translate - traduire

středa 16. března 2016

Stávky. Protesty. Petice: Francie stojí na prahu sociální exploze!

> politika > Francie > analýza vyšla na portálu Parlamentních listů, dne 14. března 2016 
Studenti v mnoha historických situacích hráli ve Francii klíčovou roli.
„Hollande, jsi vyřízený, mládež je v ulicích!“ křičeli minulý týden studenti. Může za to jen reforma zákoníku práce? Za vzpourou, jež vyhřezla, stojí také frakce blízká bývalé první socialistické tajemnici Martiny Aubryové. Hollande má podle ní „měkké koule“. Už dnes se hraje o přežití současné vlády!
Na půl milionů Francouzů demonstrovalo v polovině týdne na výzvu odborářů, studentů a dalších organizací proti reformě pracovního zákona po celé zemi. Bylo to oficiálně poprvé od vyhlášení prodlouženého výjimečného stavu. Na dvacítka měst se zvedla k masivnímu protestu. Nejvíce Paříž: 100.000, ale i další města jako Lyon 10.000, Bordeaux: 15.000, Nantes: 15.000, Rennes: 10.000 a Toulouse: 20.000 manifestantů.

Ozývají se stále silněji hlasy, že Francie stojí na prahu sociální exploze. Tento týden jsou očekávány další demonstrace, jež mají vyvrcholit koncem měsíce. Dějiny takových protestů mluví jasně: ve hře je přežití současné socialistické vlády!


Kameny, slzný plyn, interpelace. Situace připomínala vyhlášení občanské války. Jenom v Paříži na výzvy odborářů ze CGT, FO a dvacítky studentských organizací, mezi nimiž nechyběly zásadní UNEF, ale ani FAGE, Fidl, UNL a SGL, pochodovaly mezi náměstím Republiky a Nation hned tři průvody na velkých bulvárech. Jejich počet podle organizátorů dosáhl 100.000 účastníků. Na plakátech stálo: „Ne bídě pro mladé!“ a náměstím šel od úst k ústům slogan: „Hollande, jsi vyřízený, mládež je v ulicích!“

Republikánská opozice si mne ruce. Ozývají se výroky, které ohlašují konec vlády, nejen té premiéra Manuela Vallse, ale i konec prezidenta Françoise Hollanda. Jeho mandát má vypršet oficiálně na jaře příštího roku. Důvody k nespokojenosti ale vyjadřují zejména na „levici levice“. Odtud se každopádně ozývá zatím největší hluk. A šeptá se v zákulisí: „Hollande má měkké koule.“ To měla říct Martine Aubryová (samozřejmě „off“) ještě v době, kdy jako bývalá první tajemnice usilovala o kandidaturu na prezidenta v socialistických primárkách.

Bývalý pravicový premiér Jean-Pierre Raffarin ohlásil na Hollandovu adresu v ranním interview Europe 1: „Nevidím žádného pilota v letadle!“ Na tom se shoduje i s bývalým prezidentem a horkým kandidátem na repete v Elysejském paláci Nicolasem Sarkozym, i když on, Raffarin, dává nyní přednost kandidátu Alainu Juppému. Sarkozy ve velkém rozhovoru pro list Le Monde v minulém týdnu pravil: „Je tu nálada konce vlády.“ A k tématu reformy pracovního zákona sarkasticky dodal: „V nejlepším případě hora poradí myš.“ 

Prodloužení výjimečného stavu, snaha o změnu ústavy, v níž by bylo zakotveno explicitně „zbavení občanství“ v případě terorismu (návrh historicky z arzenálu krajní pravice), a nakonec liberální reforma zákoníku práce, jež není nikomu po chuti... Takto vládnou socialisté? Vláda, na jejímž čele stojí stále socialisté, kteří ovšem pochybují o samotném termínu, totiž premiér Manuel Valls a ministr ekonomie Emmanuel Macron, tvrdí, že Francie potřebuje reformu. A tvrdí to již dva roky...


