Rothova literární pouť bez pout

Mimořádná monografie mimořádného autora

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize dne 23. května 2015

Životem a dílem amerického spisovatele Philipa Rotha (*1933) se zabývá poutavá monografie Roth zbavený pout. Autor a jeho dílo, první svého druhu vůbec, jejíž autorkou je Claudie Rothová Pierpontová. Nakladatelství knihu uvádí jako „příběh tvůrčího života“ jednoho z „nejvlivnějších a nejzajímavějších autorů dvacátého a jednadvacátého století“. Přesnější by bylo, kdyby možná zvolilo méně okázalou prezentaci, v originále jde spíše o „spisovatele a jeho knihy“ („writer and his books“).

Kmenová novinářka časopisu The New Yorker Claudie Rothová Pierpontová, není - i když k tomu jméno svádí - k Rothovi v žádném příbuzenském vztahu, přesto odvedla velmi kvalitní a důkladnou práci. Poprvé se u nás představuje v celistvosti Rothova tvorba a její interpretace; autorka neopomněla zachytit ani některé životní (a nejen milostné) vztahy, pro spisovatelovu tvorbu klíčovou.

Sumář, jenž potěší a neurazí

Autor, známý od konce šedesátých let především svým skandálním románem Portnoyův komplex – a pro nás také samozřejmě Pražskými orgiíemi – není sám dosud bez invence; sám sice již několikrát vyhlásil, že dále psát nehodlá, ovšem právě touto monografií přesvědčil nejen zarputilé rothology, že má stále co říct. Berme ale tuto knihu jako velmi dobrý sumář, jenž potěší a neurazí.

Dvě ženy, dva muži: do Panthéonu vstoupil duch odporu

> politika > Francie > publikováno a odvysíláno na České rozhlasu Plus dne 29. května 2015

Měl to být jeden z klíčových projevů prezidenta Françoise Hollanda. Středeční slavnostní uložení do Panthéonu čtyř výrazných postav francouzského hnutí odporu, mělo podobu republikánské liturgie. 

Čekání na Brexit

> politika > Evropská unie > Velká Británie > exkluzivně na Jehlice revue

Britský premiér David Cameron chce vyjednat výjimky, jeho styl ale nikomu moc neimponuje.

Další strašák na obzoru se jmenuje: Brexit. Rozumějte: odchod Velké Británie (British Exit) z Evropské unie (EU). Nové vítězství konzervativce Davida Camerona v britských volbách dělá v těchto dnech těžkou hlavu nejen v Bruselu, ale i v dalších zemích, kam se tento týden rozjíždí britský premiér, aby vyjednal pro Británii další výjimky.

Země, jež se od počátku nepodílela na konstrukci Evropského společenství, vstoupila do sjednocené Evropy až v roce 1973, může svým vystoupením z Evropské unie ale ztratit mnohem více než získat. Jak ale poznamenává liberálně-levicový francouzský večerník Le Monde: „Brexit by byl ještě horší než Grexit“. Čili odchod Řecka z Unie.

Velké tajemství Anduly Sedláčkové... ženy, jež totálně ovládala muže

> fejeton > pro časopis Pestrý svět: série Tajné skandály slavných (vyšlo v č. 4/2015) - integrální text.

Jmenovala se Anna Sedláčková. Na scéně se doslova vznášela, jak vyprávějí pamětníci, milovali ji muži, ženy se jí chtěly podobat. Herečka, jejíž odkaz se vrací.

Jak nebýt unaven z Jana Husa

> kultura > film > recenze zveřejněna a odvysílána na portálu Českého rozhlasu Plus dne 23. května 2015

Nejnovější Jan Hus v podání herce v podání herce Matěje Hádka.

Být, či nebýt... totiž unaven? To byla kardinální otázka, kterou musel řešit každý návštěvník premiéry filmu režiséra Jiřího Svobody Jan Hus v pražské Lucerně, jenž vznikl ve spolupráci České televize (ČT) a francouzko-německé Arte. Byť šlo Husovi o život, přesto neodvolal – a zemřel mučednickou smrtí. To ví v Česku i malé dítě. Divák ale, který neuvidí všechny tři díly televizního filmu současně, ČT je bude promítat v posledních třech dnech měsíce května, bude možná přemýšlet nad něčím jiným.

A znovu: Kdo je vlastně Charlie?

