> psáno pro týdeník Reflex, nezveřejněno
Dobytí? Levice historicky propadla, a bude mít v dalších měsících co dělat, aby se z toho dostala. Prezident François Hollande a premiér Manuel Valls vypadají na odstřel.
Dobytí? Levice historicky propadla, a bude mít v dalších měsících co dělat, aby se z toho dostala. Prezident François Hollande a premiér Manuel Valls vypadají na odstřel.
Výsledek druhého kola departementálních voleb, v nichž zvítězila pravicová aliance na čele s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym, ale přesto nemá všechny trumfy kapse. Populisté z Národní fronty Marine Le Penové sice netriumfovali, ale narostli značně.
Chtěli budit dojem, podobně jako minulou neděli po prvním kole, že všichni vyhráli. Tentokrát jde ale o konečné výsledky. Poslední březnovou neděli, 29. března 2015, zvítězila v druhém kole s jasnou převahou aliance Svazu pro lidové hnutí (UMP) a Svazu demokratů a nezávislých (UDI) – procentuálně s výsledkem 37, 59% (k čemuž je ovšem připočítány i další kombinace pod názvem Svaz pravice (UD); druhého největšího skóre 25,49 % dosáhla Socialistická strana (PS) a její spojenci a Svaz levice (UG); až třetí s výsledkem 22,23 % Národní fronta (FN).
Nejde tedy o drtivou porážku celé levice, ale o pořádnou facku socialistům u moci. Frontisté jsou v tomto ohni jedinou frontální opoziční stranou, na jejichž nových zástupcích na lokální úrovni bude záležet nejen jejich konečné složení, ale i tak důležitá věc jako podpisy na prezidentskou nominaci v roce 2017.
Předseda UMP Nicolas Sarkozy se po vyhlášení výsledků usmíval, opakoval slova o „pochodu“ a „střídání“, a pravou ruku si emotivně tiskl na své srdce. Liberálně-levicový večerník Le Monde napsal ironicky: „Střídání je na pochodu, chce věřit Sarkozy. Bude to ale ještě dlouhý pochod.“
Předseda UMP Nicolas Sarkozy se po vyhlášení výsledků usmíval, opakoval slova o „pochodu“ a „střídání“, a pravou ruku si emotivně tiskl na své srdce. Liberálně-levicový večerník Le Monde napsal ironicky: „Střídání je na pochodu, chce věřit Sarkozy. Bude to ale ještě dlouhý pochod.“
Spokojený byl i jeho souputník Jean-Christophe Lagarde, předseda UDI, jenž tuto vypečenou alianci vymyslel (trochu navzdory Bayrouovu Demokratickému hnutí - MoDem). Byl to dobrý tah, neboť tím sám získal, a Sarkozyho triumfalismus mírnil poznámkami o tom, že Sarkozy musel ve svém „děkovném projevu“ do vlastního slovníku převzít slovo „centrista“.
Oproti tomu Manuel Valls, ambiciózní socialistický premiér, působil méně odhodlaně. Už si nešel zapálit cigárko jako po prvním kole. Ne..., ale stále mluvil o „republikánství“, podpoře „levice“, bylo ale znát, že snaha v „pokračování reforem“, je pro něho zejména důvodem, jak nepodat okamžitě demisi, což mu vzápětí vytkla ve svém trochu přiškrceném vystoupení předsedkyně FN Marine Le Penová - a označila ho za „malého průměrného politika“.
Zakopaný pes pro levici, Pyrrhovo vítězství pravice
I výrazně levicový list Libération ironicky glosoval v pondělí Vallsovu snahu se za každou cenu udržet v horlezecké terminologii: „La gauche décroche, Valls s ́accroche.“ (Levice se odpíná, Valls se zasekává!). Premiér ale jasně pojmenoval, kde je zakopaný pes: nejednotnost levice jako takové. „Přivedeme k životu naději poze za podmínky, že budeme jednotnější a spojenější; je třeba myslet na budoucnost!“ sdělil svým věrným i nevěrným.
Nebyla to totiž pouze „levice levice“, která se postavila proti ambicióznímu Vallsovu (reprezetovaným zvláště ministrem ekonomie Emmanuelem Macronem), ale i část zelených ekologů, jež se spojila s radikální levicí, prorostlou v jednom departmentu až do komunistických výhonků. Radikální levice šla zkrátka samostatně – a dosáhla na nejnižšího skóre ze všech. V číslech: 4, 48% pro „divers gauche“ (rozmanitou levici), 1, 99% pro Levicovou frontu, Levicovou stranu a komunisty.
