> politika > uprchlíci > Evropa, publikováno na Britských listech, dne 3. září 2015
Záběry první dvou stovek uprchlíků v Česku otřásla představou, že se nás toto téma, jež hýbe Evropou, vůbec netýká. Je to test nejen profesionality, ale i obecně zažitých stereotypů – včetně zkušeností s tímto tématem. Příjezd 214 uprchlíků vyvolal emoce, ale i zvýšenou nervozitu policejních složek. Je nakonec úplně jedno, odkud přijíždějí...
Z těch několika záběrů, které jsou k dispozici, je zřejmé – kromě toho, že jim jsou zapisována čísla na ruku i to – , že jim policie obvykle tyká. Patrně si nerozumějí příliš. Chybí tlumočníci, chybí právní ochrana, ačkoliv se Česká republika zavázala k dodržování mnoha mezinárodních smluv lidských právech. Jedna věc je dodržování práva na papíře, jiná je praxe, jež bohužel připomíná praktiky policejního státu..
Problém samozřejmě vzniká již samotnou skutečností, že se tito lidé sami dostali do situace na hraně zákona, některé státy je dokonce považují za jejich narušitele. „Lidé, kteří jsou ve vlacích tranzitující přes Českou republiku nemají oprávnění ke vstupu. Dle Dublinského nařízení je příslušná rozhodovat o jejich žádosti první země Evropské unie, do které vstoupí nebo kde je registrován, což je obvykle Maďarsko,“ popisuje Magda Faltová, ředitelka občanského Sdružení pro integraci a migraci (SIMI).
Účet za pobyt v lágru: 7.700 korun
Lidé, kteří často utíkají z diktatur, se ocitají v Česku jako podezřelí, nesvéprávní a navíc, se po nich chtějí v táborech, i v policejním slangu se o nich mluví jako o lágrech, peníze.„Tito lidé jsou umístěni v detenci což je uzavřené zařízení, kde jsou šest týdnů a pobyt je placený.
V tzv. detenci jsou umístěni po dobu šesti týdnů a pobyt je placený: 250 korun na den plus náklady řízení ve výši 1.000 korun. Ředitel Rozumek vyčísluje měsíční částku na 7.700 korun.
Jejich právní ochrana je pouze teoretická: „Teoreticky mají právo zvolit si advokáta ale v praxi – jsou omezeni na svobodě, nemají peníze, vezmou jim mobilní telefon. Do detencí jezdí nevládní organizace, ale momentálně nejsou finance, takže právní pomoc je omezena,“ potvrzuje ředitelka Faltová. Vstup do zařízení není navíc přímý, ale mohou do něj vstoupit pouze lidé, kteří o pomoc požádají – jsou k nim posléze eskortováni.
Advokát Uhl vůbec pochybuje o termínu „svobodný přístup“. „Pokud definujeme pojem ´svobodný přístup´ jako povinnost státu nést ekonomické náklady tohoto přístupu, tak jej nemají ani náhodou či náznakem,“ shrnuje. Faltová míní, že chování vůči uprchlíkům je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a rady č. 2008/115/ES o společných normách a postupech členských států – zejména v souvislosti s navracením „neoprávněných osob“ třetích zemí. Právní pomoc by měla být součástí kvalifikační směrnice – a právem na právní pomoc. „Jenže právo na bezplatnou právní pomoc není právem absolutním a ministerstvo vnitra tvrdí, že směrnice toto nezakotvuje,“ míní.
Zbývá tedy jen právo zvykové, nebo návrat do stavu, kdy vládla nesnášenlivost, závist, že se tentokrát má někdo hůře, než my – nebo tu dokáže někdo mluvit ještě jinak než prezident Miloš Zeman a vicepremiér Andrej Babiš? Kdy budeme do uprchlíků střílet? Bude té popravčí četě velet voják s modrou knížkou, který se tak zasloužil o volyňské Čechy?
Chováním k uprchlíkům, na rozdíl od jiných států, o nichž tak rádi mluvíme jako o vyspělých, jsme bohužel prokázali svou vlastní vyspělost a stav psychózy, do níž se česká společnost nezadržitelně noří. To nemá nic společného s nacismem, ale se stavem kulturního povědomí. Neúctou k jiným prokazujeme pouze neúctu sami k sobě. Stavem bezpráví, jež dáváme zakusit jiným, pouze potvrzuje nevíru k hodnotám, v němž právo nemá místo. Netýká se to pouze uprchlíků, nenechme se mýlit – týká se mnohem širšího okruhu bezpráví.
Proč by měl chtít někdo v takové zemi žít, že? Nakonec...
 |
| Uprchlíci, kteří dorazili do Břeclavi, vyvolali v Česku velké emoce. |
Z těch několika záběrů, které jsou k dispozici, je zřejmé – kromě toho, že jim jsou zapisována čísla na ruku i to – , že jim policie obvykle tyká. Patrně si nerozumějí příliš. Chybí tlumočníci, chybí právní ochrana, ačkoliv se Česká republika zavázala k dodržování mnoha mezinárodních smluv lidských právech. Jedna věc je dodržování práva na papíře, jiná je praxe, jež bohužel připomíná praktiky policejního státu..
