translate - traduire

čtvrtek 14. listopadu 2019

Kolik je dnes na orloji apoštolů pravdy a lásky? Sirotci pravdy, dezertéři lásky, IX. část

> literatura > dějiny > Česko > fejeton na pokračování
Nastává chvíle, kdy tlustý leze do tenkejch, opět se láme dějinný chleba. Ano, zas je tu výročí. Má to podobu karnevalové revoluce, nebo utahaného a trapného spektáklu pro malé děti? Každopádně se hlasy a ohlasy zmnožují, nedá se tu už skoro slyšet vlastního dechu. Ano, 17. listopad 2019 za dveřmi.

„Něco visí ve vzduchu,“ pravil trafikant. Koupil jsem si u něho Babišovu Mladou frontu Dnes, protože v ní vyšla příloha k 17. listopadu a ještě celostránkový materiál s historikem Oldřichem Tůmou. Do Mladé fronty Dnes občas píšu, historiky z Ústavu pro soudobé dějiny mám ve zvláštní oblibě. Nevím, co tím vlastně trafikant myslel, ale připomnělo mi to, že byly doby, kdy se takové věty pronášely se spikleneckým úsměvem. Přesně s takovým, jaký ten trafikant z Dejvic nasadil. Jelikož neznám trafikantovy politické názory, na rozdíl od většinové populace Dejvic, která volí převážně doprava (alespoň v hospodě je to více než jasné: názory na uprchlíky, Babiše nebo komunisty jsou zjevné), mi přišel tento starý muž jako z jiného světa.

Za chvílí to budou dva roky, co jsem naposledy omočil pero v tomto literárním fejetonu (VIII. část, psaná původně pro Parlamentní listy, které to ale nevydaly, začal ovšem vycházet v Britských listech koncem října 2014, dokud byl jejich šéfredaktor Jan Čulík při smyslech; visí dnes tady, na jednom z mých webů s datem 3. prosince 2017). To ještě žil René, můj spolužák René, protože jsem poslední čas – do onoho osudného konce února letošního roku – trávil s Reném relativně dosti času. René zemřel. Mrazivého 28. února 2019 jsem zavolal lékaři do nemocnice, jestli o něm něco neví, protože se mi dlouho neozýval (ten jeden z mála doktorů, který se, pokud vím, na nikoho nikdy nevyvyšoval, jak je chytrý, ani jak dbá na bezpečnost svých pacientů tím, že jim nedává… třeba… dokumentaci). Ústřední vojenská nemocnice ve Střešovicích je ovšem široko daleko vyhlášený ústav, a to nejen v Praze, zvláště to její oddělení psychiatrické. „Pan Slamka zemřel,“ odtušil ten lékař po telefonu – a znělo to skoro smutně. „Jak... zemřel?“ vyhrkl jsem. René přece nechtěl zemřít! Byl jsem o tom skálopevně přesvědčený… „Nebyly k tomu žádné indikace,“ dodal vzdělanecky, jako by mi četl myšlenky, ten smutný doktor. Vzápětí si u mne trochu pokazil reputaci, když zamumlal, že to bylo před nějakými třemi měsíci. Ne, sakra, před třemi týdny, nemohlo to být před třemi měsíci, protože René se mi neozýval sotva tři týdny.

