zetě Alexeje Čepičku, ale ani on nebyl proti Reicinovi dost silný. A potom to šlo jedno za druhým… Reicin byl nakonec v roce 1952 popraven.
Celou řadu věcí bohužel dělali místní komunisté, zejména později, když Stalin neměl takovou sílu. Uvěznění mého otce 25. listopadu 1952, bylo rozhodně bez souhlasu a bez iniciativy Sovětů. Podle toho, co říkali maršálové Žukov a Koněv, Stalin dal do Prahy echo, aby Svobodu ihned propustili.
Byla to iniciativa Sovětů, jmenovitě Nikity Chruščova, který se postaral o rehabilitaci vašeho otce?
Nikita S. Chruščov, který byl v době války členem velení 1. ukrajinské fronty, do které byl zařazen i československý armádní sbor, dobře poznal a cenil si boje našich vojáků. A samozřejmě taky jejich velitele. Jeho vztah k mému otci byl velmi upřímný. Když se stal hlavou státu jako 1. tajemník SSSR, podrobil kritice stalinský kult osobnosti. Když dorazil do Prahy na sjezd, ptal se již legendární větou: „Kde je Svoboda?“
Co bylo největší chybou Pražského jara? Politika Dubčeka, nebo iluze o reformovatelnosti komunistické myšlenky?
Nemyslím, že by vyhlášení principů Pražského jara bylo chybou. Naopak. Byl to program na zušlechtění socialismu, jak se do té doby prováděl. Nicméně je otázka, jestli se učinilo všechno pro to, aby program byl realizován v situaci, v níž se naše země nacházela.
Na 21. srpna 1968 si dobře pamatujete. Co se vám vybaví při vzpomínce nejvíce?
To byl ten den, když už bylo po. Nebyla jsem u všeho, ale pamatuji se, jak otec volal Dubčekovi: „Sašo, už jste projednali ten dopis?“ A Dubček, fakticky číslo 1 v republice, říká: „Ještě ne. Ale máme to v plánu!“ A otec odpověděl: „Už to nemusíš projednávat, máš tanky na hranicích!“
Jednalo se o dopis, který nosil Alexandr Dubček deset dní v kapse, nikomu o tom neřekl. Ten dopis napsal Leonid I. Brežněv, generální tajemník ÚV KSSS, fakticky poslední varování, že Dubček nesplnil závěry z dvoustranného jednání mezi SSSR a ČSSR z Čierné nad Tisou.
Když se tatínek po návratu s delegací v Moskvě pozval Dubčeka i předsedu vlády Oldřicha Černíka do Lán, aby zjistil, co mají v plánu, nic se od nich nedozvěděl. Dubček u toho poskakoval jako Jánošík a jen opakoval prázdné fráze. Byla to již tehdy prohraná bitva.
Zoe Klusáková-Svobodová (*1925) se narodila v Užhorodě. Je profesorkou
politické ekonomie, ve své vědecké práci se věnovala ekonomice
zemědělství, družstevnictví a dělbě práce. Pracovala na ČVUT, VŠE a FF
UK.
Je čestnou předsedkyní Společnosti Ludvíka Svobody. Své vzpomínky shrnula v knize O tom, co bylo (Mladá fronta, 2005).
Jste dcerou armádního generála Ludvíka Svobody, jediného vojáka v dějinách naší novodobé státnosti, který byl prezidentem. Brzy si budeme připomínat 40 let od jeho úmrtí. Jak se vám žije s jeho odkazem?
Víte, pochopit cítění, prožitky a postoje lidí minulého století – generaci mých rodičů, kteří prožili 1. i 2. světovou válku – i té mé generace, která byla poznamenána 2. světovou válkou, je asi obecně těžké. Dnešní interpretace mnohých událostí často závisí na tom, co o té době kdo ví, nebo je schopen si představit, co lidé té doby prožili.
