translate - traduire

středa 10. srpna 2016

Interview: U nás bychom neměli mít žádné postkoloniální nervy. Mravokárnost ale není řešením

Atentáty měly historicky různé podoby. Tento je na císařovnu Alžbětu 10. září 1898.
> politika > civilizace > rozhovor vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 19. července 2016

Útoky, jimž čelí v posledních měsících Západ, zejména Francie, nelze snadno pojmenovat jedním termínem. Často se zapomíná na to, že za motivací je nejen frustrace, ale i dějinné dědictví Západu, který si podroboval často nevybíravým způsobem ostatní země a jejich obyvatelstvo. Publicista Josef Brož v rozhovoru mimo jiné připomíná, že Česko nebylo historicky zvnějšku nikdy vnímáno jako Západ.

Parlamentní listy: Teroristický útok opět zasáhl Francii. V letovisku Nice bylo prezidentem Hollandem potvrzeno 84 mrtvých. Co říci na samotné provedení? Dosud teroristé používali bomby, střelné zbraně, ale kamion?

Josef Brož: Terorismus je dějinně velmi vynalézavý. Používá formy, které nejsou limitované ničím: cílem je zastrašit (zejména vládnoucí moc) – a každý atentát odpovídá době, jejím možnostem i potřebám. Tento se nejvíce blíží formálně tomu, co se před nějakým časem odehrálo v Palestině, kde osamocení nájezdníci zabíjeli chodce na ulici.

Císařovna Alžběta byla 10. září 1898 zabita trojhranně broušeným pilníkem, pravda, téměř bezbolestně, italským anarchistou Luigim Luchinim. Atentáty dnes vypadají jinak, a pravda, protože se dotýkají obyčejných lidí, nevypadají zas tak romanticky jako smrt Sissi: ale smrt je smrt.

Terorismus, to slovo je velmi sporné a připomeňme, že atentát na Reinharda Heydricha byl kdysi nacistickou propagandou považovaný za teroristický atentát – a dosud terorismu jako kategorii odpovídá – pouze s tím rozdílem, že násilnosti na civilním obyvatelstvu páchala okupační mocnost, odboj ale byl proti takovému postupu většinově.

Střelné zbraně, kamion, pilníky nebo granáty – das ist egal – jde jen o jediné. Upozornit symbolicky na bezpráví, které křik bolesti po atentátu nezaznamenává, ale atentát není sport, to je často (legitimní i nelegitimní) reakce a nástroj boje, který zůstává skrytý. Kdo nechce, nevidí, kdo nechce slyšet, neslyší...

Uveďme ale, že tento atentát byl možná inspirován, nikoliv veden nějakou skupinou a že dotyčný autor, který seděl v kamionu, byl prostě Francouz tuniského původu [pozn.: později se ukázalo, že měl pouze jako Tunisan povolení k pobytu]. Co nám zatím řekla policie? Prezident François Hollande to označil za terorismus islámské provenience a zdůraznil, že Francie bude nadále bojovat proti těmto silám v Iráku a Sýrii. A to posílením svých sil v regionech. A prodloužením výjimečného stavu... Mimochodem, Francie s Islámským státem dosti dlouho velmi úspěšně vyjednávala, dokud nezačala za Američany sbírat v Sýrii horké kaštany z ohně pro neschopnost amerického prezidenta Baracka Obamy učinit něco závažného vůči Bašáru Asadovi.

PL: Jaké možnosti se vlastně teroristickým buňkám nabízejí, pokud nechtějí používat přímo zbraně jako takové? A nakolik je možné útokům tohoto typu zabránit? Máme se smířit s tím, že se to prostě v Evropě bude dít a naučit se s tím žít?

JB: Ne, smířit se s tím nelze. Žít s tím? Ano, žijeme s tím: jen se přeme nad důvody. Obávám se, že příčiny nechceme vidět.

PL: Profesor Peter Neumann z King's College London pro BBC uvedl, že v Nice je dlouhodobě živná půda islámských radikálů a v minulosti odtud odešly desítky lidí bojovat za tzv. Islámský stát. Pokud jde o známou informaci, jak je možné, že s tím stát a bezpečnostní složky nic nedělají? Panuje mezi politickou elitou strach z radikálního zákroku proti těmto buňkám?

JB: Obávám se, že terorismus nelze vymýtit silou. Boj s terorismem nelze vyhrát. Dokud 20 % civilizace žije z 80 % zdrojů, vždy to bude problém. Západ prostě žije nadstandardně, na úkor zbytku světa. Ovládá ho silou, násilím i globální nadvládou. Bezpečnostní složky a stát se prostě nedokáží zcela vypořádat s tím, že uvnitř její civilizace nežijí jenom přátelé světa, který tyto složky a státy zavedly.

