Historické lekce prezidenta Putina: Svatá národní oběť / Hra o dělení Československa – 1. část

> politika > dějiny > narativ > Druhá světová válka > esej Vladimíra Putina

Jaké je dědictví Druhé světové války? V rozsáhlém eseji, který minulý pátek publikoval americký konzervativní portál The National Interest, stejně jako ruský vládní list Российская газета, se pokouší nalézt odpověď Vladimír Putin, prezident Ruské federace. Text, jenž vychází týden před velkou přehlídkou na moskevském Rudém náměstí, usiluje o připomenutí konce války, kritizuje zároveň způsob, jakým bývá opomíjena klíčová role Sovětského svazu.

Název eseje je v obou vydáních odlišný. Ruská verze s názvem: 75 let Velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost klade důraz na „ruský patriotismus“ (odtud také název Velká vlastenecká válka), americká varianta s titulkem: Skutečná ponaučení 75. výročí II. světové války se soustřeďuje hlavně na „Putinovy lekce“, jak ostatně zopakovalo i několik agentur.

(Přidržujeme se zde při editování tohoto textu, jenž chápeme jako narativ svého druhu varianty Putinových historických lekcí s přihlédnutím k oběma textům: ruskému i anglickému vydání.)

Americký portál překvapivě ve svém úvodním perexu upozorňuje na Putinovu kritiku polského postoje při dělení Československa po podepsání Mnichovské dohody z konce září roku 1939., když cituje jeho slova: „Dnešní evropští politici, a zejména polští vůdci, si přejí zamést mnichovskou zradu pod koberec. Mnichovská zrada ukázala Sovětskému svazu, že západní země se budou zabývat bezpečnostními otázkami vždy toliko v souladu se svými zájmy.“

Vedle odlišných akcentů, daných ediční politikou obou médií, je rozsáhlý text věnován především způsobům, jak se s minulostí v současné době zachází. Putinova snaha, vážící se k očekávanému referendu o jeho dalším setrvání u moci, má jistě i silný propagandistický charakter. Ruský prezident ale upozorňuje na další historické skutečnosti, jež vedly ke vzniku Druhé světové války: slabá role Společnosti národů, faktor ponižujícího výsledku Versaillských smluv pro Německo, jež završily konec První světové války, ale i způsob, jakým Západ vyjednával o dvacet let později s Adolfem Hitlerem.

Vybízí ale rovněž – ve světle nynější globální zdravotní a ekonomické krize – ke společnému sdílení paměti a spojenectví. „75 let uplynulo od ukončení Velké vlastenecké války,“ píše Putin v úvodu. „Za ta léta vyrostlo několik pokolení. Změnila se politická mapa planety. Již není Sovětského svazu, který zvítězil velkolepým, drtivým vítězstvím nad nacismem a zachránil celý svět. Dokonce i samotné události té války jsou pro její účastníky vzdálenou minulostí. Proč je ale v Rusku 9. květen oslavován jako nejdůležitější svátek?“ ptá se.

Hluboký otisk v dějinách každé rodiny - i mojí vlastní

Obvykle se tvrdí, že v Rusku zanechala poslední válka „hluboký otisk v dějinách každé rodiny“, připomíná Putin. Za těmito slovy jsou ale „osudy miliónů lidí“, jež utrpěly bolestí z těchto ztrát, je za nimi ale také ukryta „hrdost, pravda a paměť“. „Pro mé rodiče,“ píše Putin, „znamenala válka strašlivé utrpení obléhání Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa.“ 

Bylo to období, kdy Putinova matka „zázračně dokázala přežít“, zatímco jeho otec, „zproštěný aktivní povinnosti, přesto odhodlaně hájil jejich rodné město“. „Učinil stejné rozhodnutí jako miliony sovětských občanů. Bojoval na předmostí Něvského pětníku, a byl těžce zraněn. Čím více let uplynulo, tím více cítím potřebu mluvit se svými rodiči a dozvědět se více o válečném období jejich života,“ píše.  

„Už k tomu však nemám příležitost. To je důvod, proč si ve svém srdci [svatě - v angl. verzi slovo chybí]  uchovávám ty rozhovory jež jsem vedl se svým otcem a matkou na toto téma, i jejich skoupé emoce.“

To jsou ty hlavní důvody, jež vedou lidi jeho generace k tomu, aby „naše děti, vnoučata a pravnoučata“ rozuměly tomu, co se skrývá za útrapami, které musely jejich předkové vydržet. „Musejí pochopit, jak se to jejich předkům podařilo, že vytrvali a vyhráli,“ zdůrazňuje. „Odkud pocházela ta jejich železná, nekonečná vůle ducha, která ohromila a fascinovala celý svět? Jistě, bránili svůj domov, své děti, milované blízké a rodiny. Sdíleli však lásku ke své zemi, své vlasti. Tento hluboko zakořeněný, intimní pocit se plně odráží v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z rozhodujících faktorů jeho hrdinského obětavého boje proti nacistům,“ pokračuje.

