Hlavolam nad summitem G7: Svět se musí změnit, aby oni zůstali stejní

> geopolitika > G7 > britská diplomacie > spojenectví s USA > esej

Londýn i Washington doufají, že vytvoří demokratická spojenectví. Mohou - a měli by – je ale zároveň vést? ptá se korespondent amerického měsíčníku The Atlantic. Otázek je více než odpovědí. Je to ve skutečnosti doslova jeden velký myšlenkový hlavolam.

Když se premiér Boris Johnson chystal na hostování amerického prezidenta Joe Bidena a dalších vůdců světových demokracií na třídenní G7, který tento víkend začíná v Cornwallu v jihozápadní Anglii, vypadalo to, že Británie obnovila něco ze svého starého já. Po letech stagnace, propadu a rozdělení, které vyvrcholily loňskou katastrofickou situací s covidem-19, se země může legitimně počítat do předvoje sil, které vyvedly svět z pandemie, zahajuje svou rozsáhlou úvahu Tom McTague, londýnský spolupracovník měsíčníku.

A přesto ve srovnání s ostatními státy vypadá Británie zdaleka nejkřehčí. Čím to je? Jednoduše řečeno: Žádný jiný člen skupiny G7 se nenachází v takovém stavu „svého vlastního rozpuštění“, což vyvolává faktor potenciální odchodu Skotska; Británie rovněž čelí vyhlídce na potenciálně násilný spor o obchodní hranici, která vznikla na jeho vlastním území, myšleno samozřejmě Severní Irsko, ale ani řešení diplomatického a ekonomického propadu, který přinesla revoluce brexitu, proti níž se postavila téměř celá její vládnoucí třída.

Britská vláda - stejně jako její americký protějšek – usilují o to, čelit obtížným situacím a znovu potvrdit svůj vliv na světové scéně. Částečně je tomu proto, aby mohli odpovědět svým domácím kritiků. Plánování mezinárodních summitů přeje Johnsonovi, jemuž se tak nabízí příležitost udělat vše proto, aby po nynějším summitu G7 hostil v listopadu také konferenci OSN o změně klimatu v Glasgow. Zpráva, kterou chce premiér Johnson vyslat svým skeptikům doma i v zahraničí, je přímočará: Británie je zpátky.

Británie je zpátky! Něco není v pořádku?

Samotná skutečnost, že Británie cítí, že tento vzkaz musí rozeslat, naznačuje, že vše není v pořádku. V rozhovoru před summitem Dominic Raab, britský ministr zahraničí řekl autorovi textu, že G7 je pro zemi příležitostí předvést svou novou, rozuměj „sebevědomější“ zahraniční politiku, a tím i rozptýlit stažení Britů ze světa po brexitu. Během rozhovoru dvakrát Raab narazil na to, co on sám nazývá „předsudek“, jež podle jeho názoru v některých částech vůči Británii stále existuje., K brexitu mnozí připojovali i to, co sám nazývá „zátěže jiného fenoménu“, ať už se jednalo o trumpismus nebo evropský populismus. Ministr Raab odmítá vidět brexit jako odraz „britské nostalgie“ nebo nějakého „zkamenělého konzervatismu“: argumentoval tím, že taková kritika pouze odhalila zaujatost britských „kritiků, nikoli vizi, kterou formulujeme“.

A jaká je ta nová britská vize? Mělo by jít o Británie, která se „pohybuje rychleji a je mezinárodně flexibilnější“, což zároveň znamená, že „odklání své zaměření od Evropy směrem k Asii a dává svou energii do ad hoc spojenectví“. Británie chce být také „silnější v obraně demokratických hodnot“, aby dokázala „čelit hrozbám, které představují autokratické režimy jakými jsou Čína a Rusko“. Ministr Raab by chtěl Británii filozoficky více umístit „do více hobbesovského světa, ve kterém se podobně smýšlející země musí spojit, kdykoli je to možné, a přitom zůstat dostatečně flexibilní, aby v případě potřeby rychle změnily kurz“.

Britská zahraniční politika v posledních letech věnovala tomu, aby dokázala využívat možnosti konkurenceschopností země, svého globálního vlivem a síly své demokracie. Británie se ve skutečnosti - ekonomicky a diplomaticky – nechala unášet tímto směrem dlouho předtím, než přišel brexit, takové je alespoň mínění předseda vlády a jeho týmu. Vystoupení z Evropské unie (EU) se událo způsobem, který připomínal vylití „chladného kbelíku s vodou“, jak to formuluje vlivný asistenta, který stejně jako ostatní, požádal autora textu o anonymitu, aby mohl promluvit upřímně. Johnsonova zahraniční politika, která byla formálně ustanovena počátkem tohoto roku, se silně - a zcela záměrně - překrývá s přístupem Bidenovy administrativy, jež se zaměřuje na obnovení demokracie doma i v zahraničí a zároveň buduje „zahraniční politiku pro střední třídu“.