Připadám si od té doby, jako by mi René obrátil žaludek na ruby. Ne, to není dávení, jen takový divný pocit od žaludku. Možná to znáte… Bezmoc, taková bezmoc, když nemůžete zachránit jednoho z nejbližších lidí, protože… na to prostě nestačíte. Nestačíte na rozplétání diagnóz, ani na to suverénní chování lékařů, pomocného personálu, najatých advokátů, vlastně všech, kteří tak ostentativně dělají, že vědí. „Nemáte ostré předměty?“ říkala pravidelně před oranžovými dveřmi do „pavilónu opic“ ta nemilosrdná sestra. Jezdili jsme spolu, když Reného pustili, do hotelu AXA, který si tolik oblíbil, a v sauně mi opakoval, když se s drkotáním zubů nořil do bazénku: „Tohle mi dělá dobře.“ Přijížděl vždycky tramvají z Evropské, já nastupoval na Kulaťáku, a společně jsme jeli... až k Bílé labuti. René byl někdy veselý, někdy méně, občas také vůbec. Nikdy jsem nevěděl, co bere. Ale bral toho hodně. Někdy to odmítal brát, a to i když byl internovaný, což bylo to maximum, na co se zmohl. Vrchol našeho společného snažení byl jeden jeho podpis na odvolání se k soudu. Napsala ho magistra Odetta, budiž jí za to vzdán veřejný hold. Napsala to takovou tou advokátní hatmatilkou bez odstavců, ale přesně to na ně platilo. René se občas jen usmíval, jako kdyby byl rád, že je na světě. „Ještě slyšíš ty hlasy?“ obrátil se zničehonic na jednu mladou dívku na refýži, když jsme se ještě tak dobře nesladili, a já dorazil později na stanici, kde už na mne čekal (vždy byl přesný, nikdy se nezpozdil). „Pořád!“ vykřikla ta dívka způsobem, jako kdyby mluvila pravidelně s mimozemšťany, „ale už jim to neříkám!“ Pochopil jsem, že jinak by ji nepustili, kdyby nelhala. To René, mám ten pocit, jim dlouho říkal pravdu. Ta pravda ho stála život. Ne, oni ho nezabili, René mučivě umíral celých dvacet pět let. Oněch dvacet pět let svobody a demokracie si opravdu užil. „Rozbili mi hubu, hodinky a manželství,“ opakoval často. To neměl na mysli psychiatry, které opravdu, ale opravdu neměl rád, ale policajty. Ty své policajty, kterým kdysi tolik věřil.

„Nevěř nikomu přes třicet,“ opakovala Lucie ta slova, když pro ni byl tento věk ještě vzdálený. Včera nedorazila. Věřil jsem, že přijde. Slíbila přece, že dorazí. Psala, že se „určitě ráda dostaví“ - (v poslední době mne z nějakého neznámého důvodu oslovuje „Pepi“, to je skoro horší než Pepa“), ale čekal jsme na ni marně. V hospodě U Kaštanu, kde 7. dubna 1878 Josef Boleslav Pecka s Ladislavem Zápotockým založili Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu („českoslovanskou“, opakoval režisér Dalibor Fencl jako kolovrátek a jeho intelektuální přítelkyně se tajemně usmívala), se prostě nedostavila, i když jsem jí pro jistotu zapsal na prezenční listinu (nejdříve jako +1, potom už i celým příjmením Cviklová). Neformální oslava s podivným názvem Stálo to za to a první křest knihy Sto studentských evolucí, navazujících na Sto studentských revolucí – za projektem stojí agilní Miroslav Vaněk, nynější ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd – byl vlastně takový dost dobrý mejdan: po prezentaci už byla jenom lehká kalba a tvrdý český punk; neznal jsem všech sto bývalých studentů, dorazilo jich samozřejmě o poznání méně, a navíc chyběli i ti nejznámější „apoštolové na orloji“, jak vtipně utrousil doktor Vaněk na okraj konference Demokratická revoluce 1989. Třicet let poté, kterou minulý týden uspořádal ústav v Senátu Parlamentu České republiky s druhým ústavem, jenž má strašidelnou zkratku ÚSTR. Zasvěcenci vědí – Ústav pro studium totalitních režimů. Nad akcí měl záštitu Jaroslav Kubera, populární předseda Senátu, který ve svém projevu na úvod vyzval zúčastněné k odhalování pravdy („objektivně a spravedlivě“), ale poté zmizel kamsi – a již se nevynořil zpátky. Tady nebylo moc kam mizet: kdo přišel, přišel. Třeba jich bude více, i těch „známých apoštolů“ v sobotu v Divadle Ponec. Snad se ozve i Lucie, která je patrně jako správná profesorka – prostě roztržitá! Nebo za tím bude nějaký nový tajný milenec, kvůli němuž mne takhle dala vale? Mohla by to být i taková ta zhrzená ženská pomsta, protože jsem jí původně slíbil, že dorazím tenhle pátek na diskusi se studenty do „jejího gymnázia“ Nad Štolou. Zapomněl jsem ale, že v ten čas, kdy to mělo vypuknout, učím francouzštinu, musel jsem se proto omluvit. I tak bych ale asi nebyl dostatečně dobrý „pravdoláskař“, a jenom bych to kazil.

