translate - traduire

pondělí 10. ledna 2022

Nové dělení sfér vlivu? Evropa zatím hledá své místo u stolu

> geopolitika > Rusko > USA > Evropa > Ukrajina > analýza Jehlice revue

Začal týdenní maratón, který by mohl přinést odpověď na otázku, zda „evropská bezpečnostní architektura“ dostane nové obrysy. Pozoruhodné na této snaze je zejména skutečnost, že o ní budou rozhodovat dva státy, bývalí soupeří ve „studené válce“, totiž Spojené státy americké a Ruská federace. Evropě nebylo ani nabídnuto místo u stolu.

Návrat světa, který tu již byl?

Všechno to má příchuť světa, který tu již kdysi byl. Je to svůdný pohled, ale není přesný. Po pádu „železné opony“ v roce 1989, jenž zahájil rozpad „sovětského bloku“, přišel zánik jejího uskupení, známého jako Varšavská smlouva, aby tu v „unipolárním světě“ zůstala jedinou vojenskou alianci Organizace severoatlantické smlouvy (NATO).

Konstrukce NATO přitom byla jednoznačně orientována proti Sovětskému svazu (SSSR), vůdčí vojenské a politické entitě s komunistickou ideologií, jež po druhé světové válce – na základě několika konferencí, zvláště té Jaltské – získala mocensky vliv na část Evropy.

Vrcholem, respektive koncem tohoto světa byl v roce 1997 vstup České republiky, Maďarska a Polska, tedy bývalých států Varšavské smlouvy do NATO. To, o co dnes usiluje Rusko, není ničím jiným, než návratem do rozdělení „sfér vlivů“, jak jsme ho znali dříve. Abychom byli přesní, do roku 1997. Moskva se totiž ústy svých diplomatů odvolává na jednání, jež spolu vedly USA a SSSR, že podmínkou mírového řešení po roce 1989 nebude žádné rozšiřování NATO.

To v roce 1997 zopakoval i Jevgenij Primakov, tehdejší ruský ministr zahraničí. „Navzdory skutečnosti, že jsme podepsali širokou a vyváženou dohodu s NATO, stále považujeme expanzi za největší chybu v Evropě od konce druhé světové války," řekl Primakov v Moskvě poté, co bylo 8. července v Madridu dosaženo dohody o vstupu tří nových států.

Rusko se cítí obklíčeno, Evropané skřípou zuby

Ministr Primakov se připomínal Zakládající akt, který tehdy podepsali ruský prezident Boris Jelcin s americkým prezidentem Billem Clinton v Paříži 27. května. Tato dohoda ponechávala možnost, že NATO může v nových členských zemích rozmístit jaderné zbraně a vybudovat vojenské základny jako otevřenou. To dosud umožňuje rozdílnou interpretaci rozšiřování.

V případě Polska to přivedlo americké síly až k hranicím bývalého Sovětského svazu, po několika letech, když vstoupili i pobaltské státy, se „obklíčení Ruska“ zdálo být zjevné. Jiní to považují pouze za propagandu. Jelcin, který byl pozván na summit NATO v roce 1997, se rozhodl zůstat stranou a místo toho nechal podepsat dokument místopředsedu vlády Valerije Serova. Od té doby se NATO rozšířilo o dalších jedenáct států. Od Jelcina to bylo možná alibistické, ale srozumitelné gesto.

O pozvání ke vstupu do NATO usilují další, jako je Gruzie, a nejhrozivější z ruského pohledu zůstává právě Ukrajina, historické srdce Kyjevské Rusi. Nevyváženost vztahů mezi dvěma supervelmocemi způsobuje, že jeden z hráčů, v tomto případě Rusko, se cítí být zatlačováno do kouta. Jednostrannost tohoto postupu vedla nakonec i k vyhrocení konfliktu na Ukrajině (proces od „oranžové revoluce“ 2004 po Majdan o deset let později), jenž skončila obsazením Krymu v roce 2014, disponujícího jaderným arzenálem.

Pocit obklíčení není v Rusku nový, a v mnoha ohledech je oprávněný. To vede i k mezinárodním excesům a nepřijatelným reakcím. Kdo by chtěl ztratit své postavení a být subjektem jiných?

Zděšení nestačí, musí být i vůle


Frustrace Rusů vyvolává dnes zděšení, ale… To všechno není přece nové, stejně jako ne vždy ideální vztahy uvnitř NATO. Americká tendence po „hegemonii“ se projevovala nejen ve vztahu k Rusku, ale i jejím partnerův s nukleárními zbraněmi. Francouzský prezident Jacques Chirac si tento rozpor silně uvědomoval, když řekl: „Naše aliance by trvale nepřežila s nevyváženým euro-americkým vztahem, jak ve sdílení moci ve vojenské struktuře, tak v procesu politického rozhodování“ Kdo platí, ten velí?

Ano, snaha o řídící část pravomocí jižního křídla nad Středomořím se u Američanů setkala s jasným: ne. Za generále Charlese de Gaulla se Francie ocitla mimo vojenskou strukturu sama od sebe. Odtud už potom není daleko ke slovům prezidenta Emmanuella Macrona, že NATO je ve stavu „mozkové mrtvice“ a opětovné tendenci budovat „evropskou armádu“.

