Francouzská revoluce na pochodu

> politika > společnost > Francie > esej exkluzivně na Jehlice revue

Klid před bouří? Nadcházející jaro ve Francii může mít vůni revoluce. Příznaky konce jedné éry lze přece vidět všude. Vzpoura se zatím nekoná. Mění se jenom casting. Po překvapivém vítězství Françoise Fillona v pravicových primárkách přišlo vzápětí rozhodnutí levicového prezidenta Françoise Hollanda znovu nekandidovat. Spasí Francii nová politická kometa Emmanuel Macron? To on mluví a píše o Revoluci. Alespoň ve své nové knize...

Když 28. července 1794 předstoupil Saint-Juste před Robespierra, nachýlil se a řekl jediné slovo: „Adieu.“ Potom šel na řadu Robespierre. Gilotina cvakla, a jeho hlava se skutálela do koše. Byla vyzvednuta před lid, napíchnuta na kopí: lid mohutně tleskal. Maximilien de Robespierre, advokát, politik a zrádce, obviněný a odsouzený za to, že komplotoval proti lidu, svobodě a rovnosti.

Spíše než gilotinu používají dnes ve Francii smrt udušením. A François Hollande, který tolik levicových voličů zklamal, není přece Robespierre.

Hollandova „smrt v přímém přenosu“

Vše se dnes odehrává v televizi – a kamery jsou všude, i v Elysejském paláci. Je 1. prosince, několik vteřin po 20. hodině. Vyděšený prezident předstupuje před televizní diváky, a s bledou tváří oznamuje, že již nehodlá kandidovat zvou na svůj úřad. Bravo? „Rozhodl jsem se nebýt kandidátem na prezidenství,“ řekl. Oznámení, zcela unikátní v dějinách Páté republiky, nevyvolalo příliš velké zděšení.

Výzkumy popularity přisuzovaly již drahný čas prezidentovi skóre, pohybující se na hranici politické existence, srovnatelné s jedním procentem. Skoro taková statistická chyba.

„Rozhodl jsem se nebýt kandidátem na prezidenství,“ řekl Hollande.

Konec roku vyzněl ovšem i tak ve Francii jako předzvěst konce věcí příštích. Nebyl tu sice koncem roku žádný atentát (v paměti ovšem ještě doznívá teroristický útok v Nice na Anglické promenádě), obětí politického spiknutí se ale stal sám prezident.

Byla to doslova „politická smrt v přímém přenosu“. K podílu na této smrti se osobně přihlásil premiér Manuel Valls v rozhovoru 27. listopadu pro týdeník Journal du Dimanche. „Jako šéf většiny je třeba si uvědomit společenské klima. Vůči nepořádku, pochybnostem, zklamání a myšlence, že levice nemá žádnou šanci, chci zlomit tuto mechaniku, jež nás by nás mohla vést k porážce,“ uvedl.

I když řekl, že prezident byl zvolen přímou volbou v roce 2012, musí být ta nová kandidatura v souladu s „levicí, s naší politickou rodinou“. Prezident se krátce předtím dopustil chyby. Vydal knihu rozhovorů s novináři večerníku Le Monde - od níž patrně sám nečekal, že vyvolá takový rozruch – a to pod názvem: Tohle by prezident neměl říkat (Un président ne devrait pas dire ça, Stock). Vrací se ke svým letům v Elysejském paláci, ale i k aféře se svou milenkou Julie Gayetovou (slavná jízda na skútru bodyguardem), komentuje justici, islám i své konkurenty. Svědčí ty výroky o osamocenosti mocných, nebo o přemíře reflexí? Sám o sobě Hollande například mluví jako o „Elysejském přízraku“. A žena budoucnosti, ta bude...zahalená. Nová Marianne.

Jistě, prezident má stále řed sebou ještě nějaké čtyři měsíce, úřad stále vykonává, a jak připomněl ve svém vánočním projevu, vysloveném s „emocí a vážností“, hodlá mandát dotáhnout do konce. Až do jara. Co bude na jaře? Bude se na tom nějak podílet? Podpoří někoho? Možná, že se úplně stáhne... nemá ostatně ani kde bydlet, svůj apartmán přenechal své bývalé partnerce Valérie Trierweilerové, jež před dvěma lety vydala skandální knihu o životě a rozchodu s ním: Děkuji za ten okamžik (Merci pour ce monent, Les Arènes 2014).

My děkujeme...

Hollande, Valls, Macron: Komedie pláště a dýky

Oznámení nekandidovat spustilo na francouzské politické scéně nečekaný pohyb: demisi podal premiér Manuel Valls, nahrazený vzápětí věrným Hollandovým mužem, Bernardem Cazeneuvem, dosavadním ministrem vnitra. Valls, stojícím dosud na čele exekutivy vládnoucí Socialistické strany (PS), pochopil, že má konečně šanci. A ta se nenaskytne každý den.

Místo Hollanda kandiduje tedy Valls s holandovským máslem na hlavě. Jak to chce udělat? Měl to být přitom právě on, který byl Hollandem vybrán k tomu, aby kolem prezidenta vytvořil pověstný cordon sanitaire. Už se neopakoval scénář, jaký společně prožili premiér Michel Rocard a prezident François Mittarrand, který si se svým premiérem hrál jako kočka s myší. Zrada, intriky, a dýky do zad? Zdá se, že konec vlády socialistů ve Francii, provázejí jevy, hodné srovnání s vysokou španělskou komedií pláště a dýky. Vallsovo odhodlání (nezapomínejme, že se narodil ve Španělsku jako pyšný Katalánec!) kandidovat přišlo ale stejně o čtrnáct dní později, než vyhlášení kandidatury Emmanuela Macrona, bývalého ministra hospodářství Vallsovy vlády, v polovině listopadu. Valsovo rozhodnutí posvětila v přímém přenosu jeho matka. Tu Macronovu patrně v soukromá jeho starší přítelkyně (kdysi jeho učitelka).

