translate - traduire

pondělí 21. července 2014

Přesně nastříhané freudovské mikrodrama

kultura > knihy > recenze vyšla na na www.literární.cz, 21. července 2014.
Prší. I takto by se mohla jmenovat novela britské autorky Deborah Levyové: Doplavat domů (Odeon, 2014). Déšť a vodní živel, byť toliko v domácím bazénu (novela se v originálu jmenuje Swimming Home), hrají klíčovou roli v koncentrováném mikrodramatu, za nějž získala autorka užší nominaci na prestižní literární ocenění Man Booker Prize.


Deborah Levyová (*1959) se za třicet let své tvorby vypracovala k hutné modernistické zkratce, takže se neubránila ani jednomu poněkud feministickému manifestu, v jakési replice na George Orwella a jeho esej: Why I write (Proč píšu, 1946) publikovala loni svou odpověď: Things I Don´t Want to Know (Věci, které nechci vědět, Notthing Hill Editions).

V něm se například dozvíme některé detaily o jejím dětství v Jižní Africe, kde vyrůstala, ale i několik zajímavých svědectví o jejím otci, jenž se angažoval v ANC a byl po čtyři roky vězněn.

Věnujme se tu ale především novele, jež jí vynesla zvýšenou pozornost a reedici i jejích straších titulů v nakladatelství Penguin. Zdá se, že nakladatelství Odeon přichází s jejím vydáním právě včas. Jde o autorku talentovanou a nabitou energií, jíž nechybí řemeslná zručnost.

Na počátku nebyl medvěd

Zdánlivě nudnou a poklidnou atmosféra, jež nás zavádí k bazénu jední nájemní vily, rozčeří hned na začátku velké překvapení. V bazéně cosi plave. Ne, neni to medvěd, jak si myslí Joe Jacobs, bohatý obstarožní básník, sedící na břehu, nýbrž krásná dívka.


Situace jako vystřižená z filmového snímku režiséra Françoise Ozona, ne nepodobná i svým názvem Bazén (Swimming Pool, 2003), jenž sám je inspirován již legendárním snímkem La Piscine (1969) od Jacquese Deraye (1969). Může zároveň připomenout i nedávno vydanou novelu Martina Amise Těhotná vdova (Plus, 2013), kde se vše podstatné rovněž odehrává u bazénu.

Swimming pool image
Film, jenž se zabýval podobným tématem,
se jmenoval podobně: Swimming Pool.

O to ale nakonec až tak nejde: scenérie samotná je tu vlastně trochu matoucí kulisou, protože to výsledné drama se odehrává někde hodně daleko v čase – a zejména v myšlenkách. Levyová navíc není zdaleka tak sladce konverzační, neřku-li nevkusně upovídaná, aby se utápěla pouze v dialozích.

Její největší silou jsou divadelní obrazy, střídající se v ostrém střihu (i uvnitř dialogů), upomínají na její dramatické úsilí. Sama je autorkou několika divadelních her. I výstavbou je zřejmé, že dokáže nasadit rychlé tempo, aby v náznaku vypověděla narážku, kterou musíte jako čtenář vzápětí někde dál chytit jako tenisový míček.

Kdo to tedy vlastně plave v tom bazénu? Dívka s divokou zrzavou kšticí se jmenuje Kitty Finchová - a jak vyplyne z dalších dějství, stane se koněm na několika šachovnicích lidských osudů, a koneckonců i toho svého.

Špička freudovského ledovce

První přeložená kniha autorky (svižným stylem bez velkého škobrtání Janou Kunovou), obdivně označená při vydání za „meditaci o moci, paměti a šílenství“, nese přeci jenom oproti jejím knihám předchozím některé konvenční momenty, jež kazí trochu dojem. Autorka jako kdyby si byla vědoma, že už si nevystačí jenom se sny – a vylepšuje casting.

Cílí na krizi postavy střední vrstvy, pročež tu máme všechny její současné zástupce: kromě básníka Joea (podepisujícího se JHJ) také jeho ženu, válečnou reportérku, jež zanedbává svoji dospívající dceru Ninu a plete si význam otázek, Mitchella a jeho choť Lauru, stojící na pokraji bankrotu se svým exotickým zbožím – a nakonec jednu takovou typicky britskou seniorku, jež to všechno „sleduje z balkónu“ odvedle.