Historický obrat, jak by ho chtěl vidět Nicolas Sarkozy, může ale nastat pouze za předpokladu, že bude srozumitelně formulovat svoji politickou vizi. To předpokládá ale i strukturální změny uvnitř strany, o níž od počátku mluví, že je určena k „refondaci“. Jak se tato „přestavba“ bude jmenovat, ví asi jenom on sám. Potvrdí-li se stoupající trend pravice (jež koketuje s populisty více než slovně), ukáží o víkendu volby předsedů teritoriálních rad (tzv. třetí kolo), v němž budou volit všichni, co vzešli z departementálních voleb. Bude UMP na lokální úrovni tak striktní, aby se nespojila s frontisty, bude to pouze ono „ni-ni“ (ani tak, ani onak), když se budou muset jasně vyjádřit pro jednoho?
Takové klání může nastat již brzy ve Vaucluse nebo v Aisne. Ani levice, ani pravice nemají v radě většinu, a nastanou tedy velké trachtace.
Ve večerním nedělním vysílání mezinárodní rádia RFI, kam dorazil i pokladník FN Wallerand de St.-Just, bylo lze slyšet výrok, jež může zvolna ovládnout i tu část pravice, jež považuje spojenectví UMP-FN za přirozené. „Pro Sarkozyho pravici jde o Pyrrhovo vítězství!“ pravil de St.-Just pevným hlasem. Některé proudy, jako například France forte (Silná Francie), tvořené mladšími kádry UMP, už nechtějí držet chirakovskou vlaječku „republikánské fronty“ proti Marine Le Penové.
Ostatně i jejich šéf Sarkozy prožil část své kampaně (i té dvojí prezidentské) v opakování termínů a sloganů, jež zněla, jako kdyby vyšla z úst rodiny Le Penů. Mutace „umírněného“ Sarkozy na „tvrdšího“ Sarkozyho, připomíná situaci jako z nějakého hororu, v němž se vlivem agresivního nakažení, lidé proměňují v útočná zombie.
Nastává nová éra?
Historický obrat, jak by ho chtěl vidět Nicolas Sarkozy, může ale nastat pouze za předpokladu, že bude srozumitelně formulovat svoji politickou vizi. To předpokládá ale i strukturální změny uvnitř strany, o níž od počátku mluví, že je určena k „refondaci“. Jak se tato „přestavba“ bude jmenovat, ví asi jenom on sám. Potvrdí-li se stoupající trend pravice (jež koketuje s populisty více než slovně), ukáží o víkendu volby předsedů teritoriálních rad (tzv. třetí kolo), v němž budou volit všichni, co vzešli z departementálních voleb. Bude UMP na lokální úrovni tak striktní, aby se nespojila s frontisty, bude to pouze ono „ni-ni“ (ani tak, ani onak), když se budou muset jasně vyjádřit pro jednoho?
Takové klání může nastat již brzy ve Vaucluse nebo v Aisne. Ani levice, ani pravice nemají v radě většinu, a nastanou tedy velké trachtace.
Ve večerním nedělním vysílání mezinárodní rádia RFI, kam dorazil i pokladník FN Wallerand de St.-Just, bylo lze slyšet výrok, jež může zvolna ovládnout i tu část pravice, jež považuje spojenectví UMP-FN za přirozené. „Pro Sarkozyho pravici jde o Pyrrhovo vítězství!“ pravil de St.-Just pevným hlasem. Některé proudy, jako například France forte (Silná Francie), tvořené mladšími kádry UMP, už nechtějí držet chirakovskou vlaječku „republikánské fronty“ proti Marine Le Penové.
Ostatně i jejich šéf Sarkozy prožil část své kampaně (i té dvojí prezidentské) v opakování termínů a sloganů, jež zněla, jako kdyby vyšla z úst rodiny Le Penů. Mutace „umírněného“ Sarkozy na „tvrdšího“ Sarkozyho, připomíná situaci jako z nějakého hororu, v němž se vlivem agresivního nakažení, lidé proměňují v útočná zombie.
Nastává nová éra?