Sociolog Emmanuel Todd ťal do živého.

komentář publikován a vysílán na portálu Českého rozhlasu Plus dne 21. května 2015

Byl to šok – a všichni, téměř všichni: byli Charlie. Atentáty z počátku ledna letošního roku vyvolaly vlnu solidarity, ale také nesouhlasné hlasy, jež upozorňovaly na kritické momenty této identifikace se satirickým časopisem Charlie Hebdo. U nás tím hlasem nejsilnějším byl katolický kněz Tomáš Halík.

Ve Francii se v současné době vede velká diskuse - débat d´idées – nad knihou sociologa Emmanuela Todda s lapidárním názvem: Qui est Charlie? (vydalo nakladatelství Seuil). Otázka – Kdo je Charlie? – se ale neptá na identitu redaktorů nebo jejich historický vývoj od anarchismu k extrémní pravici, ale na to, kdo byli ti lidé, kteří se k tomuto jménu přihlásili – a vyšli onoho 11. ledna na náměstí francouzských měst.

Sociolog Todd velmi provokativně tvrdí, že se na náměstí sešli ti, které nazývá „katolickými zombii“. A míní tím především „bělochy, vysoké úředníky, umělce a intelektuály“, kteří mnohdy vykazovaly silné znaky „islamofobie“. To samozřejmě obrátilo proti Toddovi celou salvu odpovědí, v nichž se vyznamenal i premiér Manuel Valls, který o stylu knihy uvedl, že je typickou ukázkou „sebenenávisti“.

Byl to ideální pár Hollywoodu! Žili ale mezi „krysami“...

>>> série pro časopis Pestrý svět: Tajné skandály slavných (vyšlo v č. 4/2015) - integrální text (2)

Bogie a Betty alias Humprey Bogart a Lauren Bacallová.

Říkalo se jim kdysi Betty a Bogie! Bylo by to krásné, velmi krásné, ale byl tu ještě Frankie... Frank Sinatra. Tato trojice patřila k velmi úzké vrstvě privilegovaných... krys. Říkali si tak sami.

Když loni 12. srpna zemřela slavná americká herečka Lauren Bacallová (1924-2014), nekrology připomínaly její velkou éru. Její „pohled“ a její „hlas“. A skloňovaly s jejím jménem jedním dechem také jejího prvního muže: Humpreye Bogarta. Film noir... černý film. A jaký byl jejich život?

Král Edward VIII. otřásl celou monarchií... - a byla za tím jedna žena!

> story > série pro časopis Pestrý svět: Tajné skandály slavných (vyšlo v č. 4/2015) - integrální text (1)

Byl to produkt své třídy, ale pro lásku se vzdal i trůnu: Edward VIII.

Byl to pohledný muž. A navíc korunní princ! Edward VIII., celým jménem Edward Albert Christian George Andrew Patrick David, nejstarší syn Jiřího V., měl doslova vše před sebou. Kdyby nebylo té ženy! A nebylo jen té ženy, neboť již on sám měl předtím za sebou několik románků.

On sám se zkrátka, k nelibosti mnohých, choval již jako princ waleský od svých šestnácti let – řekněme dosti nekonvenčně. Trochu popíjel, rád se pěkně oblékal a měl rád frivolní společnost. Nad tím by se snad daly ještě přivřít oči...

Národní fronta jako strašák do zelí

>>> analýza vyšla v nejnovějším čísle revue Listy č. 2/2015, s. 66

Do nových kampaní počítají s Marine Le Penovou všichni.
Podobně jako v minulých prezidentských volbách, i v těch příštích.

Strach má velké oči. Lokální volby koncem března ve Francii ukázaly, že pro vítězství v prezidentských volbách roku 2017 bude důležitá schopnost sjednotit. Bez nasazení strašáka Národní fronty to ale patrně nepůjde. Pro levici, ale i pro pravici.

Většina médií před prvním kolem – v souladu s výzkumnými ústavy veřejného mínění – předpovídala dramatické vítězství Národní fronty (FN), vedené charismatickou Marie Le Penovou. „Když Francouze mobilizuje, tak to jde!“ prohlásil premiér Manuel Valls.

Navzdory relativnímu posílení frontistů, se ale tato strategie vyplatila zejména jeho odpůrci, bývalému prezidentu a předsedovi Svazu pro lidové hnutí (UMP), Nicolasi Sarkozymu. Ten totiž na rozdíl od premiéra, jenž měl „strach, že FN rozbije Francie“, vyhlásil předsedkyni FN „totální válku“. A vyhrál masivně.

