> umění > původní text, který (drobně upraven) vyšel v Lidových novinách, 29. července 2014
Velká retrospektiva Martiala Raysse v Centru Georgese Pompidoua nabízí vhled do křiklavě barevné tvorby umělce, jenž stál na počátku pop kultury a velké tvůrčí revize své doby.
Je velkou ironií, že Martial Raysse (*1936), jeden z velkých ikonoklastů 60. let završuje svou uměleckou kariéru výstavou, jež mu vzdává hold – stejně jako celému tomuto dekorativnímu umění, jež se zdálo ještě v 80. letech odsouzeno k zapomnění.
Zakladatel francouzských Nových realistů (společně s Armanem, Yvesem Kleinem či později Césarem), vstoupil na počátku 60. let velmi rychle i do okruhu amerického pop artu. Dnes jej provází etiketa aukčních síní jako „nejprodávanějšího francouzského žijícího umělce“.
Považoval umění vždy za prostředek - sám byl autodidaktem a byl pyšný více na své své atletické výkony - nyní tu ale působí jako velký klasik, postava slovníkové dimenze.
Zakladatel Nových realistů
Podobně jako Andy Warhol, Roy Lichtenstein, David Hockney či Sigmar Polke, také Raysse, rodák z pobřeží Riviéry (narodil se v Golfe-Juan-Vallauris) byl uhranut novými možnostmi konzumní kultury. Na 200 děl - obrazů, soch, filmů, fotografií a kreseb - shromáždila tato rozsáhlá retrospektiva v Centru Georgese Pompidoua, pod kurátorským vedením Catherine Grenierové. Zahrnuje celé rozmezí let 1960-2014.
Místo dlažby pláž!
V jeho obrazech nalezneme kusy umělých hygienických produktů (mýdla, zrcadélek, opalovacích krémů), ale i třeba trsy divoké vegetace nebo slunečníků.
Parodie, nebo pastiš?
Zajímá ho ale i svět „velkého umění“, tvorba ikon velkých mistrů, ať už se jednalo o Cranacha, Tintoreta, Ingrese nebo Gérarda, jež ironizuje a paroduje ve svých aktualizacích – dodává jim jiné barvy, pozadí a často i nové souvislosti.
Nejpozoruhodnější je v tomto ohledu cyklus Made in Japan, v reakci na dobovou invazi japonských hraček. Na výstavě nechybí La grande odalisque (Velká odaliska, 1964) podle slavného Ingresova obrazu z roku 1814. Oproti Ingresově elegantnímu plátnu se z Rayssova obrazu na nás dívá zelené torzo ženy – a pouze jedním okem. Pozadí je červené (a zcela nahoře je přilepená moucha).
Mouchy vůbec patřily k jeho tvorbě jako jejich průvodní znamení. V podobných dílech této japonské série (a Japonce dodnes tato série velmi zajímá) si můžeme cvičit pozornost i na Conversation printanière (Jarní konverzaci, 1964) podle Cranachova obrazu Apollon a Diana (1530) nebo na obrazu Suzanna Suzanna (1968), jež vychází z Tintoretova díla Zuzana a starci (1557).
Na každém z nich lze zaznamenat nejen onen parodický rys. Modifikací doznává obraz i nového života; jeho úprava sice může urazit puristy a estetické dogmatiky, je ale svého druhu i pastišem, neumělou poctou samotnému klasiku, jehož nynější tvůrce nově upravuje. Dnes už to může působit banálně, ale nechybí tomu hravost.
Velký obrat „nedělního malíře“
Co na rozsáhlé výstavě překvapí asi nejvíce, nejsou Rayssovy snahy zahrnout do obrazů neóny – v tom jistě nemůže konkurovat italské škole Arte Povera, nebo recyklovat hmotu – tím proslul možná více Rayssův současník César, ale paradoxně obdobím v zásadě pozdním. V soškách je místy komický, ve filmech experimentálně tristní.
Nejsilnější je dle mého soudu v ikonických zobrazeních tváře a figury ženy, kde mohl nejvíce uplatnit svůj křiklavý styl (a kopírovat často klasiky). Nemusíte mít k tomuto období velkou náklonnost; sympatické ale na umělci je, že on sám nezavrhuje svou předchozí tvorbu, ani životní styl - byl po roce 1968 nějaký čas v komuně hippies.
Od poloviny 70. let nastal v jeho tvorbě obrat, intelektuální konverze, jež nyní demonstrují velká plátna bukolického ladění, mající obvykle alegorické vyznění, připomínající tvorbu „nedělních malířů“: například Carnaval à Périgueux (Karneval v Périgueux, 1992) nebo vposledku i jedno z posledních děl Ici Plage, comme ici bas (Tady je pláž, stejně jako dole, 2012).
Umělec neskrývá svou slabost, ani zaujetí těmito, mnohdy otřesnými výjevy – z těch dnešních pláží, jež již dávno ztratily dimenzi svobody a naivně konzumního odhodlání. Možná, že už jde dnes o něco jiného. Každopádně o proměnu banality.
A propos: Martial Raysse prodal jeden obraz ze svého „pop období“: L'année dernière à Capri (Loňského roku na Capri, 1962) v aukční síni Christie's v roce 2011 za 4, 85 milionů euro.
Martial Raysse: Rétrospective 1960-2014, Centre Georges Pompidou, Paříž, do 22. září 2014.
 |
Made in Japan - La grande odalisque, 1964
© Adagp, Paris 2014
|
Je velkou ironií, že Martial Raysse (*1936), jeden z velkých ikonoklastů 60. let završuje svou uměleckou kariéru výstavou, jež mu vzdává hold – stejně jako celému tomuto dekorativnímu umění, jež se zdálo ještě v 80. letech odsouzeno k zapomnění.
