Sirotci pravdy, dezertéři lásky – VII. část

literatura > fejeton na pokračování

Alexandre Cabanel: Ophelia, 1883.

Už si skoro nepamatuji, kde jsem minule skončil. Odette, ano – o ní jsem psal víc, než bylo patrně zdrávo, prostě se mi to trochu – sakra, vymklo – mi v čase připomněla, že s časem není radno si hrát. Ani s tím, co je kdo - ke komu ochoten cítit, nyní a dnes, když na to přijde. Čas plyne jako řeka. Dívám se na různé obrazy, kde Ofélie padá do řeky: ano, připadám si jako tahle Ofélie. Je to výraz slabosti, nebo nějaký módní transvestitní axiom? Uplynulo od posledního dílu tolik vody... že se bojím vkročit do stejné řeky.

Přichází ale jaro, květiny i stromy se ucházejí o naši pozornost. Ptáci zpívají... ráno, v poledne i večer, naposledy jsem zůstal u VI. části: ZDE. To bylo ještě v době, kdy jsem tento cyklus psával pro Britské listy. Už tento cyklus na tomto portálu, laskavý čtenáři, nenajdeš. Bude už jenom na Jehlice revue, protože Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů, mi na Facebooku veřejně sdělil, že si nepřeje, abych k němu již psal. Yes!

Boualem Sansal: 2084. Konec světa /úryvek/

> kultura > knihy > překlad pro portál literarni.cz

Sansalova kniha patří k temným vizím budoucnosti.

Nejnovější román alžírského spisovatele Boualema Sansala nese název 2084 s podtitulem Konec světa, v narážce na román 1984 George Orwella. 

Spisovatel v něm popisuje typ režimu, v němž se odehrála zásadní proměna: ani slovem není zmíněno slovo islám, přesto on sám se v rozhovorech netají, že inspirací mu byl autokratický režim íránské republiky. 

Kniha byla nominována na několik francouzských literárních cen: získala nakonec Cenu francouzské akademie. Kritikové oceňují zejména jeho poetický jazyk, ale i neúprosnou a temnou vizi autora, jenž patří k těm nejlepším ve frankofonní literatuře.

Ati nemohl spát. Úzkost ho stále více zastihovala brzy, v okamžiku ukončení palby a dokonce, když stmívání roztáhlo svůj bledý závoj, a když nemocní, znaveni dlouhými dny bloudění, se přemísťovali z pokoje na pokoj a potom z terasy na terasu, se vraceli zpátky na svá lůžka, vlekouce za sebou své nohy, vydávajíce své ubohé prosby, jimiž by dokázali překonat večera. Někteří tu již zítra nebudou. Yölah je velký a spravedlivý, zařizuje se podle svého.

Boualem Sansal: prorok islámského totalitarismu

kultura > knihy > portrét vyšel na literární 23. října 2015

Spisovatel Sansal je čerstvým držitelem Ceny francouzské akademie.

Mluví se o něm všude. Alžírský spisovatel Boualem Sansal (*1949), jehož příjmení odkazuje na berberské kořeny (jméno znamená: vybroušený kámen), letošního podzimu nechybí nikde. Jeho poslední román 2084 s podtitulem La fin du monde (Konec světa, vydaný nakladatelstvím Gallimard), se stal od konce léta nejvyhledávanější knihou literárního podzimu ve Francii. Je nominován na všechny významné ceny. Získá i cenu nejprestižnější – Cenu Goncourtovu?

Rufinova věrnost příběhu psí zrady

Obálka českého vydání Rufinovy knihy,
Garamond 2014.

recenze (s drobnými úpravami, toto je neupravená) vyšla v Lidových novinách, 4. března 2015, s. 8.

Nejlepší románové příběhy píše život sám. I ten, který napsal Jean-Christophe Rufin v románu Červený obojek (Collier rouge, Garamond 2014), k nim patří. Autor, nositel Goncourtovy ceny za román Rudá Brazílie (Rouge Brésil, Gallimard 2001), a člen Francouzské akademie od roku 2008, jej publikoval jaksi vpředvečer oslav výročí 100 let od vypuknutí Velké války (a dobře se prodávala).

Hrdina ve psích časechPříběh cti, věrnosti a zrady, jenž v brilantním opusu Rufin skládá, má dvě hlavní postavy, vojenského soudce a vězně, hrdinu však pouze jediného. Tím je pes. Takový, jakých v té První světové válce bylo mnoho. Přítel nejvěrnější, zejména v časech, kdy by psa ven nevyhnal. Válka ale byla často bezčasím. Útlý Rufinův román je ale také a především moralitou. Hrdinou v psích časech nemohli být lidé.

Stále mladý a perspektivní soudce Hugues Lantier du Grez je vyslán do vesnice Berry, aby vyřešil svůj poslední válečný případ, než odejde definitivně do civilu. Píše se rok 1919, a nikdo už o válce ani slyšet. Je tu ale jeden vězeň, vzpupný vesničan Jacques Morlac, jenž se dopustil zhanobení vlasti. Přitom je držitelem Čestné legie za hrdinství.

Hledání ztracené existence Bénédicte Ombredannové

Éric Reinardt se letos ocitl
ve druhém výběru na Goncourta.

vyšlo na literárni.cz, 9. prosince 2014

Mezi snem a tragédií se pohybuje román Érica Reinhardta, jenž využívá aktuálního tématu domácího násilí k popisu příběhu ženy, ztracené v sobě samé. Kudy vede cesta ke štěstí, k dosažení lásky? Lehce sentimentální opus je poctou křehkosti ženské duše.

Na počátku byl jeden dopis. Jeho adresátem, jejž napsala jistá Bénédicte Ombredannová, byl Éric Reinhardt, samotný autor knihy. Ty „dvě strany“ dopisu autora „dojaly a přivedly k úsměvu“. Nikoliv pouze proto, že v nich žena chválí autora, a jednu z jeho předešlých knih Cendrillon (Popelka, 2007), ale především pro styl onoho dopisu: ten jistě potěšil nejen jeho ego, ale vyvolal v něm i zaujetí pro pisatelku.

Kdo by nechtěl, ruku na srdce, podlehnout silnému vábení? Nejde ale o příběh nastavovaného svodu, oné mámivé hry na schovávanou, ani erotický románek, zahalený v potrhaném rouše intelektualního flirtu jedné pařížské kavárny nedaleko Palais-Royal.

Anne Wiazemsky, svědectví Godardovy princezny

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu literární.cz, dne 7. března 2012.

Známe ji především z filmu. Má jich přitom za sebou desítky. Poslední román Anne Wiazemské, který se ve Francii v nakladatelství Gallimard objevil, nese titul: Une année studieuse (Studijní rok, 2012).