vyšlo na www.literarni.cz, 25. července 2014
překlad © Josef Brož, 2014
Vydalo © Éditions Le Fennec, Casablanca, 2009
Spisovatel Mahi Binebine (*1959) je jedním z mimořádných marockých autorů, který počátkem října přijede do České republiky na Festival spisovatelů Praha. Spojuje v jednom svých několik talentů: je zároveň malíř, sochař, básník a prozaik.
Přinášíme ukázku z románu Stín básníka (L´Ombre du poète, Le Fennec, 2009), v němž autor poetickou formou zkoumá sílu a nebezpečí jazyka.Inspirací jsou mu, podobně jako v románu Hvězdy ze Sidi Moumenu (Les étoiles de Sidi Moumen, Le Fennac 2010) obyčejní lidé, a sociální nespravedlnost a bída, jež je ve velké míře postihuje.
Na mostě Otroků jsme se cítili velcí Yamou a já. U našich nohou uprostřed návrší vzrostlých palem, dole pod námi, třepotalo se na balkónech pestrobarevné prádlo a rojilo se město. Zcela tiše. Pocit velikosti se nás zmocnil ve chvíli, když jsme v pátek po modlitbě překonali hradby. Ty hradby široké pustiny nás rozčilovaly: vrhali jsme na ně kameny a nadávky, plivance a záchvěvy. V okamžiku, kdy Satan byl již ukamenován, pokračovali jsme, vítězní, směrem po naší cestě k pašově olivovému háji.
Přinášíme ukázku z románu Stín básníka (L´Ombre du poète, Le Fennec, 2009), v němž autor poetickou formou zkoumá sílu a nebezpečí jazyka.Inspirací jsou mu, podobně jako v románu Hvězdy ze Sidi Moumenu (Les étoiles de Sidi Moumen, Le Fennac 2010) obyčejní lidé, a sociální nespravedlnost a bída, jež je ve velké míře postihuje.
1
 |
| L´Ombre du poète, Éditions Le Fennec, 2009 |
Pokolikáté stoupali jsme po těchto cestičkách? Yamou byl vždy pozadu, okouzlen čímkoliv, vše mu stačilo k dojetí: pěkný bílý kamen, zlomená větev, osamocená sedmikráska uvězněná v ostružiní; pospíchal vždy, aby květinu přemístil ke těm svým.
„Já bych byl raději ptákem.“
„Je to jenom otázka názoru,“ řekl Yamou, „nemá to jenom své výhody. Strom například žije mnohem déle.“
„Pták ale mnohem intenzivněji,“ odvětil jsem, potěšený svým nápadem.
„Záleží na svatbě,“ usmál se Yamou.
„Když dojde ke sňatku s půdou, jak to dělají palmy, žiješ svým rytmem: malá očekávání, průměrné ambice, chudý jídelníček, pomíjivé radosti, ale pocit věčnosti. Oproti tomu, když se rozhodneš ke sňatku se vzduchem...“
„Ale jak vysvětlíš krátký život růže?“
„Jedná se o krásu,“ řekl Yamou.
„Ano... ale čím to je?“
„V přírodě existují dva druhy krásy: hrubá, jako je tomu u palem, krása jednoduchá, prostá, neklamná. Krása, která si vystačí sama se sebou, a tím pádem trvalá. A potom je jiná krása: provokativní, křehká, jejíž obsah spočívá v její prchavosti.
Taková nádhera se spotřebovává ve své velkoleposti. Tím pádem netrvá ani dlouho.
Vlákny rafie ovázal zlomenou větev, podepřel ji tyčkou jako to dělával jeho otec, když léčil vymknuté kotníky. Co se týče: „drahocenných kamenů“, bral je do kapes, čímž významně rozšiřoval své osobní minerální muzeum.
Bezstarostní, bloudili jsme mezi olivovníky – Yamou a já. Potůček nás přivedl k domku hlídače, poblíž nádrže, zmodralé oblaky vážek. Voda tam byla průzračná. Odrážela nebe, trsy a rákosí: viděli jsem tam několikeré žáby, nafouknuté jako balóny uprostřed nekonečnosti vod soustředných kruhů. Občas jsme se bavili tím, že jsme na po
sobě cákali vodou.
Ostrý Yamouův smích děsil ptáky. Líbilo se nám, jak poplašeně vylétali z korun stromů a zapadali jinam. Náhodná cestička nás vracela zpět, a tak jsme běželi, šťastní, směrem k mostu Otroků. Tam úplně nahoře jsme byli svobodní Yamou a já.
Svobodní jako skupiny otroků, co prchali svým pánům, jež se tam kdysi uchýlili. Leželi jsme na zádech, tváře obrácené k nebi, snili jsme, dokud nás neoslepilo slunce.Mraky nabraly rozměry, jejich křídla se roztáhla a my jsme na ně nasedali. Přelétávali jsme neklidné město, hlavní náměstí obklopené uličkami, lenivé prapory na špičkách minaretů. Přelétávali jsme konvenční jazyk, dobré způsoby, zákazy.
