A příštím prezidentem Francie… bude? Ano, již za rok bude jasno. Místo prezidenta by to ovšem mohla být poprvé v dějinách republikánské Francie - žena.
Emmanuel Macron, stávající nájemce Élysejského paláce, svoji kandidaturu zatím nevyhlásil. Zato Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení, se tím již dávno netají. A její preference nezadržitelně rostou...
Co stojí za jejím nástupem? Je to jen výbušná směsice sanitární krize, narůstajícího pocitu džihádistického ohrožení, akty vandalství a vražedných útoků na policejní složky, násobené ztrátou mocenského postavení v Africe, odkud přicházejí imigrační vlny?
Od každého patrně něco. Podnikatel Arnaud Montenbourg, bývalý socialistický ministr ekonomie, jehož v úřadu vystřídal v létě 2014 mladý úředník Macron, míní, že to bude právě onen „nenáviděný a arogantní Macron“, jenž „k moci dostane Le Penovou“.
Alternativa Marine: zemětřesení, nebo naděje?
Nikdo se tomu dnes již nediví. Její jméno, zkrácené lidové Marine, zná každý. Marion Anne Perrine Le Penová (*1968), jak se jmenuje po otci plným jménem, se zvolna zabydlela ve francouzském veřejném mínění, a daleko i za jejími hranicemi. Britský The Financial Times její vítězství ohlašuje dopředu jako „politické zemětřesení“ v Evropě.
Ve Francii už ale Marine dávno není hrozbou, ale zcela „reálnoualternativou z krize“ - pro některé dokonce i nadějí. Na prezidentský mandát kandidovala dvakrát, její souboj s Macronem před čtyřmi lety zůstává dosud v živé paměti. Tentokrát to bude s Marine do třetice. Zatím sice žádný z výzkumů veřejného mínění její konečné vítězství neohlašuje: její nástup je ale víc než zřetelný.
Je to znát i z posledního výzkumu Ifop Fiducial pro LCI a Le Figaro (25.5.), jenž historicky ohlašuje, že by každopádně zvítězila v prvním kole, a to ve všech kombinacích (vážně míněných kandidatur levice i pravice) v rozpětí 27-30%. Duel Le Penové s Macronem se již dávno ustálil v reflektorech médií jako velmi očekávaný politický remake. Vítězství Macrona, kterého významně oslabila sanitární krize, věří čím dál méně lidí, v prvním kole se nyní pohybuje kolem 25%, v druhém kole se v souboji s Le Penovou statisticky počítá v řádu 54 : 46%.
K tomu, zda si otevře Le Penová dveře Élysejského paláce příštího května, bude zejména potřebovat schopnost propojit pravici radikální a republikánskou. Samotný termín „republikánská“ se v posledních dnech objevuje jako denominace, která ztrácí svůj osten, podobně jako označení Národního sdružení (RN) za „extrémistické“, jež bývalo spojováno s Národní frontou (FN) jejího otec Jeana-Marie Le Pena. Podařil se jeho dceři s novým názvem konečný rebranding?
Macronova dvousečná zbraň
Proměny doznává celá politická scéna. I prezident Emmanuel Macron. Nikdo, ani on neočekával, co se mu v průběhu mandátu přihodí. Žluté vesty, manifestace proti reformě důchodů…a kovidová krize. Francouzský prezident, plným jménem Jean-Michel Frédéric Macron (*1977), se nyní ocitá ve velmi nezáviděníhodné situaci, v níž sice „vyhlásil válku“ neviditelnému nepříteli (viz: Francouzská válka s virem), ale ztratil na síle legitimity; ztratil i podporu v místech, odkud původně sám načerpal: na pravici, i na levici.
To, že není socialista, sdělil národu až na sklonku Hollandovy éry. Poté se pokusil o značně eskamotérskou fúzi. Macronův „nový svět“, který rozvrátil oba dosud stabilní pilíře politického systému, ve snaze vytvořit nový „buržoazní blok“, se nyní nezastřeně obrací směrem doprava, ve snaze zachránit z rozpadající se politické konstrukce, co se dá. Na pravici ale zatím probíhá nový unifikační proces, jenž on sám již není schopen příliš ovlivnit.
Ta část levice i pravice, jež usedla do ministerských křesel, totiž vyvolala u svých mateřských sil pocity hraničící se zradou a hořkostí. Ani doleva, ani doprava, ale vpřed! To hlásal Macron z perspektivy Jupitera na počátku svého tažení s hnutím Republiky na pochodu (LREM). Hnutí sice ovládlo na počátku macronovské vlny parlament, ale po roce a dni se ocitlo v tenatech „spřátelených stran“, hned po opadnutí pěny (ukázkově ve vztahu s Demokratickým hnutím Françoise Bayroua).
Municipální volby Macron loni na jaře žalostně oplakal (v Paříži dokonce Benjamin Griveaux, Macronův protégé předvedl neotřelá sexuální videa, jež se nechtěně stala součástí kampaně), nyní v očekávání červnových regionálních, v níž fúzují LREM s republikány, si zakrývá před rozvratem oči (a posílá do terénu premiéra Jeana Castexe). Macron chcerozdělovat, ale jeho panování má již nějaký čas značné mocenské trhliny. Někdy se stává i nechtěným vazalem. Zatímco první Macronův premiér Édouard Philippe vzešel z umírněné pravice Alaina Juppého, ten druhý, Jean Castex, již z pravice přímo napojené na okruh bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho.
To zároveň předznamenalo budoucí orientaci prezidenta, jenž tasil dvousečnou zbraň, jejíž ostří oslabuje nakonec i jeho samotného. Z levicového liberála se prezident Macron proměnil „během války“ na konzervativce. Obrat přinesl posílení ryzích pravicových témat (bezpečnost, terorismus, imigrace), na kterých exceluje pochopitelně nejvíce, již z principu rodové tradice, právě Marine Le Penová. Proč chtít další kopii?
