Anne Wiazemsky, svědectví Godardovy princezny

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu literární.cz, dne 7. března 2012.

Známe ji především z filmu. Má jich přitom za sebou desítky. Poslední román Anne Wiazemské, který se ve Francii v nakladatelství Gallimard objevil, nese titul: Une année studieuse (Studijní rok, 2012).

Návštěvníci filmových klubů si možná dnes její jméno hned tak nevybaví. Vybaví si ale určitě její tvář a pohled jejích očí: byla to právě ona, která se podobně jako Anna Karina, Jean Seberg nebo Brigitte Bardot zapsala do paměti hned několika generacím milovníků filmu. Rusovlasá dívka zaujala již prvním snímkem A co dále, Baltazare (Au hazard Balthazar, 1965), realizovaným režisérem Robertem Bressonem.

 Stačí pohled jejích očí. Herečka Anne Wiazemsky (*1947) dokázala vnést na stříbrné plátno neopakovatelný ženský herecký styl, publiku v čase velké estetické a společenské proměny konce 50. a počátku 60. let nabídla ostrý koktejl, namíchaný s okouzlující hereckou cudností, často dávkovanou poněkud zadržovaným ne-herectvím, zároveň ale i doplněným až překvapivě odhodlaným sex-appealem, dnes možná s odstupem vnímaný jako trochu naivní.

Návrat nevinnosti

Není to poprvé, co se Anne Wiazemsky, dcera ruských emigrantů-aristokratů z otcovy strany (rod Rurikovců-Vjazemskij), z matčiny strany vnučka spisovatele Françoise Mauriaca, pouští do psaní svých vzpomínek, v nichž hlavní roli hraje film – a především francouzská nová vlna. Před sedmi lety již vydala román Jeune fille (Holčička, Gallimard, 2007). Román se zabývá velmi delikátním vztahem mezi herečkou a režisérem, onou nezaměnitelnou ambivalentní hrou, v níž důležité role hrají proměnlivé charaktery – ale zejména způsoby dominance a svádění.

Příběh dívky, která se jednoho léta „proměnila z housenky v krásného motýla“, jak to v jednom rozhovoru sama autorka podotkla, by možná mohl být viděn i jako banální, kdyby nešlo o prostředí letního filmového natáčení a kdyby nešlo o tak vynikajícího režiséra, jakým byl právě Bresson.

Autorka příběhu, který je svého druhu pokračováním knihy předešlé, nyní navazuje titulem Studijní rok.

Nemění ale styl, jen volí trochu jiný casting. Na místo režiséra Bressona se hlavní postavou knihy stává guru nové vlny, režisér Jean-Luc Godard.

Hlavní linií příběhu Studijního roku – studijního, protože hlavním úsilím dívky Anne bylo jedno studium ukončit a další zahájit – je ale naprosto bezchybná, ryzí, velmi dívčí, emocionální love-story.

Sepsaná velmi citlivě, bez laciných vycpávek nastavovaných falešných citů, jimiž by vás chtěla autorka přespříliš zavalit.

Patos, snění a maoismus

Slavný Jean-Luc není jedinou zajímavou postavou knihy. Defilují tu na stránkách knihy mnozí z jeho přátel režisérů a novinářů: François Truffaut, Michel Cournot… nechybí dojemný popis značně afektované (na plátně ovšem dokonale elegantní) herečky Jeanne Moreauové, ani v jednu chvíli trochu hulvátský styl Eugèna Ionesca. Mohla by to být taková soukromá rukověť nové vlny, jde ale o něco trochu jiného.

Wiazemsky totiž nenechává nikoho na pochybách, kdo je hrdinou hlavním knihy: a v tomto rozhodnutí dokáže být velmi pečlivá. Nejen v gradování způsobů, jak zachází se svými vzpomínkami, kde občas pozoruhodně propojuje své city s pocity – i trochu té naivní dívčí strategie vůči mužům, jakkoliv sám režisér Godard z toho nakonec vychází velmi dobře.