Jednoho dne, vzpomínám si na to jako včera, mi Yamou řekl:
Svobodní jako skupiny otroků, co prchali svým pánům, jež se tam kdysi uchýlili. Leželi jsme na zádech, tváře obrácené k nebi, snili jsme, dokud nás neoslepilo slunce.Mraky nabraly rozměry, jejich křídla se roztáhla a my jsme na ně nasedali. Přelétávali jsme neklidné město, hlavní náměstí obklopené uličkami, lenivé prapory na špičkách minaretů. Přelétávali jsme konvenční jazyk, dobré způsoby, zákazy.
2
Jednoho dne, vzpomínám si na to jako včera, mi Yamou řekl:
„Palmy jsou malí zvědavci.“
Díval jsem se na něj. Rád jsem se na Yamoua díval.
„Podívej, jak natahují svoje krky přes zeď, to se nedá přece nazvat jinak, než pořádná zvědavost!
„Zvědavost, ale na co, můj Bože?“
„Na to, co se děje jinde.“
Očima jsem přelétl krajinu, skupinu ovcí bloudících na pastvině, siluety pastevců, krčících se pod zakrslými kaučukovníky, zpustošený hrbitov, kde leží můj otec, slepená obydlí, jež podřimující v dálce. Přesto jsem se bál Yamoua zklamat.
„A ti nejmladší z nich, ti, jež nejsou dorostlí, jak to řeší oni?“
„Musejí chvíli počkat,“ odpověděl Yamou, „jejich čas ale přijde dříve, než si myslí, a též oni budou moci pozorovat tu okouzlující krásu, jež nás obklopuje.“
„Podívej, jak natahují svoje krky přes zeď, to se nedá přece nazvat jinak, než pořádná zvědavost!
„Zvědavost, ale na co, můj Bože?“
„Na to, co se děje jinde.“
Očima jsem přelétl krajinu, skupinu ovcí bloudících na pastvině, siluety pastevců, krčících se pod zakrslými kaučukovníky, zpustošený hrbitov, kde leží můj otec, slepená obydlí, jež podřimující v dálce. Přesto jsem se bál Yamoua zklamat.
„A ti nejmladší z nich, ti, jež nejsou dorostlí, jak to řeší oni?“
„Musejí chvíli počkat,“ odpověděl Yamou, „jejich čas ale přijde dříve, než si myslí, a též oni budou moci pozorovat tu okouzlující krásu, jež nás obklopuje.“
„Je těžké být trpělivý!“
„Jejich potěšení bude tím pádem o to větší,“ prohlásil Yamou. „Ale uklidni se, oni počítají s vrabčáky, kteří jim rádi podají zprávy. Vrabčáci jsou upovídaní.“
Oči mi vylezly z důlků.
„Už od svítání,“ vysvětlil mi, „vrabčáci jim štěbetají v dutinách palem o všech těm krásách... ale i utrpení, jež ukrývají hradby.“
„Jejich potěšení bude tím pádem o to větší,“ prohlásil Yamou. „Ale uklidni se, oni počítají s vrabčáky, kteří jim rádi podají zprávy. Vrabčáci jsou upovídaní.“
Oči mi vylezly z důlků.
„Už od svítání,“ vysvětlil mi, „vrabčáci jim štěbetají v dutinách palem o všech těm krásách... ale i utrpení, jež ukrývají hradby.“
„Já bych byl raději ptákem.“
„Je to jenom otázka názoru,“ řekl Yamou, „nemá to jenom své výhody. Strom například žije mnohem déle.“
„Pták ale mnohem intenzivněji,“ odvětil jsem, potěšený svým nápadem.
„Záleží na svatbě,“ usmál se Yamou.
„Když dojde ke sňatku s půdou, jak to dělají palmy, žiješ svým rytmem: malá očekávání, průměrné ambice, chudý jídelníček, pomíjivé radosti, ale pocit věčnosti. Oproti tomu, když se rozhodneš ke sňatku se vzduchem...“
„Ale jak vysvětlíš krátký život růže?“
„Jedná se o krásu,“ řekl Yamou.
„Ano... ale čím to je?“
„V přírodě existují dva druhy krásy: hrubá, jako je tomu u palem, krása jednoduchá, prostá, neklamná. Krása, která si vystačí sama se sebou, a tím pádem trvalá. A potom je jiná krása: provokativní, křehká, jejíž obsah spočívá v její prchavosti.
Taková nádhera se spotřebovává ve své velkoleposti. Tím pádem netrvá ani dlouho.
Yamou měl odpověď na všechno.
Vydalo © Éditions Le Fennec, Casablanca, 2009
Žádné komentáře:
Okomentovat