translate - traduire

pondělí 12. října 2015

Pokud někdo čte, je na velmi dobré cestě

> kultura > literatura > rozhovor vyšel v Lidových novinách, dne 7. října pod titulkem 
Strach je nejlepší přítel novin
Básník a prezident Festivalu spisovatelů Praha Michael March, foto Petr Machan
Základním hnutím mysli, na němž byl před dvaceti pěti lety založen Festival spisovatelů Praha, byla snaha vytvořit vzájemnou interakci mezi velkými osobnostmi literatury a jejich publikem. Jeho zakladatel a prezident Michael March v rozhovoru říká, že vždy usiloval, aby šlo o živý literární festival, jenž bude mít dimenzi festivalu mezinárodního. Jeho krédem byla snaha, aby byl vždy nezávislý a svobodný. Letošním tématem 25. ročníku je strach.

Před dvaceti pěti lety jste zakládal Festival spisovatelů Praha. Jaká byla na počátku vaše základní myšlenka, s kterou jste festival vlastně zakládal? Cítíte po těch letech nějaký druh satisfakce?
Záleží na tom, jak se cítím, v jakém jsem rozpoložení. Někdy prší, někdy sněží... je to vždy jiné. Ale vážně: myslím, že jsem udělali to nejlepší, co jsme mohli. To nejdůležitější ovšem bylo, že jsme Prahu otevřeli světu – a světu myšlenek. A to samo o sobě vyžadovalo energii a nadšení. Na počátku to bylo hodně spojené s velkým nadšením. A to stále svým způsobem pokračuje, a my pokračujeme, nejsem v tom sám, každý rok je to něco jiného, udržujeme to, co jsme započali od chvíle, kdy přišla sametová revoluce, jež vše dramaticky změnila.


Patrně nejlepším rokem - z mého individuálního pohledu byl rok 1995 – ovšem každý rok měl své velké okamžiky a je pro mne vždy mimořádné to cítit, zažívat, představovat nové myšlenky a osobnosti, vždy se něco nového dozvíte i sami o sobě, a máte-li dobré publikum, je to vždy lepší, protože to vždy vyžaduje odvahu, když chcete něco změnit. Na této základní myšlence také festival vznikl.

Mezi osobnostmi, které navštívily Prahu, byly často opravdu velké osobnosti, mnohdy nositelé Nobelovy ceny za literaturu. Někdy se tu a tam objevily i názory, že jde vlastně jen o takový marketingový trik – vozit nobelisty. Do jaké míry bylo toto pro festival důležité? A co bylo nejdůležitější pro vás?
Pokud bychom chtěli vozit pouze nositele Nobelovy ceny, bylo by jednodušší, kdybychom kupovali rovnou lístek na letadlo do Stockholmu. My jsme samozřejmě zvali a zveme autory, kteří jsou zajímaví, hodnotní, často opravdu mimořádní, a jsou mezi nimi také nositelé Nobelovy ceny za literaturu. Mnoho z těch, jež jsme chtěli pozvat a také jsme zvali, do Prahy už nepřijeli, protože jsme je pozvali příliš pozdě... inu, čas běží. Mnoho z nich tu ale bylo.

Chtěl bych říct, že my jako kulturní nadace zveme zkrátka autory, kteří mají co říct. To může vypadat jako marketingové sdělení, ale usiluji o to, aby se tu všichni vždy cítili svobodně. Každý z návštěvníků si s nimi fakticky může sednout na skleničku, dát si šálek kávy - a promluvit si s nimi, co mají na srdci. Nechceme dělat žádné mauzoleum, ale živý festival. Neskromně si myslím, že také živý stále je, od roku 1991, kdy jsme jej otevírali.

Praha má ostatně velkou literární tradici, ale ta byla často utajovaná. Snažili jsme se, aby šlo o festival mezinárodní, nezávislý, svobodný, bez cenzury. A to ve smyslu Helsinské úmluvy, což bylo naprosto podstatné, jako spirit – a v tomto duchu jsem také kdysi zahajoval čtení v Londýně v Keats House ve spolupráci s časopisem Index on Censorship s autory ze střední a východní Evropy.

Myslíte si, že mezi Festivalem spisovatelů Praha a českou veřejností – v tom nejširším slova smyslu – došlo k vzájemnému přijetí? Cítíte, že jste tu byl přijat? Jaký byl vlastně největší problém, s nímž jste se po ta léta potýkal?
Zásadním problémem, s nímž musíme dodnes zápasit, jsou finanční problémy. Zápasili jsme a stále tomu tak je, abychom si drželi místo, kde nás mohou lidé najít, a to v průběhu let, kdy se proměňuje nejen vnímání literatury, její postavení ve společnosti, ale i auditorium. Jistě, existují různé druhy kontaktů a spojení, je tu internet, Facebook, naše stránky... ale v době, kdy vzrůstá podíl vizualizace kultury, proměnili jsme se také my.