Tento rys ruského národa se zdá být přítomen i v současnosti. „Často se ptám: Co by dnešní generace dělala? Jak bude jednat, když bude čelit krizové situaci?“ ptá se Putin. „Vidím mladé lékaře, sestry, někdy čerstvé absolventy, kteří chodí do ,červené zóny‘, aby zachránili životy. Vidím naše vojáky, kteří bojují s mezinárodním terorismem na severním Kavkaze a bojují až do hořkého konce v Sýrii. Jsou tak mladí. Mnoho vojáků, kteří byli součástí legendární nesmrtelné 6. výsadkové společnosti, bylo 19–20 let. Všichni však dokázali, že si zasloužili dědictví válečníků naší vlasti, kteří ji během Velké vlastenecké války bránili.“

„Máme odpovědnost za naši minulost a naši budoucnost, abychom udělali vše, co je v našich silách, abychom zabránili tomu, aby se tyto strašné tragédie znovu opakovaly.“

Příčiny vzniku světové válečné tragédie 

Ruský prezident ale nechce zůstat pouze u vyvolávání patriotismu, usiluje také o pochopení, jak tvrdí, najít příčiny vzniku této světové válečné tragédie. K tématu se několikrát vyslovoval na nejvyšších mezinárodních setkáních, kde se jeho návrhy setkaly se zájmem. Hlavní příčiny Druhé světové války, domnívá se, pramení zejména z rozhodnutí, jež byly učiněny po První světové válce.

„Versaillská smlouva se pro Německo stala symbolem těžké nespravedlnosti. V podstatě to znamenalo, že země měla být okradena, byla nucena splatit obrovské odškodnění západním spojencům, kteří vyčerpali její ekonomiku. Francouzský maršál Ferdinand Foch, který tehdy sloužil jako vrchní velitel spojeneckých sil, v té věci vydal prorocké svědectví,“ připomíná Putin. „Toto není mír. Je to příměří na dvacet let,“ řekl tehdy Ferdinad Foch, francouzský maršál.


Bylo to proto národní ponížení, které se v Německu stalo „plodnou půdou pro radikální pocity pomsty“. Nacisté dovedně hráli silně na emoce lidí a stavěli svou slibnou propagandu na osvobození Německa od „odkazu Versailles“ a obnovení země do její dřívější moci, přičemž zásadním způsobem tlačili německé obyvatele do nové války.  

„K tomu paradoxně přímo nebo nepřímo přispěly západní státy, zejména Spojené království a Spojené státy americké. Jejich finanční a průmyslové podniky aktivně investovaly do německých továren a závodů vyrábějících vojenské výrobky. Mezi aristokracií a v politickém vedení byla podporována radikální, krajně pravicová a nacionalistická hnutí, která byla na vzestupu jak v Německu, tak v Evropě,“ tvrdí.

Tato „časovaná bomba“ přinesla první územní spory a nároky. Ačkoliv jedním z výsledků První světové války bylo založení Společnosti národů, tato mezinárodní organizace, vyvolávající vysoká očekávání, se ukázala jako neúčinná, zaplavená zbytečnými diskusemi. Organizaci ovládaly vítězné mocnosti: Francie a Spojené království. Navzdory opakovaným výzvám Sovětského svazu o „vytvoření spravedlivého systému kolektivní bezpečnosti“ nebyly podle Putina tyto návrhy brány v úvahu.

Společenství národů nedokázala zabránit konfliktům v různých částech světa, ať již to byl útok Itálie na Etiopii, ani občanské válce ve Španělsku, japonské agresi proti Číně - a nakonec ani rakouskému anšlusu. Ani to nestačilo…

Stalin se nenechal zahanbit setkáním s Hitlerem

„Dále, v případě Mnichovské zrady, která kromě Hitlera a Mussoliniho zahrnovala i britské a francouzské vůdce,“ píše Putin, „bylo Československo rozebráno s plným souhlasem Společnosti národů.“

 A nasazuje morální kalibr pro hodnocení sovětského vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina, když pokračuje: „Chtěl bych v tomto ohledu poukázat na to, že na rozdíl od mnoha jiných evropských vůdců té doby se Stalin nenechal zahanbit tím, že by se setkal s Hitlerem, který byl mezi západními národy známý jako docela seriózní politik a byl vítaným hostem v evropských hlavních městech.“ 

Do hry o „rozdělení Československa“ se tehdy aktivně zapojilo spolu s Německem i Polsko. „Předem se společně rozhodli, kdo co dostane na československém území,“ připomíná.

Dne 20. září 1938 Józef Lipski, polský velvyslanec v Německu, informoval Józefa Becka, ministra zahraničních věcí Polska, o následujících ujištěních Hitlera: „… v případě konfliktu mezi Polskem a Československem ohledně našich zájmů v Těšínu bude Říše stát za Polskem.“ Nacistický vůdce zdůrazňuje Putin, dokonce vyzval a radil, aby Polsko začalo jednat: „až poté, co Němci budou okupovat Sudety“.

„Rozdělení Československa bylo brutální a cynické. Mnichov zničil i formální křehké záruky, které zůstaly na kontinentu. Ukázalo se, že vzájemné dohody jsou bezcenné. Byla to mnichovská zrada, který sloužil jako ,spouštěč´ a učinila velkou válku v Evropě nevyhnutelnou.“

Ruský prezident míní, že tato fakta jsou v současné Evropě nepohodlná: „Dnes si evropští politici, a zejména polští vůdci, přejí zamést mnichovskou zradu pod koberec. Proč? Skutečnost, že jejich země jednou porušily své závazky a podpořily mnichovskou zradu, přičemž některé z nich se dokonce podílely na dělení, není jediným důvodem.“ Jaký je další důvod? „Dalším je, že je trochu trapné připomenout, že v těchto dramatických dnech roku 1938 byl Sovětský svaz jediným, kdo se postavil za Československo.“

> Pokračování zítra...