Proto se i nyní setkávám dosti často s výkladem, jenž je zkreslený z důvodů nedostatečné znalosti konkrétních faktů. A co je horšího, s tendenčním výkladem jednání či postojů jednotlivých osobností.Takový přístup, pokud se týká mého otce, jeho aktivit, které nebyly malé a bezvýznamné mne pochopitelně mrzí a trápí.
Nejen, že se mne to dotýká jako dcery, ale je to na škodu i společnosti, protože zkušenosti a úsilí minulých generací bychom měli znát, respektovat je a těžit z nich.
Jako mladý muž vstoupil do československých legií, bojoval u Zborova. Zaujalo mne, že se nechal pokřtít pravoslavným křestem…
Ano, podle vojenské knížky tatínek přestoupil k Pravoslavné církvi, stejně jako i mnozí další legionáři během 1. světové války v Rusku: byla to demonstrace protestu proti postojům katolické církve, která kropila rakouské vojáky svěcenou vodou a žehnala jim, když šli na frontu. Pro mnoho legionářů bylo pravoslaví symbolem slovanství...
Okupace Československa v roce 1939 přinesla rozdělení vaší rodiny: váš otec přešel hranice. Vy jste s matkou nějaký čas ukrývala parašutisty. Jak jste to prožívala?
Domácí prostředí se změnilo. Bylo velmi složité až nepřehledné. Často docházelo ke zradě nebo k prozrazení při zatčení. Ztráty a oběti, s nimi spojené, byly neúměrné prokázaným škodám nepříteli.Domácí odboj na okupovaném území nemohl být tak efektivní jako vystoupení národního vojska na frontách. Nicméně pro dokázání národního práva na svobodu, pro vyjádření nesouhlasu s okupací… měl i domácí odboj velký význam.
SSSR uzavřel s Německem smlouvu o neútočení, známou jako smlouva Ribbentrop-Molotov. Nezapochyboval váš otec někdy nad svým vojenským angažmá?
Tatínek byl přesvědčen, že Sovětský svaz vstoupí do války a bude napaden. Této smlouvě předcházelo neúspěšné jednání mezi SSSR, Anglií a Francií, protože Západ příliš spekuloval. Dne 23. srpna 1939, v den podpisu Dohody o neútočení mezi SSSR a Německem, byl otec v Polsku a postoj SSSR považoval za snahu, jak získat čas k přípravě obrany a k obraně.
Do SSSR přešlo přes Polsko přes 600 mužů, důstojníků, rotmistrů i vojáků, poté byli odesíláni po dohodě s londýnským exilem na Západ. Tatínek vybral 92 důstojníků pro budoucí vojenskou jednotku. Dospěl k tomu rozhodnutí po úvaze která se potvrdila: vznik československé jednotky měl velký význam, jak pro vojáky, tak i pro prezidenta Beneše, který tím získal postavení. Do napadení Polska Německem, neměli Poláci zájem o naše vojáky, ani o letce. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie šest transportů, celkem1 212 osob, z toho bylo 477 letců. Mimochodem, jak se chovaly Anglie a Francie v září 1939 po napadení Polska? Vyhlásily Německu válku, ale ani jedno letadlo, ani žádnou vojenskou jednotku Polsku na pomoc neposlali.
Měsíc po napadení SSSR, 18. července 1941, byla uzavřena mezi SSSR a Československem smlouva. Sovětský svaz uznal naši vládu v exilu jako první z mocností. I později si sovětští představitelé uvědomovali, a dávali to najevo i dlouho po válce, jak důležitou roli naše vojenská jednotka sehrála pro jejich morálku. Byla první a jediná, která s nimi bojovala, i když nebyla tak velká.
Zpočátku ale byli naši vojáci v Sovětském svazu v internaci…
Kdyby nebyla internace, tak co by bylo? Oni sice přišli jako vojenská jednotka, ačkoliv nebyli vystrojeni oblečeni, ani ozbrojeni – nebyli ovšem zajati – žádali o azyl: neměli peníze, československý velvyslanec odejel, jak se měli živit?