Ale stále jsme se snažili - na každém z míst, kde jsme působili - oslovit publikum, a to pokud možno publikum co nejširší. Někdy je to zcela mimořádná výměna, neboť na festival chodí kromě veřejnosti české, také veřejnost – v tom komunitárním slova smyslu: turecká, arabská, řecká... A to v Praze. Otevřeli jsme prostor i v tomto slova smyslu, aby se lidé sešli a vnímali jeden druhého. Už dávno nežijeme v homogenní společnosti, protože to vše – znalosti, vnímání, pocity – se mění.

Když jsme začínali, lidé festival neznali. V průběhu let jsem zjišťoval, když jsme byli známější, že se vůči nám objevují i nečekaně pocity žárlivost – to jest cosi, co každý Čech zná velmi dobře. V tomto národním slova smyslu...

Chcete říct, že žárlivost spadá do specifického českého národního charakteru?
Rozhodně. Češi nemají rádi úspěch, snad kromě sportu. V ničem jiném úspěch netolerují.To zvláštní podezřívání z úspěchu, protože jste byli po léta okupováni, tu vyvolalo všudypřítomné podezřívání vůči vládnoucí moci, a jakési automatické odmítání podnětů. To je velmi silný negativní aspekt české kultury: lidé mnohdy touží po tom dělat stále něco v undergroundu. Ale dnes jde přitom o underground velmi elitistický, což jsme pocítili při mnoha čteních během těch dvaceti pěti let trvání festivalu.

Nám ale přesně o tohle nešlo, naopak. Vždy mne zajímala široké spektrum publika, ale i nesnadné téma svědomí národa, jež ve stále přítomno v silně fragmentované české společnosti, mající často dětinské a sebestředné chování, což vede bohužel k úpadku a nejednoznačné jednotě této kultury.

Festival je tedy v tomto smyslu úspěchem, nebo prohrou? Nejde vlastně o negativní úspěch?
Jde o velký úspěch. Myslím, že bych jím, s jistým nadhledem, mohl vytvořit i základy národa.

Téma letošního Festivalu spisovatelů Praha je strach.. Proč?
Strach se stává stále více tématem, zákeřnou nemocí, jež ovládá dnešní společnost. A to v každodenním životě. Jde přirozeně o něco, co k lidské společnosti patří. Mne na tom zajímá napětí mezi strachem přirozeným a strachem umělým. Násilí, terorismus, hrozba války, finanční situace... vše, co se dotýká našeho života. Včetně krize uprchlické.

Je možné nějakým způsobem různé podoby strachu překonat?
Myslím, že je nutné pokusit se o rovnováhu. Věřím tomu, že v každodenním životě se každý z nás může pokusit strach překonat. Neboť tento strach má často podobu strachu artificiálního, a média zvláště takový strach přímo vytvářejí a propagují. Neustále. Naše vědomí, ale zejména vzdělání a osobní zkušenosti nám mohou pomoci takovýto strach překonat. Když mluvím o osobní zkušeností, je zapotřebí si uvědomit, že média dávají vzniknout strachu, jenž má neosobní podobu.

Manufakturizace strachu je tím nejhorším znakem současnosti. Co je v tomto strachu opravdového, co je v něm pouze umělého? Je velmi těžké tyto věci rozeznat...

Jakou roli v tom může hrát literatura?
Pokud někdo čte, a to myslím vážně, je na velmi dobré cestě. Získáváte tím zkušenost metafyzického bytí, ne zásadně pouze v tom náboženském slova smyslu, ale i ve fyzické protiváze toho bytí, jež je nám jako obraz bytí nabízeno. Myšlenky tvoří velké bohatství, a náš festival myslím dokázal představit mnoho myšlenek, jež za to stály. Metafyzika naší zkušenosti může tomuto strachu čelit. Člověk je tím, co sám dává, a jelikož je náš život limitován, naší velkou silou je schopnost nebát se pravdy – metafyziky života.

Literatura je v tom velmi důležitá, protože otázka, jež souvisí s dějinami a myšlenkami, existuje pouze tehdy, když dokážeme překonat kreativitou strach a lež. Invence a tvorba, to jsou dvě osy naší vlastní existence. Mohli bychom se pokusit je dát do jednoho balíku.. protože jinak budeme vystaveni pouze supermarketu smrti. Od počátku literatury, od Gilgameše, se pokoušíme vlastně stále o to samé: dosáhnout nesmrtelnost prostřednictvím našeho osudového odkazu, jejž tvoříme pouze my sami. A v tom je literatura klíčová.


Žádné komentáře:

Okomentovat