Umí ale občas zajímavě ostřit v detailech, dává nahlédnout jakoby dál, než bychom často i chtěli, není ale nestoudná. Sprostota jí není vlastní.

Důvod, abychom viděli slavného filmaře pohledem mladé dívky, není samozřejmě bez jistého voyeurství, její milenec a pozdější manžel Jean-Luc totiž dokáže být strašlivě patetický, ale i něžný, pohrdavý a křehký…

Zamilovaným zrakem vypravěčky tu vidíme Godarda jako poblázněného snílka (v lásce i v umění), ale i jako doktrináře zasaženého maoistickou ideologií. Takovým tím zvláštním, protože neprožitým, esteticky snobským způsobem.

Pro českého čtenáře bude patrně tato módní tendence asi dost nepochopitelná. Ale jiný kraj, jiný mrav. Ačkoliv v Paříži, stejně jako v Praze se schylovalo ke studentským revoltám, nešlo vůbec o revolty stejné, i když je spojoval obecný odpor vůči politickému establishmentu.

Bublání literárního sektu

Ano, autorka tu píše o sobě – a to mimořádně bez patosu. A právě tento odstup je nejsilnějším půvabem knihy. Wiazemsky se totiž nestylizuje ani do moudré, natož cynické vědmy, která už dávno všechno ví o mužích a jejich světě. Pluje jiným meandrem: pouští se do popisu v duchu oné naivní dívky, studentky filozofie, jež má potíže s maturitou, ale později navštěvuje univerzitu v Nanterre, aniž by vydala falešný tón.

Opravdový příběh herečky, která svou lásku musí nejprve skrývat před rodiči, aby si svého milence nakonec navzdory všem (a zvláště své rodiny) vzala, je nakonec velmi dojemný. Významnou roli tu přitom sehraje mýtický spisovatel a dědeček Mauriac.

Příběh, zasazený do roku 1966 s přesahem do roku následujícího, uvolňuje nejen mravy, ale i mysl.

Většina příběhu se odehrává v Paříži, ale i v Provence (a v závěru na divadelním festivalu v Avignonu), pouhý rok předtím, než v Paříži vypukne velká revoluce – známá jako studentská květnová revolta roku 1968. Citován je i jistý Danny (myšlen Danny Le Rouge alias Cohn-Bendit, nynější evropský poslanec za zelené). Román tvoří dojemný pandán v duchu „ženské literatury“, kde nechybí emoce, city, ani trochu toho sentimentu, na rozdíl od českých reprezentantek takového stylu.

Bylo by snadné označit tento žánr, s nímž pracuje Wiazemsky, pouze jako nějaké vzpomínky bývalé herečky. Nejde totiž pouze o vzpomínky, to by bylo na román málo. Vyprávění není ale nějakou eskamotáží nebo cirkusovým vystoupením. Wiazemské totiž opravdu nechybí to podstatné – literární styl.

Delikátnost, s jakou se autorka nebrání popisu skutečných lidí, nezůstává ale jen u zábavných nebo trapných historek z natáčení i odjinud (například z garden-party Antoina Gallimarda), i když ani takové situace v románu nechybí. Nechybí ani sexuální scény.

Ačkoliv v závěru hlavní hrdinka Anne propadá záchvatu hysterie, román autorky nemá s hysterií vůbec nic společného. Zní to možná trochu nepatřičně, ale výklad jejích prožitků v knize bublá jako ranní sklenka svěžího sektu, kde nechybí ani správně naservírovaná jahoda; styl je velmi hravý, aniž by zacházel do nevkusu. Více takovým autorek, které z šuplíku „ženské literatury s nadhledem“ dokážou udělat dobrou literaturu, u které nadhled není jen zástěrkou pro prázdnou pózu.

Godard našel v těchto románových vzpomínkách autorku, která dokázala svému bývalému milenci s noblesní grácií vrátit něhu i víru, že láska princezny nemusí být pouze marná.