Ale jakou reformu? Prosadí nynější vláda reformu na hřbetě vlastní strany s podporou opozice? Nebo dojde znovu na sílu gaullistického paragrafu 49-3 (tj. bez potřebné většiny)? Kdo tím chce otevřít nedůvěru vládě? Má dnes vláda svých 289 hlasů (a většinu)?

Vzpoura politicky bezmocných?
Nespokojených je mnoho. Hlavním hybatelem odporu proti reformě zákoníku práce, jež na svých bedrech nese ministryně práce Myriam El Khomri, jsou ovšem studentské odbory, respektive Národní svaz francouzských studentů (UNEF).

Všechno to začalo peticí on-line s názvem: „Zákoník práce, ne děkuji“ Ta dosáhla 8. března - v podvečer manifestace o den později - závratných 1, 2 milióny podpisů. Za ní stojí, upozorňuje liberálně-levicový večerník Le Monde, převážně bývalí lídři studentských odborů Caroline De Haasová a Arnaud Champremier-Trigano. Oba mají za sebou zkušenost z odborů, ale překvapivě i z komunikace ve vládních pozicích.

Feministka Caroline De Haasová, zakladatelka organizace Osez le féminisme!, byla členkou kabinetu ministryně Najat Valaudové-Belcacemové v roce 2012, když tato měla na starosti ženská práva. V minulosti již zažila protesty proti reformě pracovního zákona pro mladé, tzv. Smlouvy prvního zaměstnání (CPE), na němž v roce 2006, kdy byla tajemnicí UNEF, vyhořel premiér Dominique de Villepin. Bývalý místopředseda UNEF Arnaud Champremier-Trigano stál na čele vzpoury proti reformě důchodů z 90. let, kterou hodlal pro změnu v roce 1995 prosadit tehdejší premiér Alain Juppé. Později byl Champremier-Trigano šéfem prezidentské kampaně krajně levicového kandidáta Jeana-Luca Mélenchona, naposledy poradcem Emmanuelle Cossové, nynější ekologické ministryně ve Vallsově vládě.

Mezi přímými podporovateli akce, jež získala velmi široký ohlas ve veřejnosti, jsou i dva další významní aktéři: socialistický poslanec Pouria Amirshahi a Bruno Julliard, poradce Martine Aubryové , nynější starostky města Lille. Oba byli na čele UNEF: Amirshahi v letech 1994-1998, Juliard v letech 200-2007. Aubryová, jež v poslední době ostře vystupuje proti vládě i vládnímu projektu zákoníku práce, má své vlastní důvody. Říkávalo se jí kdysi: Madame 35 hodin...

Koncem května vydala starostka Aubryová prohlášení, které podepsali kromě ní a Julliarda i další osobnosti, politici i univerzitní osobnosti, mezi nimi například bývalý europoslanec za evropské zelené Daniel-Kohn Bendit, genetik Axel Kahn, předsedkyně mladých evropských socialistů Laura Slimaniová nebo sociolog Michel Wieviorka, jenž při své návštěvě Prahy krátce poté řekl bez obalu: „Martine Aubryová se rozhodla rozbít barák!“ V rozhovoru pro ranní interview radia Europe 1 neskrýval motivaci ani poslanec Amirshahi, který již počátkem měsíce ohlásil demonstrativní odchod z politiky: „Pokud by tato vláda chtěla odejít, vůbec bych si nestěžoval!“

Vypadá to na první pohled jako „vzpoura politicky bezmocných“. Poslanec Amirshahi, podobně jako ostatní na levici, kteří „rozbíjejí barák“, tvrdí, že „Hollande zradil Hollanda“. Ve svém programu, jenž kladl důraz na mládež, snad nejvíce, byla řeči o nezaměstnanosti. Ta ale neklesá, růst stagnuje, a prekarita mladých na trhu práce dosahuje 30%. A v novém zákoně se podle mnoha vyjádření vychází vstříc zejména zaměstnavatelům na úkor zaměstnanců.

Hra o čas a kupecké počty
Zákon měl jít původně do rady ministrů minulý týden. Vzpoura, stávky a hrozící demonstrace přiměly vládu, aby zatím ustoupila – o krok a o týdny (na konec měsíce). Zatímco Eric Woerth, bývalý ministr práce v Sarkozyho éře s laškovným úsměvem tvrdí, že jde o „dobrý pravicový zákon“, nikdo zatím ale neviděl více, než první náznaky zákona. Nedostatek v komunikaci, nebo snad snaha pustit - jen vzduch či nějaký první balónek? 