Tato Bidenova a Johnsonova politika se snaží poučit zjevně z předchozích zahraničněpolitických chyb, je ale tento angloamerický posun v něčem skutečně nový? Převyšují tu například hodnoty jejich společné zájmy? Nejde jen o pohodlný způsob, jak uchovat angloamerickou moc? A je kterákoli jiná země způsobilá jednat jako vůdce jakékoli globální demokratické aliance, pokud by byla povolána?

Je přeci zjevné, že G7 je „podivná, zastaralá instituce představující převážně atlantický svět, který již neexistuje“, píše The Atlantic. To už věděl prezident Donald Trump, že G7 je „velmi zastaralou skupinou zemí“, kterou je třeba aktualizovat, aby odrážela současný svět. Problémem není ani tak Trumpova analýza problému, ale jeho řešení. Bývalý americký prezident chtěl vrátit zpátky do hry Rusko, což by lépe odráželo současnou globální moc. Nezdálo se ale, že by se příliš zajímal o nějaké „hodnoty“, které by se nacházely v rovnici. Proti tomuto návrhu, který byl předložen v loňském roce, se Británie a další divoce postavili.

Spojenectví hodnot, nebo surová geopolitická síla?

Poté, co prezident Trump odešel, se Británie rozhodla využít svého vedení skupiny G7 k přeměně summitu na neformální, trochu širší verzi původní myšlenky, kterou analytici zahraniční politiky nazvali „Demokratická 10.“ Ačkoli problém, který se snaží řešit, je stejný, jaký vyjádřil předtím prezident Trump, řešení je úplně jiné. Jeho cílem je doplnit G7 třemi demokratickými (a ne náhodou čínsky skeptickými) mocnostmi: Indií, Jižní Koreou a Austrálií. Na letošní jednání přidala Británie ještě další národ, Jihoafrickou republiku, čímž se soupiska zvýšila na celkový počet 11. Vize Británie doplňuje navíc Bidenův slib uspořádat během prvního roku jeho prezidentství ještě „summit demokracií“.

Před volbami americký prezident řekl, že taková schůzka posílí demokratické instituce, ale také „upřímně konfrontuje národy, které ustupují, aby vytvořili společnou agendu“. Bidenův návrh usiluje o řešení nedostatků americké zahraniční politiky v posledních letech, které přívržence na obou stranách do značné míry rozdělují. Nedokázal ale adekvátně zpochybnit autokracie, které využívají ekonomické a demokratické otevřenost. Pod povrchem Bidenovy snahy o „spojenectví hodnot“ je tedy zároveň posuzování „surové geopolitické síly“.

Kromě obrany demokracie je toto širší seskupení ve skutečnosti také volným koncertem sil, které se snaží ovládnout Čínu a tlačit zpět Rusko. Taková aliance - větší než G7, ale odlišná od G20, která zahrnuje Peking a Moskvu - je pro Británii atraktivní, protože nabízí jeviště, na kterém může pohodlně sedět a nadále zůstat jedním z nejvlivnějších členů. Amerika si mezitím může udržet svou roli nesporného vůdce. Tento návrh nakonec (s jistými obavami) přivítali Francie a Německo, jejichž vůdcům se nelíbí koncept „nové aliance pod vedením USA“, která tak podkopává kroky směrem k evropské „strategické autonomii“.

Rovněž se obávají toho, co považují za úskalí politiky, jež se snaží rozdělit země na demokratické a nedemokratické. Kam by se podle kritiků měli umístit strategicky významné země, jako je Turecko a Indonésie? A co Indie, jejíž demokratická soustava je stále více zpochybňována? A pokud se světové demokracie setkávají v Británii, kde jsou potom Brazílie, Nigérie a Mexiko? A proč byla na letošní akci pozvána také předsedkyně Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), když tuto pozici v současné době zastává Brunej, stát, který se ani zdaleka neblíží demokratičnosti?

Odpověď, na kterou Francie a další poukazují, spočívá v tom, že při vytváření klubu pro podobně smýšlející, převážně anglicky mluvící mocnosti, se ukazuje, že britská zahraniční politika není ani tak založená na hodnotách, ale je toliko cynická a snaží se udržet si svůj status „budováním praktických nájezdů“ do nových zahraničněpolitických a obchodních arén.