Nice, ale i jiná místa, včetně Mnichova, jsou místa odporu proti této nadvládě. Ano, státy i vlády mají strach rozpoutat válku na svém území. Proti komu by ji ale měly vést? Německo na rozdíl od Francie nebo Anglie (o Velké Británii má ještě smysl po brexitu psát?) se poučilo z dějin. Německo nikoho vojensky neokupuje, nevedlo žádná vojenská tažení v Iráku nebo Afghánistánu, natož v Sýrii...

PL: Dalším útokem se podle mnohých potvrzuje, že evropské země s islámským terorismem téměř nic nedělají. Přijde útok, politici ho odsoudí, kondolují rodinám obětí, do ulic se pro efekt pošle armáda, pak se na vše zapomene, přijde další útok a zase se vše opakuje. Podvolí se tomu Evropa? Co soudíte o možných extrémních řešeních typu uplatnění kolektivní viny ve smyslu prevence, vyhošťování při sebemenším pochybení atd.? Či případně, nebylo by logickou součástí takových řešení i trvalé uzavření a kontrola hranic všech států?

JB: Odpovědí není represe ani zavírání hranic, ale politika, která odmítá tu dosavadní, jež navenek dává přednost okupaci, násilí, všem těm postkoloniálním praktikám, jež stojí povětšinou u základů odporu. Nestačí jenom slova, ale činy.

Západ, natož USA, u Kanady je to jinak, se nikdy neomluvil za příkoří genocidy, vyvražďování, otroctví – a všechny ty laskavé techniky, jimiž oblažil svět. Královna má stále, myslím tu paní Alžbětu II., co nedávno oslavila 90 let, na kočáře zlato, jež její impérium získalo z kolonií, konkrétně ze zlatých dolů Nigérie. Ona ale nikdy nic neřekne, ona raději, pokud vůbec, čte...

Říkáte kolektivní vina? Uf, nějak mi to zavání technikou a způsoby, které bych tu nerad rozebíral. Evropa by se v tomhle neměla nikdy vzdát své paměti a dědictví univerzálních hodnot by mělo platit pro všechny lidské bytosti. Možná právě toto by se mohlo vzít jako východisko, jako vzkaz toho člověka v Nice, který po bulváru začal najíždět na vysmáté a vysluněné Evropany, co si mohou dovolit svou dovolenou. On si to asi nemohl dovolit zcela... Kdo ale chce slyšet jeho příběh? Třeba nám ho někdo někdy řekne.

PL: Dá se podle vás říci, že si za stále častější útoky islámských teroristů můžeme v Evropě byť částečně sami? Chováme se k občanům z islámských zemí špatně? Nevylučujeme je automaticky z možnosti se zcela integrovat a oni se nám mstí poté, co jim dojde trpělivost?


JB: Trochu bych odlišil to „my“ a „oni“. Francouzský filozof Jean Baudrillard napsal kdysi, bylo to v souvislosti s útokem z 11.září 2001, že „ducha terorismu“, tak také zněla jeho esej, vyvolal Západ. Mnoho lidí zejména z Maghrebu, které jsem ve Francii poznal, nemělo nikdy v úmyslu vyhazovat sebe nebo někoho do povětří: když jsem se jako tehdejší student ze střední Evropy ptal, odkud pochází ta jejich nenávist, odpovídali stejně. Západ nás nikdy nepřijal, pouze nás zneužíval, vykořisťoval, a nyní nám dává lekce z demokracie.

Většina těch lidí prožívala to, co vám žádný (neznám jediného českého) emigrant nebude chtít říct: integrovat se na do západní společnosti, to je velký zásah do vaší identity a nemusíte být ani z Damašku nebo Alžíru. Když se vás mnoho inteligentních lidí pořád ptá, kde je vlastně Praha, získáte vůči Francouzům dosti problematický vztah. Oni nemusí vědět nic, jak říkal kdysi britský premiér Chamberlain o té „zemi, o níž nic nevíme“, mohli by se ale aspoň někdy snažit. Ne všichni jsou Chamberlain, jasně, ale ta slova tu zůstala.

Být v kůži Alžířana, po té strašlivé válce s Francouzi, jež skončila smlouvami z Evianu v roce 1963, nevím, zda bych přemýšlel stejně jenom o Praze, na níž mi vždy tolik záleželo. Mnoho Alžířanů, Tunisanů nebo Maročanů, s nimiž jsem mluvil, vědělo o Praze a české kultuře více než každý nabubřelý Francouz.