I Sarkozy se tím baví, když se ho ptají, zda jeho Republikáni zákon podpoří: „Tak rád bych vám odpověděl, ale nejprve bych potřeboval znát reformu v její konečné verzi. Text se již několikrát změnil, aniž by byl přijat radou ministrů. Socialistická strana je hluboce rozdělena, a François Hollande u toho rozdělení jen pasivně asistuje.“ I Sarkozy ale nakonec ví, že odvahu k takové změně on sám neměl. „Nikdy jsem neměl snahu dokazovat, že jsem všeho dosáhl. Kdybych si to myslel, to bych se nesnažil, abych byl kandidátem na své následnictví ,“ dodává v rozhovoru.

Nezrušil ani tak flagrantní zákon, spjatý s levicí, jakým byl „zákon o 35 hodinách“ týdně. Jeho dávná předkladatelka Martine Aubryová se nyní oprávněně obává, že ho zruší sami socialisté. Tak daleko to ale zatím nejde, i když se kolem toho kroužilo při prosazování Macronova zákona, pojmenovaném po ministru, právě před rokem.

Jaké jsou hlavní nedostatky nového zákona? Každý si něco myslí. Hraje se ale hlavně o čas i zde, a ve hře je mnoho aktérů, jejichž připomínky mají být „zapracovány“. V tomto duchu mluvil minulý pátek při setkání se studenty v Matignonském paláci premiér Valls. Vypadá to opravdu jen jako prázdný manévr, když Valls tvrdí, že hodlá „korigovat, upravovat, změnit, co se změnit má, odstranit mnohé dvojznačnosti a odpovědět na otázky nejen zaměstnaneckým organizacím, odborům a mládeži, ale v obecné roviny celé společnosti“. Právě pro mnohé nejasnosti kritizují návrh snad všichni.

Ekonom Jacques Atalli, bývalé socialistické páže éry Françoise Mitterranda, o jehož radu jako experta usiloval i prezident nablýskaný Sarkozy, toho Atalliho, jehož měli vždy mnozí za liberála, míní v levicovém listu Libération, že největším nedostatkem návrhu zákona je jeho, považte: „ultraliberálnost a rozkolísanost“, snaha „sabotovat flexibilitu“ tím, že ji za každou cenu prosazujete.

V zákonných návrzích se objevuje snaha o prodloužení pracovní doby, výjimky ze statutu 35 hodin týdně, snižování odškodného, odstupného... a další „drobnosti“. Generální sekretář odborů CGT Philippe Martinez, jenž proti zákonu brojí nejvíce, se domnívá, že ho napsali přímo zaměstnavatelé. Co si o něm myslí? „Jen to nejhorší...“ tvrdí v Libération. „Vláda pokračuje stejným způsobem jako ta předchozí, a co to přináší? Máme nyní šest miliónů nezaměstnaných,“ hřímá varovně pod knírem. 

V jednom z mála posledních rozhovorů, v nichž se prezident Hollande - o jehož ženách nebylo mimochodem dlouho nic slyšet - k tématu vyjádřil, byly odpovědi pro veřejnoprávní rádio France Inter. „To, co se počítá,“ řekl, „není ani tolik, zda jde o zákon levicový, nebo pravicový....“(...) „Mám čtrnáct měsíců do konce svého mandátu, a nejsem tady od toho, abych hledal pro někoho nevím jakou libůstku, ale abych jednal... Zaměstnavatelé firem ode mne chtějí přizpůsobení poměrům, a já nevidím důvod, abych jim to nedal,“ přiznal a dodal měkce soucitněji v hlase: „Doufám, že to podpoří vznik tolik žádaných zaměstnání.“

Zvítězí kupecké počty, nebo ideologie? Padne vláda? Kolik bude protestujících ve francouzských ulicích v příštích týdnech?

Žádné komentáře:

Okomentovat