Mají vůbec uprchlíci možnost se nějak dovolat práva, pokud se nim někdo chová způsobem, jež ponižuje jejich lidskou důstojnost? Mohou například odmítnout vypovídat? Jsou povinni dávat otisky svých prstů? Jakou mají vůbec právní ochranu?
Nejsou informace, v táborech vládne vězeňský režim
Těch několik nevládních organizací, které se pokoušejí nabízet například „právní služby“, se potýká nejen s nevraživostí policejních orgánů, ale i s tendenčním výkladech směrnic a zákonů. „Vím, že několik nevládek se dokonce i pár advokátů ex offo se téhle pomoci věnují,“ říká bývalý policejní vyšetřovatel a nynější senátor Václav Láska. „Já sám jsem ji také několikrát poskytl“.
Problém ale nastane ve chvíli, kdy se o těchto možnostech nikdo z dotčených nedozví. Jednou z otázek, kterou si nikdo příliš neklade, je například „svobodný výběr advokáta“. „Nejsou informace,“ říká senátor Láska. „Nicméně shodou okolností se chystám do Vyšších Lhot. Když tam pustili Okamuru, tak doufám, že mě také,“ dodává v naději. Kapacita uprchlického tábora ve Vyšších Lhotách je nyní nevyhovující. Oněch 220 míst se zaplnilo za 14 dní.
Povaha těchto zařízení se často, a to ve většině případů, podobá kriminálu: vězení, která obývají zločinci. Kovové palandy, zamřížovaná okna, nechybí budíček, ani večerka. Vítejte v České republice! Je vůbec možné se k někomu z těch, kdo je tu zadržován, vůbec dostat? Vědí, že mají právo na právní pomoc a advokáta?
Státní alibi: nevládní organizace
Advokát Pavel Uhl upozorňuje zejména na skutečnost, že právní zastoupení je dáno samotnou skutečností, jak vůbec právně definovat člověka, jemuž dosud nebyl přiznán statut uprchlíka (většinou to znamená, že získal azyl, a doložil, že je ve své zemi pronásledován). Jaká je ale ochrana těch, kteří se u nás ocitnou na počátku procedury? „Pokud není formálně známo, zda jsou nebo nejsou uprchlíci, státní orgány negarantují adekvátní službu,“ vysvětluje.
Stát tuto kompetenci přenáší v zásadě na nevládní organizace. Fungují ale tyto (nepřímé státní) služby? „Podle zákona by měly, ale zajišťují ji prostřednictvím nevládních organizací, které platí od počtu a velmi špatně. Tím znemožňují kvalitní službu a současně vytvářejí vztah závislosti mezi poskytovatelem prostředků a příjemcem, přičemž podstata služby je ochrana zájmů proti zájmům poskytovatele služby,“ říká lapidárně.
Ačkoliv například Martin Rozumek, ředitel Organizace na pomoc uprchlíků (OPU), vysvětluje, že není na státu přímo závislý, neboť dostává prostředky i z Evropské unie (EU), opak je bohužel pravdou. Běžné je, jak se vyslovil v pondělní Hyde parku České televize, že jsou uprchlíkům zabírány mobily a navíc musejí a svůj pobyt v takových „detenčních zařízeních“ platit. Jak taková platba probíhá? Nikdo neví. Je to „na prkno“, nebo snad posílají něco „po internetu“?
Nejsou informace, v táborech vládne vězeňský režim
Těch několik nevládních organizací, které se pokoušejí nabízet například „právní služby“, se potýká nejen s nevraživostí policejních orgánů, ale i s tendenčním výkladech směrnic a zákonů. „Vím, že několik nevládek se dokonce i pár advokátů ex offo se téhle pomoci věnují,“ říká bývalý policejní vyšetřovatel a nynější senátor Václav Láska. „Já sám jsem ji také několikrát poskytl“.
Problém ale nastane ve chvíli, kdy se o těchto možnostech nikdo z dotčených nedozví. Jednou z otázek, kterou si nikdo příliš neklade, je například „svobodný výběr advokáta“. „Nejsou informace,“ říká senátor Láska. „Nicméně shodou okolností se chystám do Vyšších Lhot. Když tam pustili Okamuru, tak doufám, že mě také,“ dodává v naději. Kapacita uprchlického tábora ve Vyšších Lhotách je nyní nevyhovující. Oněch 220 míst se zaplnilo za 14 dní.
Povaha těchto zařízení se často, a to ve většině případů, podobá kriminálu: vězení, která obývají zločinci. Kovové palandy, zamřížovaná okna, nechybí budíček, ani večerka. Vítejte v České republice! Je vůbec možné se k někomu z těch, kdo je tu zadržován, vůbec dostat? Vědí, že mají právo na právní pomoc a advokáta?
