> politika > analýza vyšla v revue Listy č. 3/2018 (integrální text), dne 12. června 2018
Na čele francouzské Páté republiky stanul, právě před rokem, dosud nejmladší politik v dějinách: Emmanuel Macron (*1977). Na počátku byla zrada, po níž přišla loupež. Macronovu nástupu předcházelo několik významných politických i osobních manévrů, připomínajících, že boj o moc není vždy jen výsledkem vůle lidu.
Jaká je dnes bilance Macronova prvního roku? A jaká je vlastně legitimita jeho mandátu? V čem se liší od svých předchůdců, v čem je jiný? Známe dodnes všechny zákruty jeho nástupu k moci?
Dne 7. května byl Macron, kandidát hnutí Na pochod! (EM!) zvolen v přímé volbě počtem 66, 10 % hlasů 8. prezidentem Páté republiky. Stalo se tak ve druhém kole v souboji s Marine Le Penovou, předsedkyní Národní fronty (FN), jež dosáhla svého historického výsledku: 33, 90%. Podíl nevoličů byl ovšem také rekordní: 25, 44%.
Jak by to ale vypadalo, kdyby neměl Macron dlouho podporu u svého předchůdce Françoise Hollanda? Dosáhl by takového úspěchu, kdyby neměl k dispozici informace z první ruky? Bez osobního nasazení a sebedůvěry, by ale ani zrada, ani loupež nebyly k ničemu.
Koho byl vlastně Macron kandidátem? A koho je Macron prezidentem? Ohlédněme se za uplynulým rokem...
I. Macronův politický marš v číslech
Ne, stávky nekončí, železničáři se nevzdávají, odpor univerzit i přes policejní zátahy pokračuje, a reformy (ty ohlášené i neohlášené) odmítá osm z deseti Francouzů. Přesto se dalo ještě donedávna říct, že ve srovnání se svými předchůdci (zejména Hollandem a Sarkozym) je na tom Emmanuel Macron stále velmi dobře. Možná, že všeho jen do času...
Macron již překonal svůj první sestup v sondážích od srpna do října 2017, krátce po svém nástupu (ze 65% na 32%), aniž by radikálně ohrozil své postavení; nyní sepohybuje opět v novém sestupu. Tolik předvídaný radikální sestup se ale na podzim nekonal: a přitom právě v tomto období procházel Národním shromážděním velmi kritizovaný nový zákoník práce – druhá část zákona, na němž se významně podílel (vstoupil ve známost jako zákon El Khomri – podle jména ministryně práce Myriam El Khomriové) již jako ministr ekonomie pod kuratelou tehdejšího socialistického prezidenta Hollanda a jeho premiéra Manuella Vallse.
V průměru všech barometrů poklesl prezident Macron koncem května na 41%. Agentura Ifop mu dává 45%, agentura Ipsos vidí jeho sestup na úrovni 37% - jako třetí ze sestupných vln. Jediné období, v němž se vyhříval na sluníčku nejvyšší popularity, náleží paradoxně intervalu od září 2017 do ledna 2018. Agentura Ifop mu v lednu přisoudila dokonce 58% popularity
Zažívá Macron okamžik nového pádu, nebo jde o pokles pouze časově podmíněný? Jeho projevy – o Evropě, ke katolíkům, ke státníkům, ale i k obyčejným Francouzům – budí dojem, že ve funkci hodlá vydržet déle, než jenom jedno pětileté prezidentské období. Po sérii reforem (převážně daňových, jež se snaží vyvážit příjmy a sociální výdaje: APL, ISF, CGS), nesoucích se na vlně ekonomického vzestupu (2, 2% tento rok, 2, 6% deficit HDP), započatém jeho předchůdcem Hollandem – jenž se již nedočkal „zvrácení křivky nezaměstnanosti“ - přijde v létě i čas reforem institucionálních.
Dokáže tyto reformy ustát? Zakladatel Páté republiky Charles de Gaulle po zamítnutí referenda v roce 1969 odstoupil. Překoná Emmanuel Macron po té jarní, i letní ohlášenou krizi? Překoná fakticky i de Gaulla?
II. Od nadějného benjamínka k suverénnímu Jupiterovi
Styl Mactonova vládnutí má svůj rytmus. Očekávání, které svým politickým stylem Macron zahájil, je ale stále do značné míry dáno setrvačným pohybem, který dokázal vyvolat na jaře při svém zvolení. Po prezidentu Normálním, za kterého se označoval Hollande, a po prezidentu Hyperaktivním, za jakého byl viděn Sarkozy, se vlády francouzského polo-prezidentského systému, jenž v roc e 1958 založil generál Charles de Gaulle, ujal muž, který přistoupil k úřadu opět s plnou vážností. Nevtipkuje, ani neuráží.
