translate - traduire

středa 21. ledna 2015

Francouzský akademik Amin Maalouf říká: „Demokracie se nachází ve stavu nevědomí“

Rozhovor vyšel v příloze Orientace Lidových novin dne 17. ledna 2015

Akademik Amin Maalouf je původem z Libanonu. Což mu umožňuje vidět věci trochu jinak i jako křesťan.
Spisovatel a esejista Amin Maalouf patří k tomu vzácnému druhu lidí, jenž coby libanský křesťan žijící v Paříži, a hlásící se k Osvícenství, dokáže více spojovat, než rozdělovat. Obhajuje náhledy muslimů, kritizuje nadutost Západu a její mocenskou nadřazenost; činí tak ovšem způsobem, mající silný pedagogický tón. Jeho tón obecně není útočný, někdy má spíše až povahu básnicky chlácholivou.

Maalouf, tento originální esejista na pomezí dvou světů, jehož myšlenkové dědictví pochází z Orientu, stále své naděje, navzdory současné krizi, vkládá do Evropy. Právě zde vidí, pro nás možná trochu překvapivě, i velkou perspektivu pro Střední Evropu, včetně podílu České republiky. Zabývá se fenoménem imigrace i nezvládnutým dědictvím kolonizace a dekolonizace.
Množství dělících linií, jež přináší současná zostřená civilizační konfrontace, beroucí na sebe - tu podobu religiozních a etnických identit, tu zdánlivých opakování již kdysi prožitých scénářů - si velmi dobře uvědomuje. Žijeme podle něj ve stavu „civilizačního vyčerpání“, po konci velkých světových ideologií, jež má podobu „světové poruchy“, v níž se zmítají nové světové entity, které zoufale hledají nové jistoty a vlastní smysl.

Koncem listopadu vydalo české nakladatelství Garamond překlad jeho eseje Le dérèglement du monde (Grasset, 2009) pod názvem Nezkrotitelná planeta. Když se naše civilizace vyčerpaly, v němž se právě tématu „světové poruchy“ věnuje.

Amin Maalouf (*1948) je autorem esejů, historických pojednání a románů. V roce 1993 získal prestižní Goncourtovu cenu za román La Rocher de Tanios (Taniosova skála), o osmnáct let později, v roce 2011, byl zvolen do Francouzské akademie.

Zakládáte si na tom, na rozdíl od Samuela Huntingtona, že současná situace ve světě není ve slepé uličce kvůli „válce civilizací“, ale spíše z důvodů vzájemného „vyčerpání civilizací“. Proč ale ale redukujete tuto vyčerpanost na dva světy: ten arabsko-muslimský a Západ?
U vize Samuela Huntingtona nekritizuji ani tak diagnózu, jež naopak pokládám za přesnou, ale závěry, jež z toho vyvozuje. Když říká, že lidé reagují stále více na základě své náboženské příslušnosti, nemýlí se. Ale zdá se mi, že považuje tento návrat za přirozený, zatímco pro mne je to fenomén nedávný, patologický, spojený s vážnou „poruchou světa“.

Je pravda, že se opírám o srovnání těchto dvou regionů více než o ostatní, ale to není pouze a jedině proto, že k těmto dvěma regionům náležím. Arabsko-muslimský svět je v současnosti hluboce nemocný a tato nemoc je jedním ze symptomů krize, v níž se nachází celé lidstvo. Co se týče Západu, hraje již staletí vůdčí roli, je modelem, a skutečnost, že již neví, jak této roli dostát je jedním z hlavních aspektů této „poruchy“...

Co podle vás může zabránit další konfrontací?
Není žádného rychlého řešení, bohužel. Vidíme velmi dobře, jak se tento fenomén usídlil, a není vůbec snadné ho léčit. Co se týče zemí - jako Írák, Sýrie nebo bývalá Jugoslávie -, ty se rozkládají, a pocit příslušnosti k národní komunitě ustupuje ve jménu pocitů náboženské nebo etnické solidarity. Bude třeba celé jedné generace, aby se došlo k převrácení tohoto trendu. Někdy není ani možné se o to pokoušet. Arabsko-muslimský svět potřebuje revoluci Osvícenství, tak jako tomu bylo v Evropě 18. století. Západ – ten evropský i americký – potřebuje opět promyslet své místo ve světě, své morální fundamenty atd. To vše bude vyžadovat hluboké proměny, a určitě nebudou krátké...