„Tyto departementální volby otočili Francii do nových politických a sociálních dějin: vida, máme tu již uhnízděnu Národní frontu, mohli bychom napsat i – zakořeněnou, a to nadlouho,“ napsal v deníku Libération novinář Grégoire Biseau. Co ale vede voliče k tomu, aby volili frontisty? Je za tím jenom strach? Nebo pouze protest?
Podle Libération se z FN stala součást – nevykořenitelná – francouzské politické krajiny. „Dosavadní frontistická volba měla až dosud výrazný konjunkturální komponent: měnila se podle typu voleb (potenciální silný při prezidentské volbě, slabý při lokálních volbách), závislý na ekonomické konjunktuře a politickém klimatu. Nyní se ale stala kvazi-strukturální daností politické krajiny. Pokročila téměř všude, včetně těch míst, kde již silná byla, pronikla téměř všechny populační skupiny. Neboť téměř 26% Francouzů volilo FN bez toho, že by znali svého kandidáta, nebo dokonce i jeho program,“ napsal Biseau.
Tento sociálně-politický rys, jenž nabírá obrysy strukturální proměny francouzské společnosti, trvá ale již nějaký ten delší čas. Zakladatel FN Jean-Marie Le Pen to v jednom nedávném rozhovoru pro rádio vysvětlil tím, že on je „zakladatel“ (tak jako se zakládaly pevnosti), zatímco jeho dcera již dělá pouze „architekturu“ (a proměňuje románský kostel přestavbou na gotický).
Podívejme se ale na čísla. Kolik má kdo departmentů? V konkrétních číslech to dnes vypadá, že pravice získala 67 departmentů (například symbolicky Corrèze, jež léta patřil Chirakovi, nyní hlavní Hollandova základna, z čehož se radovala nejvíce Bernadette Chiraková), levice ztratila většinu v dosavadních 60 a musí se spokojit s pouhými 34, populisté nezískali departement žádný. I když to chvíli vypadlo, že by mohli získat Vaucluse (nebo Aisne). Voleb se neúčastnilo něco málo přes 50% voličů.
To tedy znamená, že každý druhý volič se rozhodl neúčastnit klání, které bylo vybičováno zejména ze strany oponentů Národní fronty do téměř národní hysterie. Účast byla slabší než v kole prvním 22. března...
Vallsův valčík a osudovost náhody
Volby jsou totiž převážně jedním ze zásadních testů stavu vládní většiny (o níž se jako o většině ale mluví pouze eufemisticky, dáno vnitřním štěpením uvnitř levice jako takové), a bude tedy záležet na tom, zda se tandemu Hollande-Valls podaří zavést úspěšně další reformy (a nejenom pouze silou článku 49-3, jako v případě Macronova prvního zákonu). Premiér Valls mluvil po výsledcích hned o několika nových reformách, jež vláda chystá na zbývající dva roky.
Podle Libération se z FN stala součást – nevykořenitelná – francouzské politické krajiny. „Dosavadní frontistická volba měla až dosud výrazný konjunkturální komponent: měnila se podle typu voleb (potenciální silný při prezidentské volbě, slabý při lokálních volbách), závislý na ekonomické konjunktuře a politickém klimatu. Nyní se ale stala kvazi-strukturální daností politické krajiny. Pokročila téměř všude, včetně těch míst, kde již silná byla, pronikla téměř všechny populační skupiny. Neboť téměř 26% Francouzů volilo FN bez toho, že by znali svého kandidáta, nebo dokonce i jeho program,“ napsal Biseau.
Tento sociálně-politický rys, jenž nabírá obrysy strukturální proměny francouzské společnosti, trvá ale již nějaký ten delší čas. Zakladatel FN Jean-Marie Le Pen to v jednom nedávném rozhovoru pro rádio vysvětlil tím, že on je „zakladatel“ (tak jako se zakládaly pevnosti), zatímco jeho dcera již dělá pouze „architekturu“ (a proměňuje románský kostel přestavbou na gotický).
Podívejme se ale na čísla. Kolik má kdo departmentů? V konkrétních číslech to dnes vypadá, že pravice získala 67 departmentů (například symbolicky Corrèze, jež léta patřil Chirakovi, nyní hlavní Hollandova základna, z čehož se radovala nejvíce Bernadette Chiraková), levice ztratila většinu v dosavadních 60 a musí se spokojit s pouhými 34, populisté nezískali departement žádný. I když to chvíli vypadlo, že by mohli získat Vaucluse (nebo Aisne). Voleb se neúčastnilo něco málo přes 50% voličů.