Toho památného večera, dne 7. května 2017 v den svého vítězství, překvapil všechny: ve 22.30 hodin se objevil sám, na nádvoří Louvru. Po několik minut kráčel vpřed, za zvuků Beethovenovy Ódy na radost, směrem k tribuně, odkud promluvil. „Tento večer jsme toho dosáhli, Francie toho dosáhla,“ řekl. „Všichni nám říkali, že je to nemožné, ale to neznají Francii!“ Promluvil státník, jenž ke svému triumfu zvolil ódu, jež se stala evropskou hymnou. To vše na pozadí místa, spjaté s dějinami královské Francie. Tomuto státníkovi nebyla v tu chvíli ještě ani čtyřicet.
V rozhovoru pro týdeník Le 1, dva roky předtím, řekl: „Francouzská republika je formou demokratické inkarnace, jež má obsah, symbolickou a imaginární reprezentaci, jež tvoří kolektivní přijetí. Čili, můžeme přilnout k republice. Ale nikdo nepřilne k demokracii. Kromě těch, kterým chybí.“ Rozhovor, jenž byl veden o jeho filozofických základech a zvláště jeho mentorovi Paulu Ricœurovi, předjal jeho styl i kulturu.
Aniž by v zásadě zpochybňoval demokratické zřízení, přišel s úvahou, jež mu později vynesla přezdívku Jupiter, jméno nejvyššího z římských bohů. Málokdo si tehdy dokázal představit, že by to myslel Macron více, než jako provokativní úvahu.
Nyní, kdy se rok sešel s rokem, není vnímán prezidentský úřad pouze jako symbol demokracie, ale i jako místo, kde se lze dotknout tradice, jež demokracii předcházela. „Demokracie trpí formou neukončenosti , neboť nevystačí jenom sama se sebou. V demokratickém procesu a jeho fungování někdo chybí,“ domníval se před třemi lety Macron. „Ve francouzské politice je tímto chybějícím postava krále, o níž si myslím, že francouzský lid v podstatě nepožadoval smrt.“ Macron nezůstal jen u slov.
Taková slova totiž, jež mohou pro někoho znít jako popření demokracie, by jistě nikdo v zásadě od demokratického prezidenta neočekával. Macron je dalece opět prvním prezidentem, který si plně uvědomuje, že prezident je v zásadě náhražkou krále. Jistě, byla tu vládnutí silná – vedle Charlese de Gaulla jistě také Françoise Mitterranda - , od mladého prezidenta by člověk očkával odhodlání, nasazení, efektivitu... - to ano, ale odkazy na monarchii?
Ano, lze za tím vnímat nepřímou kritiku svého předchůdce, s nímž pracoval po několik let jako jeho poradce v Elysejském paláci – a později i jako ministr. „Znormálnění prezidentské postavy utvořilo prázdné křeslo v srdci politického života. Přesto a především, od prezidenta republiky očekáváme, aby tuto funkci naplnil,“ řekl Macron. Přesně o to se Macron evidentně snaží.
Prezident Hollande pravidelně říkal: „Ví, za co mi vděčí!“ Na jaře 2016, kdy se objevovaly první kacířské úvahy, že se ministr Macron až příliš vymyká, a sleduje pouze vlastní itinerář, to znělo téměř tragicky. Když 6. dubna 2016 založil Emmanuel Macron hnutí En Marche! jako Sdružení pro obnovu politického života, mnozí to chvíli vnímali jako prostředek k podpoře ochabující popularity prezidenta Hollanda. To ale netrvalo dlouho. Faktury, které zveřejnil nedávno francouzský tisk, jasně vysvětlují, že snaha mladého ambiciózního muže, nevedla k podpoře nikoho jiného, než sebe sama. Nebo měl snad nějaký jiný plán?
Za prezidenta Hollanda býval viděn Macron jako nadějný benjamínek, Mozart Elysejského paláce, jak se říkalo, po 1. prosinci 2016, kdy Hollande vyhlásil, že již nebude opět kandidovat na prezidentskou funkci, bylo vše jasné.
Jméno nového prezidenta ale ještě zdaleka jasné nebylo. Musel padnout pravicový kandidát, bývalý premiér François Fillon, levicový kandidát, bývalý premiér Manuel Valls... Na jaře loňského roku šli do závěrečného střetu pouze tři: Jean-Luc Mélenchon za levici levice, Marine Le Penová za pravici pravice – a Emmanuel Macron, centrista proti své vůli, jenž sebral všechno: levici i pravici, jedním šmahem.