„Ví, za co mi vděčí,“ říkával ještě na jaře prezident Hollande na Macronovu adresu. Ale vděčnost nepatří patrně k povahovým rysům mladého muže, jenž svou kariéru dosud vykonával jako vybraný poradce v souladu s přáním mocných (v sektoru soukromém i státním, u Rotschilda jako u Hollanda – pečlivě a s nadhledem; s pohrdáním, říkají někteří). Mladý, sotva čtyřicetiletý politik, nebyl nikdy nikam zvolen, na žebříćku popularity ale stojí nyní na prvním místě. Byl to právě on,Macron, který fakticky způsobil, že zbytek levice se kvůli němu s Hollandem rozešla.

Byla to ale Hollandova vůle mladého vládního benjamínka zaučit. Přerostl svého pána. Macronovo hnutí En Marche ! (Na pochod!), založené rok před prezidentskými volbami, hlásí rekordní nárůst, jeho kniha pod marketingově radikálním Révolution (Revoluce, XO EDitions) trhá prodejní žebříčky. Macron nechce být mentorován, ale ani nikam řazen - rozhodně ne socialisty, o nichž si již dávno myslí své. Stejně jako o socialismu. 

„Nejsem socialista,“ připomněl pro ty, kterým to nebylo nějakou chvíli - při jeho liberálních návrzích zákonů - jasné, již před časem. A na půdě jednoho šlechtice z Vandée, půdě, jež vzdorovala právě revoluci.

Jakou revoluci má dnes Macron na mysli? V knize, jež se tváří jako programový manifest se dočteme výroky různého druhu: píše o své babičce, vyjadřuje se také k zahalování žen, mluví ale o sobě převážně jako o levicovém liberálu, pro něhož je globalizace příležitostí. Revoluční je pouze její název.

Krásné lidové spojení aneb Eufemismus levice v agónii

Dvoukolové primárky socialistů, vyhlášené na 22. a 29. ledna, se po Vánocích, čase rodinného rozjímání, rozjely naplno. Belle Alliance populaire (Krásné lidové spojení), jak zní poněkud eufemistický název primárek, vyvolává zatím různé nepěkné roztržky. Sedm kandidátů, vzešlých ze spojení demokratů, radikálů a části ekologů, budou usilovat zvrátit trend, jenž posiluje ve všech zemích Evropské unie, stejně jako ve Francii, totiž především, nárůst pravicového populismu.

Jakkoliv se sekretář socialistů Jean-Christophe Cambadelis donedávna snažil, nepodařilo se mu o účasti přesvědčit ani Macrona, ale ani levicového barda Jean-Luca Mélenchona, podporovaného komunisty, jenž chce být ve Francii favoritem všech nepoddajných, jak zní jeho nové hnutí - France insoumise.

Socialisté mají s primárkami své zkušenosti, konají se u nich již potřetí (dříve 1995, 2011), nicméně ty letošní vypadají jako předem ohlášené fiasko. Jako nástroj k výběru kandidátů dokâzaly vždy kandidáty mezi sebou doslova rozeštvat.

Velké ambice má nyní kromě Vallse i bývalý ministr Arnaud Montebourg, jehož hvězda září od podzimu roku 2011, kdy z něj právě primárky ućinily politika hodného pozornosti. Bude to on, jemuž Hollande nikdy (ve vládě, ani ve straně) jeho velké ambice, na rozdíl od Macrona, nikdy nic netoleroval, jenž zvedne levici ze židlí? Duel mezi Vallsem a Montebourgem může možná vyvolat zájem...

O tom, zda se vítězi tohoto klání podaří koncem dubna stanout jako silný adept druhého kola prezidentských voleb by se ale již nyní dalo s úspěchem pochybovat. Vypadá to již v lednu na agónii s datem, s nímž se ohlašuje letos brzké jaro. Ale i socialisté mají šanci, byť konec Hollandova času mluví spíše o konci projektu druhé levice, na jehož počátku stál kdysi muž, jehož by dnes socialisté velmi potřebovali.

Hlava Robespierrova v rukou lidu.

Ne, nebyl to vilný prezident François Mitterrand, jemuž se kdysi Hollande chtěl podobat. Ti dnešní by se měli vrátit k odkazu Michela Rocarda, Mitterrandova nenáviděného soka a premiéra, zesnulého loňského léta (video), u něhož začínal kdysi právě Valls. Ne, to nebyl tolik vzývaný pragmatismus, ale něco zcela jiného, co dnes socialistům chybí: potence myšlenek a vizí. A přesvědčení, jež zdá se mi, jim chybí nejvíce.

Až se bude na náměstí Svornosti v Paříži, za revoluce zvané Revoluční, tančit – hlavy padat do koše nebudou. Socialisté nepotřebují sekat vlastní hlavy, dštící sírou. Oni jsou již nyní sami bez hlavy. Narostou jim další? Na náměstí Bastily ale bude smutno, prorokuji.

P. S. Utká-li se s Marine Le Penovou, vůdkyní Národní fronty, v květnu Manuel Macron, není v těchto dnech vůbec jisté. Zatím má ale k tomu ze všech socialistů nakročeno nejlépe. Pro Macrona, jenž používá revoluční slovník, to je i tak ve Francii dosti zrychlený běh, to už není pochod. 

Ten bude mít v popisu práce, pokud vyhraje, spíše Marine Le Penová.