Národní sdružení už nikoho nestraší
Oslabení levice, jež v současnosti není schopna postavit hodnověrného kandidáta (nejblíže má k tomu pařížská starostka Anne Hidalgová), se utápí v různicích. Jean-Luc Mélenchon, předseda radikálně-levicového hnutí Nepoddajná Francie (LFI) si nebere vůči Macronovi servítky, jeho elektorát, v němž se to mísí ohlasy na Simóna Bolívara i blouznivý komunismus, ale rovněž připomíná, že suverenismus není jen genetickou mutací krajní pravice. On sám nevyzval minule k volbě proti Le Penové. Jeho šance jsou zatím dosti mizivé, s otevřením prostoru na levici se ale dělit s nikým nechce.
Faktor doznívajícího traumatu bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollande, jenž ustoupil ze své kandidatury v roce 2017, aby tím otevřel cestu k Macronovi, se zdá být už jenom zrezivělým hřebíkem do rakve jistého typu liberálního socialismu, humanistické sociální demokracie, chcete-li. Levicoví voliči ale nezmizeli, pouze se rozhodli, nenechat se opít „strašákem Národní fronty“, která bývala prezentována jako kryptofašistická, antisemitská, plná nabuzených vojáků a romantických smilných royalistů.
Na tom stavěli prezidenti bývalí, socialista François Mitterrand i neogaullista Jacques Chirac. Skleněný strop, jenž dosud držel Pátou republiku, zdá se, již praská.
Rozhodujícím faktorem bude i samotná osobnost Emmanuela Macrona. Nadace Jeana-Jaurèse, think-tank blízký sociální demokracii, považuje jeho chování za element, jenž silně rozhodne. „Svět je stále nebezpečnější, chaotičtější. Musíme vědět, kam jdeme. Pro mne je Emmanuel Macron jenúhlopříčkou prázdnoty," tvrdí Montenbourg. Jeho kniha L‘engagement (Závazek, Grasset, 2020), v němž pro své názorové převleky nazývá Macrona „zpěvákem varieté“, vyvolala na levici poprask. Ne, proti Marine už nepomůže levici žádný „sanitární kordon“, ani „morální opozice“. Macronovi bude za rok zásadně chybět ta část voličů levice (25%), kterou odeslal on sám do propadliště dějin, i ze svého monitoru. Právě levice svou absencí může způsobit, že Macronovi budou ve výsledku chybět; neřku-li, že část těch zhrzených možná i podpoří Le Penovou a její Národní sdružení (RN).
Část bývalých republikánů ve snaze zachránit si duši, přestupuje již nyní k Marine – v jihofrancouzském regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (PACA) stojí na čele kandidátky Thierry Mariani, bývalý republikán, výzkumy nyní favorizovaný vítěz. Tomuto procesu sjednocování, nahrává i programová strategie „dediabolizace“, ústup Le Penové v otázkách vystoupení z eurozóny, odmítnutí Frexitu, tedy radikálního odchodu z Evropské unie (EU). Ještě před čtyřmi lety to bylo součástí jejího programu. Nyní tato třeskutá témata opustila, přidala trochu ekologie a podporu mladým. Ne, ještě to není zcela „banální“ Marine, i po deseti letech na čele strany, stále dokáže zvednout ze židlí mnoho lidí.
Ale jsem si jistý, že na pařížských náměstích Republiky, Bastille a Nation již nebudou vlát příští rok žádné rudé vlajky 1. máje… jako po 21. dubnu 2002, když se do druhého kola dostal její otec Jean-Marie.
Rozhodujícím faktorem bude i samotná osobnost Emmanuela Macrona. Nadace Jeana-Jaurèse, think-tank blízký sociální demokracii, považuje jeho chování za element, jenž silně rozhodne. „Svět je stále nebezpečnější, chaotičtější. Musíme vědět, kam jdeme. Pro mne je Emmanuel Macron jenúhlopříčkou prázdnoty," tvrdí Montenbourg. Jeho kniha L‘engagement (Závazek, Grasset, 2020), v němž pro své názorové převleky nazývá Macrona „zpěvákem varieté“, vyvolala na levici poprask. Ne, proti Marine už nepomůže levici žádný „sanitární kordon“, ani „morální opozice“. Macronovi bude za rok zásadně chybět ta část voličů levice (25%), kterou odeslal on sám do propadliště dějin, i ze svého monitoru. Právě levice svou absencí může způsobit, že Macronovi budou ve výsledku chybět; neřku-li, že část těch zhrzených možná i podpoří Le Penovou a její Národní sdružení (RN).
Část bývalých republikánů ve snaze zachránit si duši, přestupuje již nyní k Marine – v jihofrancouzském regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (PACA) stojí na čele kandidátky Thierry Mariani, bývalý republikán, výzkumy nyní favorizovaný vítěz. Tomuto procesu sjednocování, nahrává i programová strategie „dediabolizace“, ústup Le Penové v otázkách vystoupení z eurozóny, odmítnutí Frexitu, tedy radikálního odchodu z Evropské unie (EU). Ještě před čtyřmi lety to bylo součástí jejího programu. Nyní tato třeskutá témata opustila, přidala trochu ekologie a podporu mladým. Ne, ještě to není zcela „banální“ Marine, i po deseti letech na čele strany, stále dokáže zvednout ze židlí mnoho lidí.
Ale jsem si jistý, že na pařížských náměstích Republiky, Bastille a Nation již nebudou vlát příští rok žádné rudé vlajky 1. máje… jako po 21. dubnu 2002, když se do druhého kola dostal její otec Jean-Marie.
Žádné komentáře:
Okomentovat