literatura > fejeton na pokračování
 |
| Alexandre Cabanel: Ophelia, 1883. |
Už si skoro nepamatuji, kde jsem minule skončil. Odette, ano – o ní jsem psal víc, než bylo patrně zdrávo, prostě se mi to trochu – sakra, vymklo – mi v čase připomněla, že s časem není radno si hrát. Ani s tím, co je kdo - ke komu ochoten cítit, nyní a dnes, když na to přijde. Čas plyne jako řeka. Dívám se na různé obrazy, kde Ofélie padá do řeky: ano, připadám si jako tahle Ofélie. Je to výraz slabosti, nebo nějaký módní transvestitní axiom? Uplynulo od posledního dílu tolik vody... že se bojím vkročit do stejné řeky.
Přichází ale jaro, květiny i stromy se ucházejí o naši pozornost. Ptáci zpívají... ráno, v poledne i večer, naposledy jsem zůstal u VI. části:
ZDE. To bylo ještě v době, kdy jsem tento cyklus psával pro
Britské listy. Už tento cyklus na tomto portálu, laskavý čtenáři, nenajdeš. Bude už jenom na
Jehlice revue, protože Jan Čulík, šéfredaktor
Britských listů, mi na Facebooku veřejně sdělil, že si nepřeje, abych k němu již psal.
Yes!