Kdo je a není ve Francii vlastně republikán?

>>> vydáno a odvysíláno na Českém rozhlasu Plus dne 6. května 2015 

Nicolas Sarkozy chce mít z UMP jedno slovo: Republikáni.

Bývalý francouzský prezident Nicholas Sarkozy chce mít ze Svazu pro lidové hnutí mít opět Republikány.

Hlásit se k Republikánům – a to s velkým písmenem, tedy s versálkou na počátku – vypadá trochu přepjatě. Nicméně Nicolas Sarkozy, jenž předsedá Svazu pro lidové hnutí (UMP), tuto strategii postavil na čelo svého „nového projektu“.

Místo UMP bude jedno velké písmeno – a slovo. I když si mnozí jiní francouzští politici myslí, že odkaz republiky, ať již ji píší s malým, nebo převážně s písmenem velkým, nepatří jenom pravici, faktem zůstává, že Sarkozy dosáhl svého. O názvu se mluví. A o to jde.

Duo Hollande-Le Drian hlásí rekordní prodeje zbraní

 >>> publikováno a odvysíláno na Českém rozhlasu Plus dne 14. května 2015

Oba muži: prezident Hollande i ministr obrany Le Drian dosáhli neskutečného.

„Je vždy dobré, když je Francie první, vepředu,“ podotkl francouzský prezident François Hollande na okraj kubánské návštěvy. Prezident Hollande je první západní státník, jenž si potřásl rukou s kubánským historickým vůdcem Fidelem Castrem, oděným pro tu výjimečnou příležitost v černé adidasové soupravě. Historický okamžik, a pro Francii velká satisfakce. Země, proslulá svou „soft power“, jak hezky říkají Američané, ale dokáže vyvážet nejen kulturu, ale velmi úspěšně – i zbraně.

Ženy jsou na 68. ročníku Festivalu v Cannes – hodně v pohybu

> publikováno a odvysíláno na Českém rozhlase Plus dne 16. května 2015.

Peníze, nebo život? Na festivalu v Cannes, letošním již 68. ročníku, se dávají peníze okázale najevo. Symbolicky nejen na „rudém koberci“, ale i posilováním „značek“.

Abdellatif Laâbi: Západ je stále necitlivý k Africe

Tvoří na dvou březích Středomoří, Abdellatif Laâbi bude hostem letošního Festivalu spisovatelů Praha.

Abdellatif Laâbi (*1942) je frankofonní básník, spisovatel, překladatel a občanský aktivista. Jeho jméno je již po dlouhá desetiletí spojováno zejména s angažovanou poezií. Laâbiho tvorba ale tvoří i zcela novou skutečnost, v níž nejsou odděleny rozměry reálné a symbolické. V listopadu autor navštíví také Prahu, a to na pozvání mezinárodního Festivalu spisovatelů.

>>>publikováno na portálu literární.cz dne 21. dubna 201

Sirotci pravdy, dezertéři lásky - IV. část

publikováno na Britských listech dne 5. května 2015

Ornella Muti ve filmu Un amour de Swann (Swannova láska, 1984).

Potkal jsem svoji Odettu. Patrně se tak muselo stát. Člověk si asi opravdu nemá zahrávat s časem, byť nesdílím názor, že se s tím nedá vůbec nic dělat. Nesnáším ale hlavně tu ulepenou fatalitu, hraničící s pocitem, že jsme zcela v zajetí jakési předurčenosti, jež si s námi prostě jen pohrává, jak je jí libo. Není mi to prostě libo. Odetta ovšem – jakkoliv se dá její chování popsat méně slovy – je ryze současná. A miluje zvláštní slovní spojení.

Odpovídá tomu i její styl esemesek, jež s oblibou zahajuje oslovením: Hele! Pokud možno bez versálek. Například ta nejlepší (ponechávám autentické znění bez nedopsaných čárek a velkých písmen): „hele, já začínam mít blbej pocit, že když se s tebou nechci vyspat, je nefér, abych se s tebou dál bavila, protože tak asi akorát plýtvam tvym časem...“

Sirotci pravdy, dezertéři lásky – III. část

Eugène Delacroix: La Liberté guidant le peuple, 1830

Lásky přicházejí, lásky odcházejí. Kdysi jsem si ovšem přál, aby neodcházely. Respektive, v mladickém poblouznění, že láska je pouze jediná, jsem se nějakou chvíli dokonce domníval, že mohu najít i lásku – věčnou. A jednu. Dnes mi to celé připadá na hranici trapnosti, kdybych to slovo samotné nepodezříval ze chtěného alibismu. Na sklonku roku, kdy už podzimní vítr odvál tu sametovou hysterii - bylo tomu již najednou dvacet pět let - nahlédněme s prvním sněhem na epizody, které si pamatujeme.