Na podzim, dne 16. listopadu 2016 vyhlásil Macron na severu Paříže, že se definitivně stává kandidátem na francouzského prezidenta. Řekl to těmito slovy: „Prezident nese hodnoty této země, kontinuitu jejích Dějin, a v určitém skrytém ohledu i platnost a hrdost veřejného života. Vím o tom. Jsem na to připraven. To je také důvod, proč jsem kandidátem na prezidenta republiky.“ Vyhlášení učinil v městě Bobigni, departmentu Seine-Saint-Denis, v rámci vystoupení, jež mělo být „ve znamení naděje“.
Zvolil k tomu speciální dekórum: místem byla garáž, centrum rekvalifikace pro mladé, zaplněné poničenými vozidly. Málokdo věděl, že místo, spjaté s problémy předměstí, je místem - jak napsal spisovatel Philippe Besson ve své knize Un personnage de roman (Románová postava, Julliard 2017), popisující vzestup Emmanuella Macrona - také slavného pohřebiště francouzských králů, a to od Dagoberta po Ludvíka XVIII., totiž bazilika Saint-Denis.
Tehdy se zrodil pověstný nový Jupiter. To již nebyl pouze nadějný benjamínek. Začal se psát rok I. Jeho vládnutí.
III. Konec jednoho světa a vznik nového?
Prezidentu Macronovi se podařilo před rokem vytvořit dojem, že je nejlepším kandidátem. To přání se stalo skutkem. A tato skutečnost dosud tvoří základ vnímaní současného mandátu. Stále tu funguje vysoká míra očekávání – oněch 40% není zas tak málo. Vítězství Macrona proti Marine Le Penové se dnes zdá být pochopitelné, obava z jejího vítězství byla ale mnohem větší, než šok z postupu jejího otce Jeana-Marie Le Pena, dne 21. dubna 2002, proti jistému Jacquesi Chirakovi. Úměrně s tím, jak málo lidí proti jejímu postupu manifestovalo mezi dvěma koly. Ta hrozba byla reálná. To ale zároveň stále ubírá Macronovi na suverénní legitimitě.
Nástupu Macrona předcházela ovšem celá sérii „politických sebevražd“. Dosavadní systém politického uspořádání, založení na střídání vlád pravice a levice, se vydal přímým směrem - „cestou do pekel“. I kampaň působila jinak - vedla se v novém duchu, ale i štěpení: už nešlo pouze o levici a pravici, ale o ty, kteří byli součástí systémů a ty, kteří proti systému bojovali. Nebyla to jen fata morgána? Žádný z kandidátů přece nepřišel zcela zvnějšku, každý svým způsobem součástí systému byl – Macron se v něm, pravda, pohyboval dobu nejkratší.
A kdo bojoval s kým? Utkala se tady jen podoba francouzské demokracie s modelem americkým? Nominace dvou hlavních politických uskupení, Republikánů (LR) a Socialistické strany (PS), vygenerovala extrémy.
Vítěz pravicových primárek François Fillon, ale i vítěz těch socialistických Benoît Hamon, na okamžik vyvolali ve svých řadách překvapení. Favorité pravice – ať již dlouho favorizovaný Alain Juppé, bývalý premiér a ministr, úzký spolupracovník prezidenta Jacquese Chiraca, nebo favorit levice Manuel Valls, donedávna premiér -, ti všichni byli vyřazeni již v procesu primárek. Do voleb šli nakonec jenom ti z kandidátů, kteří do primárek nevstoupili. Je to jnom paradox?
Nástup Macrona bývá někdy představován jako příchod „nového světa”. Ten „starý svět” odešel. Vskutku? Pro pochopení Macronie, jak se říká světu, v němž vládnout noví politici, je dobré se podívat, odkud přišli. Jádro tvoří bývalí reformní socialisté (Jean-Yves Le Drian), reformní republikáni (Édouard Philippe) a klíč na počátku drželi centristé (François Bayrou). Propad dosud favorizovaných kandidátů dal totiž do pohybu nové tektonické vlny. Klíčovou postavou v nich je centrista François Bayrou, předseda Demokratického hnutí (MoDem), jenž se zasloužil o to podstatné: vymetl jedním tahem, když v únoru 2017 podpořil Macrona a vzdal se vlastní kandidátury, téměř všechny, kteří dosud vládli. Ač Bayrou o Macronovi mluvil ještě dva měsíce předtím jako o „kandidátu financí“, vnesl do Macronovy politiky nový akcent.