Myslíte si, že je vůbec ještě možné, aby obě náboženství - islám i křesťanství – dokázaly žít v míru? Vy sám jste původem libanonský křesťan, který žije ve Francii...
Být křesťanem neznamená to samé v adoptivní zemi a v mé původní zemi. Ve Francii je to především intelektuální, etické a ideologické rozhodnutí. V Libanonu to značí sociologickou a kvazi-etickou příslušnost. Problémy jsou tedy v každém z těch případů velmi rozdílné. Na Blízkém Východě je nejvážnějším problémem dneška – nárůst fanatismu, který vede k perzekucím proti všem menšinám, a jenž vede zejména křesťany z Orientu k emigraci. Tento fenomén vyprazdňuje tisícileté kultury a ochuzuje země, jež se stávají samy obětmi. Bohužel se jedná jenom obtížně o proces, jenž by bylo možné zvrátit. Stovky tisíc křesťanů, kteří opustili Irák od počátku tohoto století, se již bohužel nevrátí. Je to obrovská tragédie a nikdo se již nesnaží tomu zabránit.

Region Střední Evropy vám není neznámý. Jak vám dnes připadá česká situace, někdy viděná také jako země „mezi dvěma světy“? Dnes bývá spojena se Západem, dříve bývala s Východem. Mnoho českých politiků zůstává stále velmi opatrných vůči Rusku...
Bývalé Československo dalo světu lekci, když dosáhlo rozvodu bez násilí: dokázalo přejít z jednoho systému do druhého bez trpkosti a bez vyrovnávání účtů. Přesto si myslím, že národy Střední Evropy by se měly pokoušet o vedoucí roli při evropské konstrukci, tedy o roli, kterou národy západní Evropy sice historicky zvládly, ale dnes již nezvládají.

Vy jistě znáte jistý typ západní arogance, zejména té francouzské, v politicko-ekonomických vztazích. Co bychom mohli získat z vaší libanonské zkušenosti jako země, jež byla v minulém století okupována nacisty a později Sovětským svazem?
Vaše země má mnohem větší šanci než Libanon. Ten se nachází v zoufalém politickém prostředí, plném konfliktů, které se prodlužují bez jakéhokoliv řešení, uprostřed dezintegrovaného arabského světa. Ani s nejlepší vůlí na světě je obtížné utvořit moderní společnost v takovém rámci. Střední Evropa v historii mnohé protrpěla, ale myslím, že má to nejhorší za sebou, a že tyranie fašistického nebo stalinského typu se již naštěstí nikdy nevrátí. Ale, a to zdůrazňuji, je zapotřebí utvořit Evropu, náš společný národ. Odhodlaně a vědoucně, neboť ten sen se zdá být již poněkud vyprázděný...

Demokracie podle vás umírá? Čím to je?
Demokracie na tom není dobře. Těmi předchozími důvody byly hrozby anti-demokratických ideologií. Dnešním rizikem je především ztráta smyslu, neboť lidé mají dojem, že jejich volba není k ničemu, a že politici se budou chovat všichni stejně, bez ohledu na to, jaká strana je a bude zrovna u moci. Dalším rizikem je tyranie „zlatého telete“, tedy nadměrná moc ekonomických imperativů... Z těchto důvodů se mi zdá, že demokracie se nachází ve stavu nevědomí. Demokracie má prostě pocit, že již definitivně triumfovala, i když právě... pomalu umírá.

Co vlastně říkáte současným vztahům mezi Amerikou a Ruskem? Někdy to vypadá, že právě zažíváme znovu ten starý konflikt jako v čase studené války....
Ano, někdy to opravdu tak vypadá, že se vracíme ke studené válce, protože se jedná o ty samé aktéry. Ale dějiny se nikdy neopakují. Jedná se o nový typ konfrontace, jehož jsme svědky. Od té doby, co Rusko ztratilo svůj statut supervelmoci, tápe a hledá své místo. Touží najít nějakou roli. A politika Západu nebyla vedena snahou, aby zde došlo ke vzniku velké demokratické země, ale úmyslem oslabit potenciálního protivníka.

Ať už je to jakkoliv, střet je tu skutečný, a odehrává se zároveň na několika úrovních: územní, vojenské, a rovněž – a to stále více a více – na specifické úrovni zdrojů. Pokud budou vystaveni těžkostem, mohou být ruští vedoucí představitelé v pokušení zneužít nacionalismu. Zdá se mi ovšem, že s výjimkou úzké skupiny, nikdo nemá chuť se do takového dobrodružství pouštět.

Ukázka z úvodu knihy: Nezkrotitelná planeta (Garamond, 2014):
Do nového století jsme vpluli bez kompasu.
Už od prvních měsíců jsme zaznamenali jisté znepokojivé události vyvolávající dojem, že svět je do značné míry rozkolísaný, a to hned v několika rovinách – intelektuálně, finančně, klimaticky, geopoliticky, eticky.

