Nové ďáblovo „rudé koště“? Válečné reparace Německa jsou stále aktuální, politici se je ale bojí otevírat

> politika > česká > reparace > Německo > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 5. listopadu 2018

Může minulost překrýt budoucnost? V otázce válečných reparací, která se opět objevila jako téma v parlamentu, a to díky iniciativě komunistického poslance Jiřího Valenty, se premiér Andrej Babiš tváří, že nejsou aktuální. Mají bývalí českoslovenští občané právní nárok na to být odškodněni za zločiny, kterých se na našem území dopouštěli nacisté? O tom by nemělo být pochyb. V Česku ale k takovému rozhodnutí není odvaha.

V diskusi mezi premiérem Babišem a poslancem Valentou, jež v ústní podobě předcházela té písemné, se tento problém ukázal v plné nahotě. Každá z obou stran k tématu přistupuje výběrově. Zatímco Valenta si vypomáhá současným tlakem Polska, Babiš zase odkazuje na česko-německou deklaraci a tvrdí, že by vymáháním reparací mohlo dojít k „narušení klimatu vzájemné důvěry v Evropě“. Důvěra ale nebývá obvykle založena na tom, že „co jsme si, to jsme si“, ale převážně na úsloví: „dluhy si plaťme, přáteli buďme“.

Polsko bylo skutečně nacistickou zvůli poškozeno mimořádně, a v poslední době – zejména z důvodů politické orientace vládnoucí konzervativní strany Právo a spravedlnost – se snaží vznášet otázku německých reparací stále častěji na veřejnou scénu. Polský průmysl byl ze 62 procent zničen, jeho infrastruktura na úrovni 84 procent a obyvatelé byli zabiti ve válce v 16, 7 procentech. Předpokládané kompenzace byly odhadnuty na 252 miliard euro (640 miliard dolarů).

Poválečné vyjednávání a politické poměry v Polsku po válce ovšem způsobily, že pod tlakem Sovětského svazu v letech 1953-1953 k reparacím nedošlo. Přesto se Polákům podařilo z Německa dostat dvojí platbu: v rámci smlouvy mezi kancléřem Helmutem Schmidtem a tajemníkem Edwardem Gierkem v roce 1975 získalo Polsko 1, 3 miliard německých marek. Po pádu železné opony se podařilo Polsku založením Nadace pro německo-polské usmíření přimět Německo k platbě 4, 7 miliardy zlotých.

Případ Československa vysvětluje Babiš v odpovědi na interpelaci tím, že v roce 1998 se Česká republika a Německo v rámci Česko-německé deklarace dohodly, že „křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti“ a „nebudou jimi zatěžovat své do budoucnosti orientované vztahy“. Výše československých nároků činila cca 306 miliard korun, z německé strany bylo vyplaceno pouze 230 milionů, což činí pouhá 4 procenta. Velkorysá deklarace z roku 1997 by ani v tomto případě neměla zakrýt, že tu vždy byly snahy – pravda, spíše zákulisní – domoci se nějakého vypořádání, týkala se ale pouze omezeného zlomku české populace (nuceně nasazeným nebo přímým obětem). Podobně jako v jiných případech se podpory dostalo Fondu, který orientuje své snahy do budoucnosti. Po nich se také jmenuje Česko-německý fond budoucnosti.

Polská snaha vymoci na Německu „nové reparace“ (psát by se vlastně mělo „staré“) je ale zhusta dána tím, že je Polsko v poslední době kritizováno za „nedodržování demokratických pravidel“, a osten má tedy podobu neukojené satisfakce. Konzervativní čistky v polské justici míří aktuálně – alespoň ve veřejných vystoupeních - na dekomunizaci společnosti, prostřednictvím níž se z těla společnosti vymítá ale zároveň i nejeden „ďábel minulosti“, spjatý mnohdy například s polským antisemitismem.

Český příklad je o to paradoxnější, že o reparacích tu nikdo nemluví – s výjimkou právě komunistů. Použít toto ďáblovo „rudé koště“ v zemi, jejíž ekonomika je více než úzce spojená s tou německou, může navíc zapůsobit sebedestruktivně. Toho si je patrně vědom i premiér Andrej Babiš, když píše, že „poválečné uspořádání v Evropě má velkou hodnotu“ a jako takové by „nemělo být zpochybňováno“. Chce jinými slovy říct, že navzdory občasným výrokům kancléřky Angely Merkelové o tom, jak vysídlení sudetských Němců z Československa bylo „morálně neopodstatněné“, ani oni, ale ani my nebudeme otevírat staré rány. Ty rány jsou totiž do dnešních dnů až příliš bolestivé.