To tedy znamená, že každý druhý volič se rozhodl neúčastnit klání, které bylo vybičováno zejména ze strany oponentů Národní fronty do téměř národní hysterie. Účast byla slabší než v kole prvním 22. března...
Vallsův valčík a osudovost náhody
Volby jsou totiž převážně jedním ze zásadních testů stavu vládní většiny (o níž se jako o většině ale mluví pouze eufemisticky, dáno vnitřním štěpením uvnitř levice jako takové), a bude tedy záležet na tom, zda se tandemu Hollande-Valls podaří zavést úspěšně další reformy (a nejenom pouze silou článku 49-3, jako v případě Macronova prvního zákonu). Premiér Valls mluvil po výsledcích hned o několika nových reformách, jež vláda chystá na zbývající dva roky.
Ještě „před létem“ to bude důraz na „zaměstnanost“ - neboť ta (shodou statistických oznámení) čerstvě stoupla o nějakých 6.000 lidí – již chce povzbudit investicemi, lepší distribucí nevratných kreditů a zjednodušením možnosti být zaměstnán v tzv. PME (malých-velkých podnicích). Slova: zaměstnanost-nezaměstnanost-zaměstnanost („emplois-emplois-emplois“) opakoval ve svém projevu premiér Valls třikrát po sobě.
Vyjít vstříc by chtěl Falls ale také zaměstnavatelům, aby se necítili „svázáni na nohou a na rukou“. Konference o „sociálním dialogu“ je připravována na měsíc červen. Jak tyto snahy, vycházející z kouzelné krabičky ministra Macrona – onoho zázračného skladatele politických projektů – přijme část socialistických vzbouřenců, se dá očekávat. Část by jistě chtěla provádět kontrolu ve vládě...
Tandem Hollande-Valls bude tedy také potřebovat trochu štěstí, neboť nestačí jen slibovat – a Hollande toho nasliboval již opravdu hodně – ale pokud dojde v průběhu roku k tomu, že se konečně někdy nezaměstanost sníží, stoupne produktivita (jak to před víkendem Hollande prorokoval v lotrinské továrně PSA), a Francie sníží svůj deficit vůči maastrichtských kritériím... ale hlavně: zvýší na oněch famózních 1,5% růst... bude si moci připsat k dobru trendy, jež obcházejí Evropu v poslední době díky vnějším faktorům (snížení eura, nižší ceny ropy).
Bude ale stačit vládnímu tandemu pouze náhoda? Nebo se zopakuje scénáře „znovudobytí“ pravicí, jak by si jistě přál konzervativní list Le Figaro?
Rendez-vous v prosinci, při regionálních volbách, jež definitivně ukáže, komu před prezidentským kláním 2017 bude zvonit hrana.
Vyjít vstříc by chtěl Falls ale také zaměstnavatelům, aby se necítili „svázáni na nohou a na rukou“. Konference o „sociálním dialogu“ je připravována na měsíc červen. Jak tyto snahy, vycházející z kouzelné krabičky ministra Macrona – onoho zázračného skladatele politických projektů – přijme část socialistických vzbouřenců, se dá očekávat. Část by jistě chtěla provádět kontrolu ve vládě...
Tandem Hollande-Valls bude tedy také potřebovat trochu štěstí, neboť nestačí jen slibovat – a Hollande toho nasliboval již opravdu hodně – ale pokud dojde v průběhu roku k tomu, že se konečně někdy nezaměstanost sníží, stoupne produktivita (jak to před víkendem Hollande prorokoval v lotrinské továrně PSA), a Francie sníží svůj deficit vůči maastrichtských kritériím... ale hlavně: zvýší na oněch famózních 1,5% růst... bude si moci připsat k dobru trendy, jež obcházejí Evropu v poslední době díky vnějším faktorům (snížení eura, nižší ceny ropy).
Bude ale stačit vládnímu tandemu pouze náhoda? Nebo se zopakuje scénáře „znovudobytí“ pravicí, jak by si jistě přál konzervativní list Le Figaro?
Rendez-vous v prosinci, při regionálních volbách, jež definitivně ukáže, komu před prezidentským kláním 2017 bude zvonit hrana.
Žádné komentáře:
Okomentovat