Státní alibi: nevládní organizace
Advokát Pavel Uhl upozorňuje zejména na skutečnost, že právní zastoupení je dáno samotnou skutečností, jak vůbec právně definovat člověka, jemuž dosud nebyl přiznán statut uprchlíka (většinou to znamená, že získal azyl, a doložil, že je ve své zemi pronásledován). Jaká je ale ochrana těch, kteří se u nás ocitnou na počátku procedury? „Pokud není formálně známo, zda jsou nebo nejsou uprchlíci, státní orgány negarantují adekvátní službu,“ vysvětluje.
Stát tuto kompetenci přenáší v zásadě na nevládní organizace. Fungují ale tyto (nepřímé státní) služby? „Podle zákona by měly, ale zajišťují ji prostřednictvím nevládních organizací, které platí od počtu a velmi špatně. Tím znemožňují kvalitní službu a současně vytvářejí vztah závislosti mezi poskytovatelem prostředků a příjemcem, přičemž podstata služby je ochrana zájmů proti zájmům poskytovatele služby,“ říká lapidárně.
Ačkoliv například Martin Rozumek, ředitel Organizace na pomoc uprchlíků (OPU), vysvětluje, že není na státu přímo závislý, neboť dostává prostředky i z Evropské unie (EU), opak je bohužel pravdou. Běžné je, jak se vyslovil v pondělní Hyde parku České televize, že jsou uprchlíkům zabírány mobily a navíc musejí a svůj pobyt v takových „detenčních zařízeních“ platit. Jak taková platba probíhá? Nikdo neví. Je to „na prkno“, nebo snad posílají něco „po internetu“?
Problém samozřejmě vzniká již samotnou skutečností, že se tito lidé sami dostali do situace na hraně zákona, některé státy je dokonce považují za jejich narušitele. „Lidé, kteří jsou ve vlacích tranzitující přes Českou republiku nemají oprávnění ke vstupu. Dle Dublinského nařízení je příslušná rozhodovat o jejich žádosti první země Evropské unie, do které vstoupí nebo kde je registrován, což je obvykle Maďarsko,“ popisuje Magda Faltová, ředitelka občanského Sdružení pro integraci a migraci (SIMI).
Lidé, kteří často utíkají z diktatur, se ocitají v Česku jako podezřelí, nesvéprávní a navíc, se po nich chtějí v táborech, i v policejním slangu se o nich mluví jako o lágrech, peníze.„Tito lidé jsou umístěni v detenci což je uzavřené zařízení, kde jsou šest týdnů a pobyt je placený.
V tzv. detenci jsou umístěni po dobu šesti týdnů a pobyt je placený: 250 korun na den plus náklady řízení ve výši 1.000 korun. Ředitel Rozumek vyčísluje měsíční částku na 7.700 korun.
Jejich právní ochrana je pouze teoretická: „Teoreticky mají právo zvolit si advokáta ale v praxi – jsou omezeni na svobodě, nemají peníze, vezmou jim mobilní telefon. Do detencí jezdí nevládní organizace, ale momentálně nejsou finance, takže právní pomoc je omezena,“ potvrzuje ředitelka Faltová. Vstup do zařízení není navíc přímý, ale mohou do něj vstoupit pouze lidé, kteří o pomoc požádají – jsou k nim posléze eskortováni.
Advokát Uhl vůbec pochybuje o termínu „svobodný přístup“. „Pokud definujeme pojem ´svobodný přístup´ jako povinnost státu nést ekonomické náklady tohoto přístupu, tak jej nemají ani náhodou či náznakem,“ shrnuje. Faltová míní, že chování vůči uprchlíkům je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a rady č. 2008/115/ES o společných normách a postupech členských států – zejména v souvislosti s navracením „neoprávněných osob“ třetích zemí. Právní pomoc by měla být součástí kvalifikační směrnice – a právem na právní pomoc. „Jenže právo na bezplatnou právní pomoc není právem absolutním a ministerstvo vnitra tvrdí, že směrnice toto nezakotvuje,“ míní.
Zbývá tedy jen právo zvykové, nebo návrat do stavu, kdy vládla nesnášenlivost, závist, že se tentokrát má někdo hůře, než my – nebo tu dokáže někdo mluvit ještě jinak než prezident Miloš Zeman a vicepremiér Andrej Babiš? Kdy budeme do uprchlíků střílet? Bude té popravčí četě velet voják s modrou knížkou, který se tak zasloužil o volyňské Čechy?
Chováním k uprchlíkům, na rozdíl od jiných států, o nichž tak rádi mluvíme jako o vyspělých, jsme bohužel prokázali svou vlastní vyspělost a stav psychózy, do níž se česká společnost nezadržitelně noří. To nemá nic společného s nacismem, ale se stavem kulturního povědomí. Neúctou k jiným prokazujeme pouze neúctu sami k sobě. Stavem bezpráví, jež dáváme zakusit jiným, pouze potvrzuje nevíru k hodnotám, v němž právo nemá místo. Netýká se to pouze uprchlíků, nenechme se mýlit – týká se mnohem širšího okruhu bezpráví.
Proč by měl chtít někdo v takové zemi žít, že? Nakonec...
Žádné komentáře:
Okomentovat