Ano, kandidát financí, kandidát bohatých, kandidát trhu. Bez dílčích korektur, které přinášejí Macronovy aliance, by ale nebyla Macronie pestrá. Jeho odpůrci rádi tvrdí, že tento „kandidát financí“, reprezentant všeho, co prezident Hollande neměl rád, je asociální (Mélenchon to dokonce nazývá sociálním coup d´état). Prezident Hollande ve své knize Les leçons du pouvoir (Stock 2018), vydané k ročnímu Macronově působení, to vyjádřil slovy: „Prezident bohatých? Ne, velmi bohatých!“
Observatoř francouzské ekonomické konjunktury (OFCE) to tvrdí jasně: většina Macronových reforem je pravicových. První vyhlášené reformy: zákon o morálce v politickém životě, reforma zákoníku práce a ordonance, jež měly urychlit legislativní proces do 100 dnů, ale vyvolávaly úžas. Tady šlo o víc, než jen o daně a příspěvky.
Na politické mapě došlo skutečně k zásadním otřesům. Zdálo se, že nic není nemožné. To nejsou jenom reformy sociální, ale i strukturální. Macron získal v červnu parlamentní většinu 311 (z 566 poslanců), k nimž je nutné přičíst i 42 nových poslanců Bayrouova MoDemu. François Baroin, šéf volební kampaně republikánů, sice po volbách tvrdil, že zůstali „první silou opozice“, bývalí hegemoni politické scéně ale získali „pouhých“ 100 křesel, část z nich ale, tzv. konstruktivní, se rozhodla podporovat Macronovy vládní reformy.
Doma, navzdory protestům, má Emmanuel Macron v zásadě volné pole působení. Opozice sice křičí – nejvíce v poslední době Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona – burcovat ale může toliko ulici. Revoluce může přijít z ulice, ale reformy vznikají v parlamentu. V tom se podařilo Macronovi něco zcela nevídaného, a daří se stále. Macron ale není jenom anti-Hood, který „chudám bere, aby bohatým dával“. Jeho vyhlášení zrušit tzv. exit tax (daň z vyvádění majetku, kterou zavedl Sarkozy) mu přinesla fotografii na titulní straně v magazínu Forbes a titulek: „Vůdce svobodného trhu“, ale překreslení francouzské politické mapy, jež vyneslo poprvé od časů Valéryho Giscarda d´Estaing k moci centristy, znamená proměnu dosavadních zavedených stereotypů v chování.
Je zřejmé, že Macron se poučil nejen v historii francouzské, ale svým nasazením připomíná mnohem více mladé neoliberální manažery, než dávné patriarchy mitterrandovského typu – mlčící sfingy.
Svědčí o tom i Macronovo chování během prvních mezinárodních návštěv, kdy dokázal téměř nemožné: setkal se několikrát s kancléřkou Angelou Markelou (a ohromil ji), dvakrát s prezidenty Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem (a potěšil je); pronesl významnou řeč na slovutné Sorbonně, kde představil své ambiciózní vize pro Evropu.
O Evropě potom mluvil ještě třikrát – v Aténách, ve Štrasburku a v Aix-en-Chapelle. Německo se již kriticky vyjádřilo k jeho návrhům na sjednocení fiskální Evropy. Nechce za Macrona platit jeho účty... Itálie se potácí v nové krizi. V Evropě je Macron zatím zoufale sám... a zoufale hledá někoho, kdo by rozuměl jeho gestům. Je proto Emmanuel Macron jen efektní politickou loutkou? Nebo má skutečně vlastrní promyšlený program? Zatím vše, co řekl, uskutečňuje – dokonce nad rámec i to, co neřekl. Má nějaký vzor? V Americe studentům řekl, že tím vzorem je francouzský král... František I., král renesanční, jenž stál na počátku epochální proměny Evropy i světa.
Zlé jazyky tvrdí, že za vším je nutné, hledat ženu. Ano, Macronova manželka Brigiite, o třidvacet let starší bývalá učitelka, ta vychovala svého žáka na lyceu v rodném Amiensu, vychovala z ambiciózního Macrona skutečně velmi efektního a snaživého herce. Jejich první společná hra, kterou se Macron učil, byl mimochodem Kunderův Jakub a jeho pán.
Macron dnes dokáže zahrát i na větších jevištích: najít to správné místo a pronést něco, co budí dojem, že ještě nikdo nikdy neslyšel. Při svém vítězství se nebál uspořádat slavnost před královským Louvrem, Putina pozval do Versailles (na výstavu o Petru Velikém) a na večeři Trumpa na Eiffelovu věž.