Byli to profesionální vojáci, byli to důstojníci a poddůstojníci! K tomu, aby se udrželi pohromadě, se rozhodli pro internaci. A Sověti je živili, oblékali, dali jim v zimě teplé oblečení a prádlo. A to nejpodstatnější: bylo s kým jednat a mít také své požadavky. Jejich partnerem v té době nemohla být oficiální vláda, byli to lidé z NKVD (ministerstva vnitra). Když vypukla válka mezi USA a Japonskem, Američané stáhli Japonce na svém území také do internačního tábora. V tom táboře žili podle svého režimu, mohli se stýkat s lidmi mimo tábor, měli i svou důstojnickou školu. Byla to nutnost pro obě strany.
Váš otec se ale také ocitl v jednu chvíli ve vězení, že?
To bylo na podzim roku 1941, když byla v Moskvě již zřízena vojenská mise v čele s plukovníkem Heliodorem Pikou... Otec byl jedním z jejich členů. To, že byl zadržen a vyslýchán NKVD – zůstal v cele zadržení přes noc –, ale nesouviselo s tím, že by ho snad „zmáčkli“ a donutili k nějaké spolupráci, ale kvůli jeho kontaktu s atašé Krnem ze slovenského vyslanectví, státu tehdy nepřátelského. Mise o tom tehdy neinformovala svůj sovětský protějšek.
Otce se to tehdy dotklo – ano, byl i uražen, že ho NKVD podezřívala. Sověti, kteří posléze souhlasili s vytvořením naší jednotky, měli zájem hlavně o výzvědnou a sabotážní činnost v týlu.
To bylo do té doby, než vznikl v Buzuluku 1. československý polní prapor. Naše vojenská jednotka vzrostla na brigádu, a v boji na Ukrajině došla až na Volyň, kde žila česká komunita, jež rozšířila jednotku o 9 000 lidí, zahrnující více než 400 žen. Díky tomu se počet vojáků navýšil na plnohodnotný armádní sbor.
Panovalo obecné přesvědčení, že Edvard Beneš je představitelem zahraničního odboje?
Česká veřejnost obecně uznávala prezidenta Beneše za hlavu odboje v zahraničí. Také otec a celá vojenská jednotka v SSSR. To ale neplatilo pro generála Lva Prchala, který prezidenta Beneše neuznával, proto se ani nemohl postavit do čela vojenského odboje.
Když mu byl prezidentem povolen organizovat Legion, byl ustaven jeho velitelem, velení ale nestačil ani převzít. Jak se Němci blížili, nasedl do svého auta, aniž něco řekl, a zmizel – směrem do Rumunska…
Když se řekne okupace, mnozí si představí okupace dvě: tu v březnu 1939, ale i tu v srpnu 1968. Promiňte, že se ptám: jaká byla pro vás horší?
Tyto dvě historické události, i když je nazveme stejně, nelze srovnávat. Německá nacistická okupace vedla k vyvražďování a k likvidaci národa, a to všemi opatřeními, která zavedla po 15. březnu. Vstup vojsk, se kterými jsme byli v jednom politickém smluvním sdružení, Varšavské smlouvě, mělo charakter politického nátlaku.A také trestu za vymknutí se z politických jednotných principů, než proti národnímu charakteru. A podle mého i kvůli nedorozuměním spojených s nešikovností a neschopností jednotlivých politiků.
Která byla pro mne osobně horší? Stačí snad jen uvést: během německé okupace byli popraveni v Mauthausenu můj bratr ve věku 17 let a dva bratři mé maminky, má babička ve svých 62 letech zavražděna plynem v Ravensbrücku, jeden maminčin bratranec padl v boji u Bílé Cerkve na Ukrajině, 15 členů naší rodiny bylo internováno v táboře v Svatobořicích. S maminkou jsme se tři a půl roku skrývaly před zatčením gestapa.---------------------------------------------
KSČ ve volbách v roce 1946 zvítězila jako dnes hnutí ANO! Můj otec nebyl Gottwaldovým mužem!