Je pravda, že čas od času dochází i k nečekaně blahodárným jevům, a to si pak hned začneme říkat, že když jsou lidé zahnaní do slepé uličky, vždycky z ní jako zázrakem najdou cestu ven. Jenže vzápětí se objeví další turbulence, která svědčí o zcela jiných, temnějších a běžnějších lidských sklonech, a my si znovu začneme klást otázku, zda lidský druh svým způsobem nedospěl na práh své morální nezpůsobilosti, zda ještě postupuje vpřed, zda se nevydal na ústup a neohrozí tím vše, co předchozí generace usilovně budovaly.

Nejde tu o iracionální úzkost, jež provázela přechod od jednoho tisíciletí k druhému, ani o věčné reptání těch, kteří se odjakživa bojí změn nebo jim nahání strach jejich tempo. Mé obavy jsou jiného řádu; je to znepokojení stoupence Osvícenství, který vidí, jak se světlo rozumu mihotá, slábne a v některých zemích už pohasíná; je to znepokojení vášnivého zastánce svobody, který se domníval, že ta je na nejlepší cestě k tomu rozšířit se po celé zeměkouli, ale nyní se před ním rýsuje svět, v němž pro ni nebude místo; je to znepokojení přívržence harmonické různorodosti, který je donucen nemohoucně přihlížet nárůstu fanatismu, násilí, sociální exkluze a beznaděje; a je to především úplně jednoduše znepokojení člověka milujícího život, který se nechce smířit se zkázou, jež na nás číhá.

Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, chci zdůraznit, že nepatřím k lidem, kteří neustále žehrají na dnešní časy.

Jsem fascinován tím, co naše doba přináší, netrpělivě očekávám poslední vynálezy, jež okamžitě zapojuji do svého každodenního života; uvědomuji si, že už jen díky pokrokům medicíny a informatiky náležím k mnohem šťastnější generaci, než byly ty předchozí. Ale nemohu si v poklidu vychutnávat plody moderních časů, pokud si nejsem jist, že příští generace si je budou vychutnávat také tak.

Jsou snad mé obavy přehnané? Bohužel asi ne. Připadají mi naopak zcela opodstatněné, což se budu snažit doložit na následujících stránkách. Ne že by mi šlo o to shromažďovat důkazní materiál nebo samolibě obhajovat svou tezi, prostě jen chci, aby bylo mé poplašné volání slyšet; a mou hlavní ctižádostí je nalézt správná slova, abych přesvědčil své současníky, své „spolupasažéry“ o tom, že loď, na níž plujeme, je ponechána osudu napospas, pluje bez kursu, bez cíle, bez kompasu, naslepo po rozbouřeném moři a že je naléhavě potřeba něco udělat, aby neztroskotala. Nebude už stačit pokračovat jen tak v cestě a kormidlovat nazdařbůh, sem tam obeplout nějakou tu překážku a čekat, že čas to nějak napraví. Čas není naším spojencem, je naším soudcem, a už teď nám dal jen odklad.

Představa plavby po moři vytane člověku na mysli spontánně, ale zřejmě by bylo záhodno, abych své obavy vyjádřil prostým a strohým konstatováním: lidstvu v současné etapě jeho vývoje hrozí nová nebezpečí, která nemají v dějinách obdoby a která vyžadují dosud nevídaná globální řešení; pokud by se taková řešení v blízké budoucnosti nenašla, nic z toho, co je na naší civilizaci úžasné a krásné, nebude ušetřeno.

Jenže doposud jen máloco naznačuje, že by lidé dokázali překonat své rozpory, vymyslet objevná řešení a společným úsilím je realizovat; mnohé naopak nasvědčuje tomu, že svět je už teď značně rozkolísaný a že bude obtížné zabránit regresi.

Na následujících stránkách nehodlám jednotlivé rozvraty zasahující společnost pojednávat samostatně či systematicky. Budu k nim spíše přistupovat jako noční hlídač v parku po bouřce, kdy se schyluje k další, prudší. Jako člověk, který s baterkou v ruce opatrně prochází zahradou, namíří kužel světla na jeden záhon, pak na další, prozkoumá cestičku mezi nimi, vrátí se zpátky, skloní se nad starý vyvrácený strom; potom zamíří ke skalnímu výčnělku, zhasne svítilnu a snaží se zrakem obsáhnout celé panorama.

Není ani botanik, ani agronom, ani zahradní architekt a v té zahradě mu nic nepatří. Ale žije tam s lidmi, které má rád, a všechno, co může ten kus země postihnout, se ho citlivě dotýká.

Překlad © Kateřina Vinšová, 2014

Žádné komentáře:

Okomentovat