Zakladatel francouzských Nových realistů (společně s Armanem, Yvesem Kleinem či později Césarem), vstoupil na počátku 60. let velmi rychle i do okruhu amerického pop artu. Dnes jej provází etiketa aukčních síní jako „nejprodávanějšího francouzského žijícího umělce“.
Považoval umění vždy za prostředek - sám byl autodidaktem a byl pyšný více na své své atletické výkony - nyní tu ale působí jako velký klasik, postava slovníkové dimenze.
Zakladatel Nových realistů
„Chtěl jsme být spisovatelem,“ pronesl koncem 50. let. Tragická nesrozumitelnost „různých jazyků“ jej dovedla k okouzlení asamblážemi (a trojrozměrnou dimenzí vůbec), aby z nich utvořil díla - nezaměnitelné ikony své doby. A srozumitelné navzdory kulturám a jazykům.
Podobně jako Andy Warhol, Roy Lichtenstein, David Hockney či Sigmar Polke, také Raysse, rodák z pobřeží Riviéry (narodil se v Golfe-Juan-Vallauris) byl uhranut novými možnostmi konzumní kultury. Na 200 děl - obrazů, soch, filmů, fotografií a kreseb - shromáždila tato rozsáhlá retrospektiva v Centru Georgese Pompidoua, pod kurátorským vedením Catherine Grenierové. Zahrnuje celé rozmezí let 1960-2014.
Jedná se tedy o vyčerpávající vhled do tvorby umělce, jemuž nikdy nechyběl odstup, ironie, dokonce ani hlubší význam.
Místo dlažby pláž!
Dávno předtím, než se vzbouření studenti května 1968 dopracovali ke sloganu: „Sous les pavé, la plage!“ (Pod dlažbou pláž!), Martial Raysse pod dojmem pláží svého dětství „oslavoval“ svět pláží – a zvláště dokonalých ženských těl (a všudypřítomných produktů).
Uzavřený svět ztraceného ráje, jenž se proměnil v konzumní orgie, se mu staly tématem křiklavých pláten. Z té doby také pochází jeho slavná instalace (v době, kdy se „instalace“ ještě zcela nenosila) Raysse Beach (Rayssova pláž, 1962), spojující svět umění se stylizovanými figurínami pin-up girls, retušované fluoreskující fotografie se všudypřítomnými doplňky – nafukovacími kruhy, kachničkou i delfínem, kde nechybí ani zlatý jukebox.
V jeho obrazech nalezneme kusy umělých hygienických produktů (mýdla, zrcadélek, opalovacích krémů), ale i třeba trsy divoké vegetace nebo slunečníků.
Parodie, nebo pastiš?
Zajímá ho ale i svět „velkého umění“, tvorba ikon velkých mistrů, ať už se jednalo o Cranacha, Tintoreta, Ingrese nebo Gérarda, jež ironizuje a paroduje ve svých aktualizacích – dodává jim jiné barvy, pozadí a často i nové souvislosti.
Nejpozoruhodnější je v tomto ohledu cyklus Made in Japan, v reakci na dobovou invazi japonských hraček. Na výstavě nechybí La grande odalisque (Velká odaliska, 1964) podle slavného Ingresova obrazu z roku 1814. Oproti Ingresově elegantnímu plátnu se z Rayssova obrazu na nás dívá zelené torzo ženy – a pouze jedním okem. Pozadí je červené (a zcela nahoře je přilepená moucha).
 | ||||
Made in Japan en martialcolor, 1964
|
Na každém z nich lze zaznamenat nejen onen parodický rys. Modifikací doznává obraz i nového života; jeho úprava sice může urazit puristy a estetické dogmatiky, je ale svého druhu i pastišem, neumělou poctou samotnému klasiku, jehož nynější tvůrce nově upravuje. Dnes už to může působit banálně, ale nechybí tomu hravost.
Velký obrat „nedělního malíře“
Co na rozsáhlé výstavě překvapí asi nejvíce, nejsou Rayssovy snahy zahrnout do obrazů neóny – v tom jistě nemůže konkurovat italské škole Arte Povera, nebo recyklovat hmotu – tím proslul možná více Rayssův současník César, ale paradoxně obdobím v zásadě pozdním. V soškách je místy komický, ve filmech experimentálně tristní.
Nejsilnější je dle mého soudu v ikonických zobrazeních tváře a figury ženy, kde mohl nejvíce uplatnit svůj křiklavý styl (a kopírovat často klasiky). Nemusíte mít k tomuto období velkou náklonnost; sympatické ale na umělci je, že on sám nezavrhuje svou předchozí tvorbu, ani životní styl - byl po roce 1968 nějaký čas v komuně hippies.
Od poloviny 70. let nastal v jeho tvorbě obrat, intelektuální konverze, jež nyní demonstrují velká plátna bukolického ladění, mající obvykle alegorické vyznění, připomínající tvorbu „nedělních malířů“: například Carnaval à Périgueux (Karneval v Périgueux, 1992) nebo vposledku i jedno z posledních děl Ici Plage, comme ici bas (Tady je pláž, stejně jako dole, 2012).
 |
| Le Carnaval à Périgueux, 1992 © Adagp, Paris 2014 |
A propos: Martial Raysse prodal jeden obraz ze svého „pop období“: L'année dernière à Capri (Loňského roku na Capri, 1962) v aukční síni Christie's v roce 2011 za 4, 85 milionů euro.
Martial Raysse: Rétrospective 1960-2014, Centre Georges Pompidou, Paříž, do 22. září 2014.
Žádné komentáře:
Okomentovat