Odpůrci Macrona nejsou pouze „povaleči, cynici a extrémisté“

> politika > Francie > komentář pro Český rozhlas Plus, dne 13. září 2017.

Déjà vu? První manifestace po celé Francii proti reformě zákoníku práce přivedla včera, 12. září 2017, do ulic francouzských měst tisíce lidí. Podobně jako při jiných příležitost, naposledy na jaře loňského roku, manifestovalo se – zejména ve velkých městech: Paříži, Lyonu, Marseille, Nantes, Le Havru, Toulouse...

A stejně jako tehdy, vždyť přece jde v zásadě o stejnou kauzu, vede se válka hlavně o čísla. Podle Philippa Martineze, generálního sekretáře odborové CGT, manifestovalo po celé zemi na 500 000 lidí (policie entuziasmus snižuje na 224 000). Martinez, jenž stojí na čele nespokojených odpůrců, se zatím tváří spokojeně: „Premiéra proběhla úspěšně!“ A v logice zkušeného odborového harcovníka, ohlásil vzápětí další termín manifestace, na 21. září.

Odborům, mezi nimiž vedle CGT defilovaly včera také Solidaires, FSU a Unef, zatímco CFDT a FO se nezúčastnily, těm všem ovšem tentokrát nezbývá tolik času jako loni. Vláda totiž již o den později, 22. září, předkládá nový zákoník práce před radu ministrů, a Národní shromáždění jej ratifikuje. K tomu, aby nevstoupil v platnost, může zabránit již pouze revokace Ústavní radou, na níž se již před prázdninami obrátila parlamentní opozice - republikáni i sjednocená levice.

"Povaleči všech zemí: spojte se!"

Mezi manifestujícími se objevili vzácně i někteří politici – v Paříži neúspěšný socialistický kandidát na prezidenta Benoît Hamon, stejně jako v Marseille zase jeho (podobně neúspěšný) kolega, levicový radikál Jean-Luc Mélenchon. Oba stojí v zásadě na stejných pozicích, s tím rozdílem, že Mélenchon sám svolává další manifestaci svého hnutí Nepoddajná Francie ještě na 23. září.

Pro nového prezidenta Emmanuela Macrona je tato fáze „podzimní vzpoury“ klíčová. Po tříměsíčním propadu ve výzkumech veřejného mínění, se masové protesty rovnají něčemu na způsob „sociální ratifikace“ jeho prezidentského mandátu. Kritika vůči jeho způsobům vlády – autoritářství, zálibě v divadelní dekoraci a gestikulaci - se ozývá stále silněji. On sám kritiku ostatně přiživil i svým zatím posledním výrokem, kdy na adresu svých odpůrců minulý pátek, ještě za své návštěvy v Aténách, prohlásil, že „neustoupí v ničem ani povalečům, ani cynikům, ani extremistům“.

„Povaleči jsou tady,“ stálo na jedno z plakátů v průběhu manifestace v Paříži. Slovo „povaleč / fainéant“ vstupuje dnes do nového pouličního slovníků nejen u těch, kteří považují Macronovu reformu, jež má „flexibilizovat pracovní trh“, za nesociální, ale i mezi těmi, kteří vnímají proces, zahájený nástupem Macrona za novou „éru prázdnoty“ - v duchu filozofa Gillese Lipovetského a jeho stejnojmenného titulu. Macron, jak napsal Mark Leonard, analytik European Council on Foreign Relations, se pokouší o zcela nemožné: spojit vládu technokracie s populismem. Oheň a vodu. Zemi a vzduch.

Projevuje se to i v Macronově snaze přicházet se stále s novými inflačními termíny ( - přijetí nového pracovního zákona přirovnal doslova ke „koperníkovské revoluci“). Macron naráží na nespokojenost mnohem širšího spektra populace, nejen mezi těmi, kteří nechtějí jeho nové zákony, ale i těmi, kteří vnímají Macrona jako symbol. Jejich projevem se stala „politická neúčast“.
Ti v ulicích ani nebyli. Nemusejí to být vůbec „lenoši, cynici nebo extrémisté“. Ve francouzské demokracii, jež se tak ráda považuje za zakladatele demokracie jako takové, a to kvůli lidským právům a Francouzské revoluci, se často směšují velká slova a velké principy. Propast mezi demokratickou legitimitou a politickou suverenitou ale narůstá.

„Povaleči proti nicotě!“ nastříkal kdosi na zeď sprejem...