Nejvyděšenější jsou Evropané na východě, respektive ve střední a východní Evropě. Ale jejich pocity leží na bedrech Američanů, kteří se zatím tváří, že projevují dostatek empatie. Ale ne až tak velké, aby navrhli, že by měla Ukrajina do NATO vstoupit. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg už vidí vojenský konflikt na obzoru. Pomáhají mu v tom přesuny ruských vojsk v počtu 100.000 na ukrajinské hranice.
 
Stoltenberg listu Financial Times řekl, že pakt vedený USA je připraven na „nový ozbrojený konflikt v Evropě“, pokud by jednání selhala. Západní představitelé jsou připraveni na potenciální diskuse s Moskvou o snížení rozsahu vojenských cvičení, kontrole zbraní a závazku nerozmisťovat americké rakety na Ukrajině. Ale dál ani o píď. „Jsem si vědom historie Ruska. Po staletí zažívali konflikt se sousedy,“ řekl britskému finančnímu deníku. Rusko tajemník navrhuje to, co se zdálo být nadějí na počátku 90. let: „Rusko má alternativu: spolupracovat, spolupracovat s NATO.“

Dnes ta slova znějí jako provokace. Stále tu ale existuje diplomatické vůle různice vyřešit, nebo alespoň oslabit třetí plochy.

Dialog hluchých, arogance mocných


Dodejme, že tento týden se Rusko samostatně setká s představiteli NATO, ale i zástupci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Přesto diplomatická ofenzíva prezidenta Vladimira Putina mnohé překvapila. Co vlastně přesně Putin chce? Kromě snahy rehabilitovat vojenskou a politickou váhu své země v globálním světě, je tu i snaha nově „garantovat bezpečnost v Evropě“, jak tvrdí Kreml. K tomu navrhuje, aby se po dvaceti pěti letech, které uplynuly od prvního rozšiřování, jasně definovala, až se bude NATO rozšiřovat.

V polovině prosince loňského roku zveřejnilo „návrh bezpečnostních požadavků“, s nimiž také jde na ženevské jednání. V první řadě jde o Ukrajinu, kterým má být jednoznačně odepřeno členství v NATO. Týká se to ale i dalších zemí bývalého sovětského impéria. Ve vojenském slova smyslu se dotýká východní Evropy celé, jimž má být zapovězeno rozmisťování vojenských sil aliance.

Návrhy požadují ale i zákaz posílání amerických a ruských válečných lodí a letadel do oblastí, odkud mohou vzájemně udeřit na území, spolu se zastavením vojenských cvičení NATO v blízkosti Ruska. Bílý dům již v první reakci koncem roku uvedl, že o návrzích bude diskutovat se spojenci a partnery, ale poznamenal, že „všechny země mají právo určovat svou budoucnost bez vnějších zásahů“.

Zveřejnění těchto požadavků - obsažených v navrhovaném dokumentu o bezpečnostní smlouva a bezpečnostní dohodě mezi Moskvou a NATO – přichází v době prudce rostoucího napětí kvůli hromadění ruských jednotek poblíž Ukrajiny, jež zvláště na Ukrajině vyvolávají silné obavy z vojenské invaze. Moskva sice popřela, že by měla v plánu zaútočit na svého souseda, ale chce právní záruky, které zabrání rozšiřování NATO a dalšímu rozmístění zbraní na ukrajinském území.

Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov zmínil, že vztahy mezi Ruskem a USA, potažmo NATO se přiblížilo k „nebezpečnému bodu“. Jako důvod soustřední vojenských sil uvedl několikrát cvičení poblíž Ruska, jež pro Rusko vyvolalo „nepřijatelné hrozby“ pro její bezpečnost. Připomíná to dialog hluchých.

Mezi názory, které se vymykají obvyklému černobílému vidění, by mohl být postoj Evropanů. Ti jsou ale zatím z rozhovorů přímo vyloučeni. Tak jako před třiceti lety se objevují úvahy, že problémy by měl vyřešit „dialog“. Ale koho – a s kým?

„Vést dialog s revolverem na tepně není nejlepší způsob, jak postupovat,“ napsal nejnovější editorial francouzského večerníku Le Monde. Předpokladem k solidnímu vyjednávání by mělo být „stažení uskupení na ukrajinské hranici“. Vyhrožování americkými „masivními sankcemi“ vůči Rusku, které se dosud stejně míjely cílem, by potom nebylo nutné.

„To, že chce Moskva diskutovat o nové architektuře bezpečnosti v Evropě, není až tak absurdní,“ míní Le Monde. Už nežijeme v časech „studené války“. „Rozpuštění Varšavské smlouvy, rozšíření NATO a EU, zrod bezpečnostních organizací Ruska a Číny, technologický vývoj vojenské oblasti“, to vše by mělo vést k novým diskusím. Evropané by měli převzít iniciativu. Pokud vás ale k tomu někdo pustí…

Zatím stále rozhoduje „hrubá (vojenská) síla“, jak ukazuje poslední vývoj v Kazachstánu. 

Žádné komentáře:

Okomentovat