Na rozdíl od její předešlé novely Unloved (Nemilovaná, 1994), v níž se paměť také zničehožnic vyhrne na hladinu současnosti, v podobně rozložené společnosti – umístěné pro změnu do jednoho francouzského zámku, vychází Doplavat domů zavedenému módnímu vkusu. Kdo by nestál o trochu té lekce z freudismu? To jistě nikoho neurazí...

Ženy jsou tu objekty zájmu – v centru je „narušitelka Kitty“ – ale zároveň i principy. „Ona není básnířkou, ale básní“, jak zní jedna výstižná charakteristika. Kromě intrik, snované několika ženami najednou, dozvídáme se také například to, že již zmíněný Joe (jinak Jozef, a tedy polského, respektive židovského původu), pokleká jedno odpoledne oddaně v jednom pravoslavném kostele v nedaleké Nice.

Postavy se tu zmítají mezi Erosem a Thanatem, čehož není zbavena ani puberťačka Nina, o kterou usiluje místní číšník Claude s havraním vlasem, jenž se nápadně podobá Micku Jaggerovi (za mlada). Karikatura mladého německého správce letní vily Jurgena, který „trochu hulí“, a budí zaujetí svými špinavými dredy, ale jinak je neškodný, jaksi patří k výbavě.

Vyplatí se jistě přeložit i starší Levyové novely, abychom měli její vývoj jako na Mitchellově talíři – její prvotinu Beautiful Mutants (Krásní mutanti, 1987), ale i Swallowing Geography (Hltaná geografie, 1994).

Surrealistický sendvič

Deborah Levyová složila svoji novelu jako dobře poskládaný sendvič: kapitoly, tvořené sedmi dny (nechybí ale ani prolog, ani epilog; nakladatelství Odeon ještě přidalo doušku od mladé spisovatelky Jany Šrámkové), mají své názvy, jež vrcholí dílčími pointami.Můžete se tak v klidu vracet tam i zpátky, pokud v tom tempu nestačíte. Dozvíte se kromě toho mnoho o rostlinách (Kitty je profesí botanička), o různých vodních potvorách, ale i třeba o tom, že Kitty má ve své šperkovnici hudbu z Prahy „na uklidněnou“. Ona sama ale zdaleka klidná není, a dokáže zneklidnit doslova všechny.

Autorka uvozuje novelu citací ze Surrealistického manifestu (č. 1 z prosince 1924), čímž skládá zjevnou poklonu tomuto hnutí, ale především snům, jimž jsme „vydáni na milost“, a to tak, že se jeho moci podrobujeme i ve „stavu bdělém“. V rozhovoru s Darranem Andersonem pro 3:AM Magazin v loňském roce vyjmenovala Levyová i celou sérii autorů, kteří pro ni byli „osvobozující“: Dora Maarová, Leonora Carringtonová, Dorothea Tanningová, Lee Miller, Valentine Penrosová, Eleen Agarová, Kae Sageová, Claude Cahun.

Poučená ale i velkými klasiky, jakými jsou Joyce, Proust, Beckett, Genet, Wolfová nebo Durasová, vystavuje svou katarktickou hrdinku chování, jímž strhává celou skupinku do víru tragédie. Postava Kitty je od počátku novely – a ještě několikrát, i na veřejnosti – úplně nahá. Jazyk Deborah Levyové z ní ale nečiní Ofélii, jak nám sugeruje česká obálka Ivana Brůhy, ale spíše zdatnou, i když nebezpečnou plavkyni, mezi mentálními bójemi lidské mysli.

Ne, není to ta pověstná Utopená ze Seiny, jak o ní kdysi básnil Apollinaire, ale ani od jednoho domácího francouzského bazénu. To by musela jít ještě o krok dál...

***

Deborah Levyová
Doplavat domů

překlad: Jana Kunová
počet stran: 160

Odeon, Praha 2014





Žádné komentáře:

Okomentovat