translate - traduire

úterý 23. srpna 2016

Mnoho vlků, Hollandova politická smrt

civilizace > politika  > analýza vyšla v Mladé frontě Dnes, dne 16. srpna 2016





Přísloví je to kruté: Mnoho vlků, zajícova smrt. Tím zajícem se zdá být francouzský prezident François Hollande. Vlci jsou skoro všude. Deset měsíců před koncem prezidentského mandátu působí Hollande vyčerpaně, doslova v posledním tažení. Národní jednota je v tahu, začala štvanice. Je na tahu Národní fronta?

Národní jednota v tahu

Není to ovšem poprvé, co je Hollande u konce s dechem. Popularita nájemce Elysejského paláce se již před dvěma lety pohybovala na historickém minimu, dáno nekoordinovanou přípravou kontroverzních sociálních reforem, vedenými novým liberálním kurzem, jež později vehnal do ulic tisíce lidí. Restrikce, vzešlé z vyhlášení výjimečného stavu po prvním atentátu v lednu 2015 proti satirickému ćasopisu Charlie Hebdo, ale přinesly i zdánlivé utužení pořádku a na čas i obnovu solidarity.

Nyní, kdy má za sebou Francie pod Hollandem na čtyřikrát prodloužený výjimečný stav, a neutuchají počet atentátů dalších - v osmi z deseti regionů celé země - se zdají být jeho dny a politické naděje socialistů pod jeho vedením sečteny. Působí to fatálně bezútěšně, na hranici deprese a zoufalství. Hollande hraje vabank.

Političtí odpůrci, kteří volají po jeho hlavě rostou s každou prolitou krví: levice i pravice, včetně těch krajních proudů se slily v jednu řeku. Dokonce i jindy mírumilovně naladěný liberálně-pravicový Alain Juppé, nejpopulárnější politik v zemi, si již nebere servítky. I on začal kousat. Vlky na levici i na pravici krotí v tyto dny překvapivě jen Marine Le Penová, předsedkyně Národní fronty, jíž dávají všechny průzkumy jistotu účasti v druhém prezidentském kole. To ona volá paradoxně po uklidnění.

Nic ale nenasvědčuje tomu, že by po atentátu v Nice, zavraždění kněze z Rouanu - jmenujeme-li ty nejflagrantnější hrůzy z poslední doby, se situace ve Francii uklidnila. Političtí vlčáci reagují na zvlčení některých frustrovaných jedinců, ať už se odvolávají na islamismus či nikoliv. Každý ale ví, a premiér Manuel Valls to připomněl, že ten, kdo volá po dalších opatřeních, jež teroristickým excesům zabrání, prostě Francouzům lže.

Válka s terorem nemá řešení

Jak ale čelit teroru? Jak zabránit, aby se Francie nestala střelnicí psychicky narušených jedinců a zahraniční islamistické armády? Základem k tomu je schopnost analyzovat konkrétní případy a umět zpracovat velkou škálu protichůdných informací. Ne vše je výplodem Islámského státu, ne vše vyřeší hromadné zadržování v detenčních táborech, jak drasticky navrhuje Nicolas Sarkozy, bývalý prezident a horký adept o návrat do Elysejského paláce. 

Ničemu bohužel nepomůže ani další výjimečný stav, jenž dělá z Francie zemi, kdysi kolébky recoluce a země azylu, teritorium, kde vládne policejní aparát nad justicí. Nemohoucnost policie před vynalézavostí atentátníků poukazuje navíc na nezpracované dějiny, v níž klíčovou roli hraje koloniální minulost - zvláště pro atentátníky pocházející ze severní Afriky, takřečeného Maghríbu - Maroko, Tunisko, Alžírsko bývají místy, odkud pocházejí útočníci nejčastěji. 

Operativa nynější francouzské rozvědky v Libyi a Sýrii, Mali či Středoafrické republice, o níž tu a tam cosi probleskne, napovídá, že Francie se nikdy zcela neodtrhla od prostoru, v němž kdysi vládla (nejčastěji s Angličany).

Ne, válka s terorem nemá řešení, pokud bude mluvit prezident Hollande bushovsky o válce. Řešení se totiž musí rychle najít v zónách, kde se skutečná válka vede: Irák, Sýrie, Libye, Afghánistán. Odtud také pochází většina uprchlíků v Evropě, zneužívaní fanatiky i silnými výroky evropských politiků. Mimochodem, není tajemstvím, že první útoky na francouzském území začaly v době, kdy Francie zahájila v Sýrii tzv. preventivní letecké údery. Do té doby vedla s Islámským státem přísně utajené rozhovory.

Hrob mitterandovské levice

Dvojí primárky, na levici i na pravici, koncem roku rozhodnou, kdo bude adeptem na nejvyšší úřad ve Francii, jež čelí civilizačně dosud nejtěžší hrozbě od počátku šedesátých let, kdy se v Paříž stala místem atentátů alžírských bojovníků (ano, již tehdy to byli džihádisté) a prokoloniální Organizace tajné armády (OAS). 
Štvanice na toho nynějšího prezidenta, který vrátil svou zemi do centra geopolitické hry současnosti, je svého druhu výrazem špatného svědomí celé politické elity. Nejen té levicové. Její kořeny vězí za časů Françoise Mitterranda, levicového monarchy, přítele mnoha blízkovýchodních monarchů. Prezident Hollande se odvolává na něj, stejně jako na jeho konkurenta, jenž mu byl odpúrcem - nedávno zesnulého bývalého premiéra Michela Rocarda.

Ani Juppé, ani Sarkozy, na pravici, natož miláček kaviárové levice Emmanuel Macron, nynější ministr ekonomie, na nějž Hollande vsadil, ale ani radikálové typu Jeana-Luca Mélenchona, jenž se donedávna vyhříval na náměstích anarcho-komunistické diskuse Nocí vzhůru, nemá pro Francii recept v novém století.

Nemylme se ale, že ho má pravicová radikálka Marine Le Penová. Ona už je totiž dávno součástí establishmentu, jen krok k převzetí politické moci. Na hrobě moci hollandismu, toho špatně vykopaného hrobu pozdního mitterrandismu a potažmo celé levice.

Žádné komentáře:

Okomentovat