Británie jako „ústřední uzel“ v rozsáhlé síti obchodu a diplomacie

Pro Británii a Ameriku je ale přesně to, o co usilují. Svět se musí změnit, aby mohli zůstat stejní. Tváří v tvář tomuto druhu skepticismu dospěla Británie k závěru, že je lepší v tom pokračovat, než zkusit formálně restrukturalizovat G7. „Názor, který jsme zaujali, byl: Pozvěme Indy, Korejce, Australany a Jihoafričany," řekl mi Raab. „Začněme to dělat." Ministr zahraničních věcí věří, že budoucnost bude spíše o organickém testování nového vývoje, než ve snaze prosadit velké řešení od nuly. „Nemám v hlavě žádné konkrétní akademické paradigma, jak by D10 fungovala," říká. „Rozhodně se necítím připraven na to, aby se přidala nějaká organizace se strukturami a aplikacemi a s ním všechno ostatní."

Místo toho si Británie vybrala problémy, na kterých jí záleželo, a pokusila se pracovat s „klastry podobně smýšlejících partnerů“. Británie není první silou G7, která se o to pkouší. Na loňský summit skupiny G7 v USA pozval prezident Trump země jako Austrálie, Indii a Jižní Korea, ale i Brazílii, a stále koketoval s myšlenkou znovu pozvat Rusko. Rok předtím pozvala Francie v Biarritzu tyto země: Austrálii, Indii a Jižní Afriku, i když mezi nimi nebyla Jižní Korea. Uprostřed vřavy posledních několika let tedy vládne větší soulad, než se na první pohled zdá: všechny západní mocnosti se snaží chopit formátů, aby se uchránily ve světě, ve kterém Západ již není dominantní.

***

Vznikající spojenectví demokracií zůstává improvizované a neformální, aniž by docházelo k mezinárodnímu spojenectví, jako je NATO nebo semi-suverénní bloky, jako je EU. Ministr Raab a další považují nedostatek struktur za výhody. „Náš instinkt je internacionalistický," řekl mi, „ale líbí se mi myšlenka pracovat s partnery na principu volby, nejsme tak spoutaní." Kromě členství v G7, G20, NATO a OSN a tím, co by mohlo být podle Londýna novým statusem partnera se sdružením zemí ASEAN, Británie (pamatujte, má ostrov v severním Atlantiku) usiluje také o připojení k Trans-pacifickému partnerství, víceúčelové obchodní dohodě, kterou prezident Trump po svém zvolení v roce 2016 opustil. Británie doufá, že dále prohloubí spolupráci s Japonskem a Indií a časem uzavře obchodní dohodu s Washingtonem.

Premiér Johnson věří, že by Británie mohla být vnímána jako „ústřední uzel v rozsáhlé síti obchodu a diplomacie“. Taková je jeho post-brexitová vize, kterou nazývá „Global Britain“. Johnson a jeho tým doufají, že tato mezinárodní aktivita bude pro Británii něco jako jako „politický předřadník“, který pomůže posílit její unii tím, že předvede její trvalou důležitost ve světě. V tom všem se skrývá i implicitní výzva pro ty síly ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku, které jsou v pokoušeni o získání nezávislost. Heslo zní: na Británii stále záleží. Problém této strategie nemá nic společného s vizí, ale ve skutečnosti s dírou, která zůstává jejím jádrem – totiž Evropou.

„Všechno je ve vzduchu kvůli Brexitu," řekl mi jeden pobočník Johnsona. „Ať je to cokoli, slavná nebo neslavná revoluce, existuje britská politická revoluce se závažnými a významnými důsledky pro zahraniční politiku," upřesnil. Se zbytkem světa se tyto důsledky začínají formovat: větší agilita, více aliancí, více obchodních dohod. S Evropou ovšem zůstávají vztahy mnohem méně jasné. V Johnsonově světonázoru bude brexit nakonec působit jako pobídka pro Británii, aby usilovněji pracovala na udržení svého vlivu a prosperity, a nutila ji, aby byla ve svém přístupu pružnější a kreativnější. Pokus o „status-quo power“ již nestačí.

Británie však nemůže formulovat dlouhodobou strategii pro svůj vztah se svými nejdůležitějšími spojenci přes kanál La Manche, protože dosud neví, jaké vztahy s EU bude vlastně mít. Dnes, téměř pět let po hlasování o brexitu, přetrvávají otázky ohledně hloubky rozvíjejícího se ekonomického partnerství a toho, zda se vztahy usadí ve snadné přátelství nebo napjaté konkurenci.

Ironií tedy je, že posun Británie směrem k agilnější zahraniční politice by mohl být strategicky zdravý, ale její touze po větším mezinárodním vlivu by pomohlo, kdyby byla více usazena na domácím hřišti a v jeho blízkém sousedství. Hlavolam tedy zůstává: úspěch na světové scéně může pomoci odvrátit křehkost doma. Ale právě tato křehkost ztěžuje úspěch na celém světě.