Tam už se bude hovořit, jak je nyní v kraji zvykem, o svobodě a demokracii, o pravdě a lásce, i o tom kolik to všechno vlastně stojí. Pardon, název zní: „Známe cenu svobody?!“ Abych byl přesný a nějak to nevykládal chybně. Apoštolové pravdy a lásky jistě dorazí. A nebude jich jenom dvanáct. Kolik jich vlastně je?

Vzpomněl jsem si, jak kdysi Andrea – to už bylo v Paříži, kde jsme na bulváru St. Jacques v malém bytě jedli delikátní camemberty vidličkou a nožem – vzpomínala, jaké to bylo, když jí volal Otta. Nebyly mobily, ani textovky, ale v Paříži už se volalo na karty. „Andreo, Andreo, máme svobodu!“ křičel prý Otta do telefonu. Euforie, která se valila z Prahy všemi kanály až do „města nad Seinou“ (říkával blahé paměti Adolf Bašta alias Jiří Slavíček), prostě byla nesnesitelná. Najednou byli ti lidé svobodní. Najednou. „Ale Otto, já už jsem svobodná dávno,“ měla odpovědět Andrea, pokud si to správně pamatuji. Dal jsem si ke camembertu i kousek toho nefalšovaného krabatého salátu a poslouchal dál nábožně Andreu. Ale, to je obecně známo: Andrea Sedláčková utekla v létě 1989, nějak to vzala přes Londýn, ale dorazila do Paříže ještě včas, aby ještě dostala azyl – 17. listopadu 1989. O tom všem se její čtenáři dozvěděli v knize: Moje pařížská revoluce, jejíž reedice se asi v nakladatelství Prostor nechystá, ale Andrea to uměla skvěle napsat. To já jsem oproti ní naprostý břídil.

Knihy vydávají další: zejména Pavel Žáček zvaný Pažout. Dvě nebo tři? Jedna se jmenuje Jakešovo gestapo. Druhá: Z Albertova na Národní třídu. Možná jich bude více, nevím. Pažout je velký psavec, vždy dokázal chrlit nejen slova mluvené, ale i psaná. Zakladatel Studentských listů, bývalý šéf ÚSTR, nyní poslanec ODS. Kdo je víc? Přemýšlím, jaké to nové sdělení se dozvíme z obsáhlých svazků: prý nebyla moc na ulici, komunisté to neodpískali, měli k tomu nástroje mocenské i politické. Jenže… O tom, zda mezi námi žijí hrdinové masakru, kteří čelili brutalitě zločineckého režimu, stále úspěšně pochybuji. Nevím, kolik jich bylo na Národní třídě. Možná dříve, když ještě studená válka lámala kosti. Ve světla mrtvých, těch z roku 1939 a dále, ve světle popravených odbojářů (a komunistů velmi často), nemám rád, když se vydává ten velký Listopad 1989 za nejvýznamnější událost „našich novodobých dějin“, jak tvrdí Václav Klaus. „My jsme vlastně byli nejšťastnější studentská generace 20. století,“ řekla Monika Pajerová v dokumentu Olgy Sommerové České studentské revolty před třemi lety. Opravdu? Takoví jsme byli?

Abych nezapomněl, než budu příště pokračovat: Z noci 16. na 17. listopadu jsem se, prosím, rozhodl k tichému protestu: na počest studenta Jana Opletala se chystám ubytovat na koleji, jež nese jeho jméno. Nikoliv zatím „vítězů a hrdinů listopadu 1989". Platím cash, bez kreditní karty. Francouzsky se říká: liquide (tekutá kapalina).

Kdo to kdy říkal, že čas je tekutý?


(Pokračování příště..)

Žádné komentáře:

Okomentovat