Já se kvůli tomu nebudu vyhazovat do povětří, nejsem tak zoufalý (jsem smířlivý Čech), ale je dobré si připomenout, že protektorát Böhmen und Mähren vznikl podle francouzského modelu protektoráru v Tunisku... A ta skvělá československá republika demokratická byla do roku 1920 v područí dvou tehdejších mocností: Francie a Itálie. Generál Maurice Pellé byl v nezávislé zemi šéfem generálního štábu. Na to mi při jedné diskusi nedokázal odpovědět ani bývalý premiér a historik Petr Pithart.

Takže, prosím, nemysleme si zcela, že právě nás Západ nějak přijal. Vůbec. Odlišnost od Maghrebu ale jedna je: my si to necháme líbit. Oni ne. Ta naše střední Evropa zní na Západě možná sexy mezi intelektuály, ale politický Visegrád dost smrdí podunajskou deltou... Kdo tvrdí, že jsme byli husité? Kdo tvrdí, že za to může Korán?

PL: V souvislosti se způsobem útoku v Nice začali mnozí analytici a komentátoři zpochybňovat snahy EU na omezení držení střelných zbraní s argumentem, že by museli zakázat i nákladní vozy atd. Nebo jde o absurdní srovnání a argumenty Evropské komise pro omezení zbraní jsou správné?


JB: Je to absurdní, ano. Přikládám to snahám bezpečnostních sil navýšit si zbrojní rozpočet.

PL: Dosud byly teroristické útoky v Evropě páchány v zemích, kde žije početná muslimská komunita a radikálové se tam mohou lépe schovat. V Česku dosud muslimové v takových počtech nežijí. Nakolik to vylučuje pravděpodobnost možného útoku u nás? A co Německo? Tam žije značné množství muslimů a zatím útokům odolává. Má lepší bezpečnostní složky? Čím to je?



JB: V bývalém Československu byla část tzv. muslimské komunity přijata, a to v čase bipolárního světa studené války. Ministr Lubomír Štrougal z nich udělal spící komunitu: potkáte je zcela integrované hlavně v Praze, ale i jinde. Většinově to byli pravověrní komunisté, i když muslimové tradicí. Pozor, to je významný detail! Ti noví muslimové, co chodí do pražské mešity, občas bývají vystaveni šikaně ze strany policie, ale nejsou v žádném ohledu radikalizovaní, už jenom proto, že nemají vůči naší zemi žádné koloniální nebo postkoloniální nervy.

Občas chodím v Praze do obchodu, kde běží ve smyčce přímý přenos z Mekky, hlavně v době ramadánu. Nějaký problém? Ne, prostě jen zůstávají tím, čím jsou, muslimy ve své víře bez nenávisti. Proč by měli tuto zemi nenávidět? Česko nikoho nekolonizovalo, nemučilo bojovníky (džihádisty) v boji za nezávislost, neunášelo jejich letadla...

PL: Nemůže nečinnost evropských politických elit v boji proti terorismu probudit extrémní politické síly, které by mohly díky naštvanosti přebírat moc v jednotlivých zemích a řešit vše tvrdou rukou? Nehrozí stejně tak, že naštvaní původní obyvatelé začnou brát spravedlnost do vlastních rukou a páchat násilí na migrantech? Uvědomují si politici takové riziko podle vás?

JB: Prezident Miloš Zeman při své politické inteligenci pochopil, že čelit radikalismu nebo extremismu se dá i jinak než řečmi mravokárnými. Podpoří extremistu (zasprosťačí) a vyfoukne mu vítr z plachet: je potom dost jedno, jak se jmenuje (ten tzv. Konvička na sporáku). V Česku je mnoho velkohubých extremistů hospodského typu. Znají Haškova Švejka a vědí, že tento způsob jim nabízí vidět věci z nadhledu. Prostě, v hospodě i kavárně vědí, jak změnit svět, ale druhý den se z toho vyspí.

Jak to dopadne v Rakousku, což je země stále hlubinně (ehm, jak to říct, nechci napsat fašistická), to nevím. Stále tam může vyhrát ten salónní fašista, který má stejně hezkou hůlku jako náš prezident, jak to dopadne ve Francii, kde Marine Le Penová už taky není tím, co býval její otec, no a co Donald Trump? Nevím, snad mu to „naše Ivanka“ rozmluví.

Ohledně potřeb ozbrojovat se proti imigrantům? Nu ano, nějaké skupiny tu zkoušejí se cvičit. Psalo se o tom. Věřte ale médiím, řečeno s Janem Werichem, noviny, tam jsem to četl. Ale v životě? Kdy jste naposledy četli v novinách zprávu, že paní Nováková vyvenčila svého psa?

Žádné komentáře:

Okomentovat