>>> publikováno na Britských listech dne 14. ledna 2015
Předchozí dva díly, aby neunikly souvislosti, nalezne laskavý čtenář zde a zde!

Sněhurka Marine a sedm českých trpaslíků

Úsměv, který dokázala Marine Le Penová předvést, neoslovil každého.

„Jakpak se má tatínek, paní Le Penová?“ zeptal jsem se.

„Děkuji za optání, dobře,“ usmála se.

Pokuřovala z elektronické cigarety, a před zahájením tiskové konferenci si dala vodu a malý dortík. Po celou dobu ovšem ze sebe nesundala ten divný dlouhý kabát, v němž vypadala jako vysloužilá markytánka. „Měla by se vdát,“ řekl o ní její otec počátkem tohoto týdne.

vyšlo na Britských listech dne 7. května 2015

Hollande nemusí nutně procházet primárními volbami

odvysíláno v Českém rozhlasu Plus dne 30. dubna 2015

Vnitřní napětí uvnitř Socialistické strany nepolevuje.

Vybral si ho jako svůj štít. Premiér Manuel Valls ale nejenže prezidenta nekryje, místy do dokonce vypadá, že François Hollande zaniká v jeho stínu. Poslední výzkum popularity politiků TNS Sofres ukazuje, že prezident Hollande, jemuž atentáty z ledna zvedly popularitu na neuvěřitelných 40%, opět nezadržitelmě padá dolů. Hollande padá, Valls roste.

Čísla mluví krutě: Hollande 16%, Valls 35%. To vypadá skoro stejně špatně – zejména pro Hollanda – jako na sklonku loňského roku. Co více, prezident Hollande, jenž se rozhodl angažovat Vallse, aby mu vylepšil image, roste na jeho úkor. Prognóza, že Valls svého prezidenta podrží, se prostě ukazuje jako klamná. Ozývají se dokonce opět hlasy, že by Hollande neměl pokoušet prezidentskou štěstěnu znovu. Aniž by to ale Valls přímo přiznal, jeho tón zní stále více prezidentsky.

Na drátě Sarkozyho šedá eminence Claude Guéant

vysíláno v Českém rozhlase Plus dne 23. dubna 2015

Byla to šedá Eminence Sarkozyho éry. Nyní připomíná spíše největšího kostlivce ve skříni, na jehož slova se čeká.

Služebník kulturní mise Daniel Herman

publikováno na www.literární.cz dne 28. dubna 2015

Ministr kultury Daniel Herman má rád císaře Karla I.
Má ho i v kanceláři zavěšeného v rámu.

Působí na první pohled laskavým dojmem. Současný ministr kultury Daniel Herman (*1963), čtrnáctý v pořadí v dějinách České republiky, se vlídně usmívá; nevyvyšuje se.

Mluvčí mne vede anfiládou paláce k dveřím ministra. „Posaďte se, co by vás zajímalo?“ ptá se ministr a tiskne mi na uvítanou ruku. Je to příjemný ministr. Nepůsobí vůbec pohrdavě jako většina českých politiků, je na něm znát zkušenost v komunikaci, ještě z časů, kdy působil jako mluvčí České biskupské konference. Budí dojem přiměřeně otevřený, ale zároveň poněkud zdrženlivý. Je to ministr ve střehu, nezapře, že býval v činné kněžské službě.

Kancelář má ministr vybavenu vkusně, jak se sluší a patří na obyvatele barokního Nosticova paláce, plátna Milana Knížáka, jimiž se kdysi pyšnil sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál, nahradily krajiny a zátiší. Marně ale hledám, tápu, těkám, snažím se najít na stěnách obraz současného prezidenta Miloše Zemana. Ale raději se neptám, kde visí, nechci budit hned na úvod nějakou kontroverzi. Třeba bych se dozvěděl, že je na půdě. Co mne ale zarazí téměř okamžitě, je podobizna posledního císaře habsburského mocnářství – Karla I. – ve zlatém rámu. Ministra překvapuje, že císaře poznávám.

„Je to můj oblíbený císař,“ říkám odhodlaně.
„Můj rovněž,“ pokyvuje hlavou.