To, čím se prezident Macron zapíše do dějin, patrně bude mimo rámec dosavadní veřejné gestikulace a hře se symboly „věčné Francie“. Macron má jistě vysoké ambice doma, ale i ve světě. Rozdělená Francie, která se vyjádřila i vysokou měrou neúčastí, má k dispozici stále dosti radikálních sil – na levici i na pravici. Jakou povahu budou mít následující střety – v Evropě, kde neoslabuje nebezpečí islámského terorismu a o vstup se s každou sezónou dožaduje stále vysoký počet imigrantů – se dá jen dohadovat.
Prezident Emmanuel Macron je zatim stále, i když uplynul od jeho nástupu I. rok, na samém počátku. Na to, aby Macron podstatným způsobem změnil ústavy Páté republiky nemá zatím sílu v Senátu. Dominantní je Republika na pochodu většinou v Národním shromáždění, v Senátu má jeho Republika pouze 28 kandidatů, a to daleko za republikány, socialisty a centristy. K té vážné reformě institucí potřebuje Macron třipětinovou většinu (555 mandatů). Odhodlá se dát v šanc svůj mandát tím, že vyhlásí referendum? Bude to začátek nové republiky? Ve hře totiž není jenom Macronovo vládnutí, ale i to ohlédnutí, jež tolik připomíná to, čemu se někdy říká: déjà vu.
Jaká je dnes bilance Macronova prvního roku? A jaká je vlastně legitimita jeho mandátu? V čem se liší od svých předchůdců, v čem je jiný? Známe dodnes všechny zákruty jeho nástupu k moci?
Dne 7. května byl Macron, kandidát hnutí Na pochod! (EM!) zvolen v přímé volbě počtem 66, 10 % hlasů 8. prezidentem Páté republiky. Stalo se tak ve druhém kole v souboji s Marine Le Penovou, předsedkyní Národní fronty (FN), jež dosáhla svého historického výsledku: 33, 90%. Podíl nevoličů byl ovšem také rekordní: 25, 44%.
Jak by to ale vypadalo, kdyby neměl Macron dlouho podporu u svého předchůdce Françoise Hollanda? Dosáhl by takového úspěchu, kdyby neměl k dispozici informace z první ruky? Bez osobního nasazení a sebedůvěry, by ale ani zrada, ani loupež nebyly k ničemu.
Koho byl vlastně Macron kandidátem? A koho je Macron prezidentem? Ohlédněme se za uplynulým rokem...
I. Macronův politický marš v číslech
Ne, stávky nekončí, železničáři se nevzdávají, odpor univerzit i přes policejní zátahy pokračuje, a reformy (ty ohlášené i neohlášené) odmítá osm z deseti Francouzů. Přesto se dalo ještě donedávna říct, že ve srovnání se svými předchůdci (zejména Hollandem a Sarkozym) je na tom Emmanuel Macron stále velmi dobře. Možná, že všeho jen do času...
Macron již překonal svůj první sestup v sondážích od srpna do října 2017, krátce po svém nástupu (ze 65% na 32%), aniž by radikálně ohrozil své postavení; nyní sepohybuje opět v novém sestupu. Tolik předvídaný radikální sestup se ale na podzim nekonal: a přitom právě v tomto období procházel Národním shromážděním velmi kritizovaný nový zákoník práce – druhá část zákona, na němž se významně podílel (vstoupil ve známost jako zákon El Khomri – podle jména ministryně práce Myriam El Khomriové) již jako ministr ekonomie pod kuratelou tehdejšího socialistického prezidenta Hollanda a jeho premiéra Manuella Vallse.
V průměru všech barometrů poklesl prezident Macron koncem května na 41%. Agentura Ifop mu dává 45%, agentura Ipsos vidí jeho sestup na úrovni 37% - jako třetí ze sestupných vln. Jediné období, v němž se vyhříval na sluníčku nejvyšší popularity, náleží paradoxně intervalu od září 2017 do ledna 2018. Agentura Ifop mu v lednu přisoudila dokonce 58% popularity
Zažívá Macron okamžik nového pádu, nebo jde o pokles pouze časově podmíněný? Jeho projevy – o Evropě, ke katolíkům, ke státníkům, ale i k obyčejným Francouzům – budí dojem, že ve funkci hodlá vydržet déle, než jenom jedno pětileté prezidentské období. Po sérii reforem (převážně daňových, jež se snaží vyvážit příjmy a sociální výdaje: APL, ISF, CGS), nesoucích se na vlně ekonomického vzestupu (2, 2% tento rok, 2, 6% deficit HDP), započatém jeho předchůdcem Hollandem – jenž se již nedočkal „zvrácení křivky nezaměstnanosti“ - přijde v létě i čas reforem institucionálních.
