translate - traduire

úterý 16. června 2015

S krásnou Lídou Baarovou (utajeně) na Náplavce

> kultura > film > publikováno a odvysíláno na Českém rozhlasu Plus dne 13. června 2015

Herečka Táňa Pauhofová (vpravo) jako Lída Baarová. Vlevo v rolí její matky Simona Stašová. 
Média oznámila, že je konec natáčení. Ale nebyl. Komparzní agentura Echo-casting při pondělku totiž nahlásila, že produkce přidala filmu – ještě jeden den. Nedalo mi to. Ocitl jsem se proto ve středu uprostřed filmu, mezi komparzisty, abych okusil, jak tvrdý je filmařský chlebíček, byť šlo toliko o „poslední den“ a v zásadě i o „poslední záběr“. Nebyl utajený...


Vysokorozpočtový film Ďáblova milenka (o životních peripetiích herečky Lídy Baarové), jak zní jeho titul pro zahraniční distribuci, natáčí režisér Filip Renč v hlavní roli s Táňou Pauhofovou; ve středu přitahoval pozornost.. nejen náhodných chodců, divokých cyklistů a jednoho holandského karavanu, který kolem polední hodiny přistál u železničního mostu na místě, Pražanům známým jako Náplavka.

„Vy jste se ale vůbec neoholil a... - ani neostříhal,“ pravila káravě maskérka na Barrandově v těsné místnosti. Vedle mne právě její kolegyně pracovala na likvidaci kníru jiného komparsisty, který slabě protestoval. „To nebylo domluveno,“ plakal. „Kníry nejsou povoleny,“ trvala maskérka na svém. O kníra, ani o vlasy mně samotnému - opravdu nešlo. Kdy se vám, řekněte, přihodí, abyste měli účes z roku 1937? Na vojně jsme tomu říkali „do ztracena“. Strojek rychle zabručel, hřeben zatancoval, a maskérka se pustila do práce. Během pěti minut ze mne byl „chodec“ na dvojí použití: do Berlína i do Prahy.

Trochu mne mrzelo, že jsem nedostal pod sako nějakou vestu. Vesty mám rád. Dostal jsme zato široké tmavé kalhoty, sako s rybím vzorem a hnědý plstěný klobouk – to vše se mi líbilo. Kravata méně. A potom - ten kabát byl setsakramentsky těžký.

Nebe bez mráčku po noční bouřce: nebylo nás mnoho na pražské Náplavce, kam nás dovezl rychlý stříbrný autokar. Režisér Renč již seděl pohodlně v křesílku, pokuřoval viržinko, oděn v slušivý modrý sportovní dres, na očích velké sluneční brýle.

A potom přišla ONA: krásná Lída Baarová! Ne, jasně, že to nebyla ONA, ale všichni jsme to věděli. Je to ONA? Ano? Režisér Petr Vachler tvrdí, že každý komparsista má svůj sen: být skutečným hercem! Nikdy jsem, přísahám, ty ambice neměl, ale bylo jasné, že každý z desítky komparzistů na place tu nebyl poprvé. „Já jsem poprvé,“ odtušil při dotazu jeden z počtu. Moc jsem mu to nevěřil, ale každý v tomhle filmu jsme tak trochu ztratili vlastní identitu - a stali jsme se lidmi z roku 1937. Slovenská herečka Táňa Pauhofová, co je v českém filmu už nějaký čas „in“, hraje Lídu Baarovou. Proč?

„Todle přece není Baarová,“ usoudil jeden z veteránů. Ano, přesně tak. Útlá Pauhofová, která nebude široká ani v širokoúhlém filmu, má sice stejný klobouček jako ONA, ale její tvář rozhodně nedisponuje onou příslovečnou slovanskou šíří, jíž herečka Baarová tolik okouzlila Goebbelse: na fotkách každopádně vypadá jinak. A proč má, prosím, ty zrzavé vlasy? Nebyly, promiňte, ty vlasy havraní? Herečka se usmívá, má svůj vlastní půvab. Ale nikdo jsme Baarovou „naživo“ nepotkali, takže o co jde, že? Natož Hitlera, jehož hraje Pavel Kříž. Ten tu ale toho dne nebyl...

Byla tu ale „bejbinka“ - Praga z roku 1936 a její majitel, jenž naučil herečku řadit během pěti dní. Dokonce i brzdit a couvat – což byl zážitek. Nechyběla ani maminka Lídy, Ludmila Babková, jíž sehrála zdařile Simona Stašová. Točil se záběr jeden, druhý (Berlín i Praha) a potom záběr poslední. Režisér objímá svoji herečku. Tleskáme. Jdeme domů. A potom přijde nečekaně příkaz: „Kompars na plac.“ A děláme ještě jeden džingl, u čehož Pauhofová točí klikou na malé osobní kameře., a my chodíme a děláme pověstné - „křoví“.

Veselá příhoda z natáčení? Pekař spadl z kola. Pekař byl komparzista. „Nič sa vám nestalo?“ otázala se soucitně z bejbinky herečka Pauhofová. Nic se mu nestalo. Byla by to smůla – při posledním dni, že? A kdo by platil to pojištění? Měl ho vůbec? Mimochodem: honorář bude až příští týden ve čtvrtek. Už se nemohu dočkat. Jo, do kina přijde film napřesrok, v lednu 2016. Doufám a modlím se, aby mne snad nakonec nevystřihli. Mám svůj malý sen. Má ho každý komparsista má. Ten sen, pane Vachlere, je podobný tomu vojenskému. Jak se to říká? „Každý pěšák má v tornistře maršálskou hůl?“

Žádné komentáře:

Okomentovat