-------------------------------------------
Po válce byl váš otec jako nestraník ministrem obrany. Proč nepodal spolu s dalšími ministry v únoru 1948 demisi?Armáda přece není nástrojem politiků, nýbrž státu a vlády. Otec vystoupil jako ministr s prohlášením, že armáda jde s lidem. A lid si demokraticky zvolil tu cestu, kterou si zvolil. Kdyby nešla armáda s lidem, co měla udělat?
Nedá se říct, že by váš otec hrál Gottwaldovu hru?
Jakou hru hrál Gottwald? Ráda bych to slyšela! Mezi politickými křídly v KSČ panovaly velké rozpory. Rudolf Slánský, Klement Gottwald, Bedřich Reicin. Poslední patřil k radikálním fanatikům: divím se, že jako žid, který věděl, jak židé za války trpěli, byl tak krutý a nelítostný. Tatínek nebyl žádným Gottwaldovým mužem, KSČ prostě v roce 1946 zvítězila, rozhodli voliči, jako teď voliči rozhodli o vítězství hnutí ANO.
Celou řadu věcí bohužel dělali místní komunisté, zejména později, když Stalin neměl takovou sílu. Uvěznění mého otce 25. listopadu 1952, bylo rozhodně bez souhlasu a bez iniciativy Sovětů. Podle toho, co říkali maršálové Žukov a Koněv, Stalin dal do Prahy echo, aby Svobodu ihned propustili.
Byla to iniciativa Sovětů, jmenovitě Nikity Chruščova, který se postaral o rehabilitaci vašeho otce?
Co bylo největší chybou Pražského jara? Politika Dubčeka, nebo iluze o reformovatelnosti komunistické myšlenky?
Nemyslím, že by vyhlášení principů Pražského jara bylo chybou. Naopak. Byl to program na zušlechtění socialismu, jak se do té doby prováděl. Nicméně je otázka, jestli se učinilo všechno pro to, aby program byl realizován v situaci, v níž se naše země nacházela.
Na 21. srpna 1968 si dobře pamatujete. Co se vám vybaví při vzpomínce nejvíce?
To byl ten den, když už bylo po. Nebyla jsem u všeho, ale pamatuji se, jak otec volal Dubčekovi: „Sašo, už jste projednali ten dopis?“ A Dubček, fakticky číslo 1 v republice, říká: „Ještě ne. Ale máme to v plánu!“ A otec odpověděl: „Už to nemusíš projednávat, máš tanky na hranicích!“
Jednalo se o dopis, který nosil Alexandr Dubček deset dní v kapse, nikomu o tom neřekl. Ten dopis napsal Leonid I. Brežněv, generální tajemník ÚV KSSS, fakticky poslední varování, že Dubček nesplnil závěry z dvoustranného jednání mezi SSSR a ČSSR z Čierné nad Tisou.
Když se tatínek po návratu s delegací v Moskvě pozval Dubčeka i předsedu vlády Oldřicha Černíka do Lán, aby zjistil, co mají v plánu, nic se od nich nedozvěděl. Dubček u toho poskakoval jako Jánošík a jen opakoval prázdné fráze. Byla to již tehdy prohraná bitva.
***
Zoe Klusáková-Svobodová (*1925) se narodila v Užhorodě. Je profesorkou
politické ekonomie, ve své vědecké práci se věnovala ekonomice
zemědělství, družstevnictví a dělbě práce. Pracovala na ČVUT, VŠE a FF
UK.Je čestnou předsedkyní Společnosti Ludvíka Svobody. Své vzpomínky shrnula v knize O tom, co bylo (Mladá fronta, 2005).
Žádné komentáře:
Okomentovat