Dokáže tyto reformy ustát? Zakladatel Páté republiky Charles de Gaulle po zamítnutí referenda v roce 1969 odstoupil. Překoná Emmanuel Macron po té jarní, i letní ohlášenou krizi? Překoná fakticky i de Gaulla?
II. Od nadějného benjamínka k suverénnímu Jupiterovi
Styl Mactonova vládnutí má svůj rytmus. Očekávání, které svým politickým stylem Macron zahájil, je ale stále do značné míry dáno setrvačným pohybem, který dokázal vyvolat na jaře při svém zvolení. Po prezidentu Normálním, za kterého se označoval Hollande, a po prezidentu Hyperaktivním, za jakého byl viděn Sarkozy, se vlády francouzského polo-prezidentského systému, jenž v roc e 1958 založil generál Charles de Gaulle, ujal muž, který přistoupil k úřadu opět s plnou vážností. Nevtipkuje, ani neuráží.
Toho památného večera, dne 7. května 2017 v den svého vítězství, překvapil všechny: ve 22.30 hodin se objevil sám, na nádvoří Louvru. Po několik minut kráčel vpřed, za zvuků Beethovenovy Ódy na radost, směrem k tribuně, odkud promluvil. „Tento večer jsme toho dosáhli, Francie toho dosáhla,“ řekl. „Všichni nám říkali, že je to nemožné, ale to neznají Francii!“ Promluvil státník, jenž ke svému triumfu zvolil ódu, jež se stala evropskou hymnou. To vše na pozadí místa, spjaté s dějinami královské Francie. Tomuto státníkovi nebyla v tu chvíli ještě ani čtyřicet.
Aniž by v zásadě zpochybňoval demokratické zřízení, přišel s úvahou, jež mu později vynesla přezdívku Jupiter, jméno nejvyššího z římských bohů. Málokdo si tehdy dokázal představit, že by to myslel Macron více, než jako provokativní úvahu.
Nyní, kdy se rok sešel s rokem, není vnímán prezidentský úřad pouze jako symbol demokracie, ale i jako místo, kde se lze dotknout tradice, jež demokracii předcházela. „Demokracie trpí formou neukončenosti , neboť nevystačí jenom sama se sebou. V demokratickém procesu a jeho fungování někdo chybí,“ domníval se před třemi lety Macron. „Ve francouzské politice je tímto chybějícím postava krále, o níž si myslím, že francouzský lid v podstatě nepožadoval smrt.“ Macron nezůstal jen u slov.
Ano, lze za tím vnímat nepřímou kritiku svého předchůdce, s nímž pracoval po několik let jako jeho poradce v Elysejském paláci – a později i jako ministr. „Znormálnění prezidentské postavy utvořilo prázdné křeslo v srdci politického života. Přesto a především, od prezidenta republiky očekáváme, aby tuto funkci naplnil,“ řekl Macron. Přesně o to se Macron evidentně snaží.
Prezident Hollande pravidelně říkal: „Ví, za co mi vděčí!“ Na jaře 2016, kdy se objevovaly první kacířské úvahy, že se ministr Macron až příliš vymyká, a sleduje pouze vlastní itinerář, to znělo téměř tragicky. Když 6. dubna 2016 založil Emmanuel Macron hnutí En Marche! jako Sdružení pro obnovu politického života, mnozí to chvíli vnímali jako prostředek k podpoře ochabující popularity prezidenta Hollanda. To ale netrvalo dlouho. Faktury, které zveřejnil nedávno francouzský tisk, jasně vysvětlují, že snaha mladého ambiciózního muže, nevedla k podpoře nikoho jiného, než sebe sama. Nebo měl snad nějaký jiný plán?
Jméno nového prezidenta ale ještě zdaleka jasné nebylo. Musel padnout pravicový kandidát, bývalý premiér François Fillon, levicový kandidát, bývalý premiér Manuel Valls... Na jaře loňského roku šli do závěrečného střetu pouze tři: Jean-Luc Mélenchon za levici levice, Marine Le Penová za pravici pravice – a Emmanuel Macron, centrista proti své vůli, jenž sebral všechno: levici i pravici, jedním šmahem.
***
Na podzim, dne 16. listopadu 2016 vyhlásil Macron na severu Paříže, že se definitivně stává kandidátem na francouzského prezidenta. Řekl to těmito slovy: „Prezident nese hodnoty této země, kontinuitu jejích Dějin, a v určitém skrytém ohledu i platnost a hrdost veřejného života. Vím o tom. Jsem na to připraven. To je také důvod, proč jsem kandidátem na prezidenta republiky.“ Vyhlášení učinil v městě Bobigni, departmentu Seine-Saint-Denis, v rámci vystoupení, jež mělo být „ve znamení naděje“.
Zvolil k tomu speciální dekórum: místem byla garáž, centrum rekvalifikace pro mladé, zaplněné poničenými vozidly. Málokdo věděl, že místo, spjaté s problémy předměstí, je místem - jak napsal spisovatel Philippe Besson ve své knize Un personnage de roman (Románová postava, Julliard 2017), popisující vzestup Emmanuella Macrona - také slavného pohřebiště francouzských králů, a to od Dagoberta po Ludvíka XVIII., totiž bazilika Saint-Denis.
Tehdy se zrodil pověstný nový Jupiter. To již nebyl pouze nadějný benjamínek. Začal se psát rok I. Jeho vládnutí.
III. Konec jednoho světa a vznik nového?
Prezidentu Macronovi se podařilo před rokem vytvořit dojem, že je nejlepším kandidátem. To přání se stalo skutkem. A tato skutečnost dosud tvoří základ vnímaní současného mandátu. Stále tu funguje vysoká míra očekávání – oněch 40% není zas tak málo. Vítězství Macrona proti Marine Le Penové se dnes zdá být pochopitelné, obava z jejího vítězství byla ale mnohem větší, než šok z postupu jejího otce Jeana-Marie Le Pena, dne 21. dubna 2002, proti jistému Jacquesi Chirakovi. Úměrně s tím, jak málo lidí proti jejímu postupu manifestovalo mezi dvěma koly. Ta hrozba byla reálná. To ale zároveň stále ubírá Macronovi na suverénní legitimitě.
Nástupu Macrona předcházela ovšem celá sérii „politických sebevražd“. Dosavadní systém politického uspořádání, založení na střídání vlád pravice a levice, se vydal přímým směrem - „cestou do pekel“. I kampaň působila jinak - vedla se v novém duchu, ale i štěpení: už nešlo pouze o levici a pravici, ale o ty, kteří byli součástí systémů a ty, kteří proti systému bojovali. Nebyla to jen fata morgána? Žádný z kandidátů přece nepřišel zcela zvnějšku, každý svým způsobem součástí systému byl – Macron se v něm, pravda, pohyboval dobu nejkratší.
Vítěz pravicových primárek François Fillon, ale i vítěz těch socialistických Benoît Hamon, na okamžik vyvolali ve svých řadách překvapení. Favorité pravice – ať již dlouho favorizovaný Alain Juppé, bývalý premiér a ministr, úzký spolupracovník prezidenta Jacquese Chiraca, nebo favorit levice Manuel Valls, donedávna premiér -, ti všichni byli vyřazeni již v procesu primárek. Do voleb šli nakonec jenom ti z kandidátů, kteří do primárek nevstoupili. Je to jnom paradox?
Nástup Macrona bývá někdy představován jako příchod „nového světa”. Ten „starý svět” odešel. Vskutku? Pro pochopení Macronie, jak se říká světu, v němž vládnout noví politici, je dobré se podívat, odkud přišli. Jádro tvoří bývalí reformní socialisté (Jean-Yves Le Drian), reformní republikáni (Édouard Philippe) a klíč na počátku drželi centristé (François Bayrou). Propad dosud favorizovaných kandidátů dal totiž do pohybu nové tektonické vlny. Klíčovou postavou v nich je centrista François Bayrou, předseda Demokratického hnutí (MoDem), jenž se zasloužil o to podstatné: vymetl jedním tahem, když v únoru 2017 podpořil Macrona a vzdal se vlastní kandidátury, téměř všechny, kteří dosud vládli. Ač Bayrou o Macronovi mluvil ještě dva měsíce předtím jako o „kandidátu financí“, vnesl do Macronovy politiky nový akcent.
Observatoř francouzské ekonomické konjunktury (OFCE) to tvrdí jasně: většina Macronových reforem je pravicových. První vyhlášené reformy: zákon o morálce v politickém životě, reforma zákoníku práce a ordonance, jež měly urychlit legislativní proces do 100 dnů, ale vyvolávaly úžas. Tady šlo o víc, než jen o daně a příspěvky.
Na politické mapě došlo skutečně k zásadním otřesům. Zdálo se, že nic není nemožné. To nejsou jenom reformy sociální, ale i strukturální. Macron získal v červnu parlamentní většinu 311 (z 566 poslanců), k nimž je nutné přičíst i 42 nových poslanců Bayrouova MoDemu. François Baroin, šéf volební kampaně republikánů, sice po volbách tvrdil, že zůstali „první silou opozice“, bývalí hegemoni politické scéně ale získali „pouhých“ 100 křesel, část z nich ale, tzv. konstruktivní, se rozhodla podporovat Macronovy vládní reformy.
Doma, navzdory protestům, má Emmanuel Macron v zásadě volné pole působení. Opozice sice křičí – nejvíce v poslední době Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona – burcovat ale může toliko ulici. Revoluce může přijít z ulice, ale reformy vznikají v parlamentu. V tom se podařilo Macronovi něco zcela nevídaného, a daří se stále. Macron ale není jenom anti-Hood, který „chudám bere, aby bohatým dával“. Jeho vyhlášení zrušit tzv. exit tax (daň z vyvádění majetku, kterou zavedl Sarkozy) mu přinesla fotografii na titulní straně v magazínu Forbes a titulek: „Vůdce svobodného trhu“, ale překreslení francouzské politické mapy, jež vyneslo poprvé od časů Valéryho Giscarda d´Estaing k moci centristy, znamená proměnu dosavadních zavedených stereotypů v chování.
***
Je zřejmé, že Macron se poučil nejen v historii francouzské, ale svým nasazením připomíná mnohem více mladé neoliberální manažery, než dávné patriarchy mitterrandovského typu – mlčící sfingy.
Svědčí o tom i Macronovo chování během prvních mezinárodních návštěv, kdy dokázal téměř nemožné: setkal se několikrát s kancléřkou Angelou Markelou (a ohromil ji), dvakrát s prezidenty Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem (a potěšil je); pronesl významnou řeč na slovutné Sorbonně, kde představil své ambiciózní vize pro Evropu.
O Evropě potom mluvil ještě třikrát – v Aténách, ve Štrasburku a v Aix-en-Chapelle. Německo se již kriticky vyjádřilo k jeho návrhům na sjednocení fiskální Evropy. Nechce za Macrona platit jeho účty... Itálie se potácí v nové krizi. V Evropě je Macron zatím zoufale sám... a zoufale hledá někoho, kdo by rozuměl jeho gestům. Je proto Emmanuel Macron jen efektní politickou loutkou? Nebo má skutečně vlastrní promyšlený program? Zatím vše, co řekl, uskutečňuje – dokonce nad rámec i to, co neřekl. Má nějaký vzor? V Americe studentům řekl, že tím vzorem je francouzský král... František I., král renesanční, jenž stál na počátku epochální proměny Evropy i světa.
Macron dnes dokáže zahrát i na větších jevištích: najít to správné místo a pronést něco, co budí dojem, že ještě nikdo nikdy neslyšel. Při svém vítězství se nebál uspořádat slavnost před královským Louvrem, Putina pozval do Versailles (na výstavu o Petru Velikém) a na večeři Trumpa na Eiffelovu věž.
To, čím se prezident Macron zapíše do dějin, patrně bude mimo rámec dosavadní veřejné gestikulace a hře se symboly „věčné Francie“. Macron má jistě vysoké ambice doma, ale i ve světě. Rozdělená Francie, která se vyjádřila i vysokou měrou neúčastí, má k dispozici stále dosti radikálních sil – na levici i na pravici. Jakou povahu budou mít následující střety – v Evropě, kde neoslabuje nebezpečí islámského terorismu a o vstup se s každou sezónou dožaduje stále vysoký počet imigrantů – se dá jen dohadovat.
Prezident Emmanuel Macron je zatim stále, i když uplynul od jeho nástupu I. rok, na samém počátku. Na to, aby Macron podstatným způsobem změnil ústavy Páté republiky nemá zatím sílu v Senátu. Dominantní je Republika na pochodu většinou v Národním shromáždění, v Senátu má jeho Republika pouze 28 kandidatů, a to daleko za republikány, socialisty a centristy. K té vážné reformě institucí potřebuje Macron třipětinovou většinu (555 mandatů). Odhodlá se dát v šanc svůj mandát tím, že vyhlásí referendum? Bude to začátek nové republiky? Ve hře totiž není jenom Macronovo vládnutí, ale i to ohlédnutí, jež tolik připomíná to, čemu se někdy říká: déjà vu.
Žádné komentáře:
Okomentovat