vyšlo na stránkách týdeníku Reflex, dne 26. srpna 2014
Demise. Buď budeme tu zprávu dramatizovat, nebo bagatelizovat. Vyberte si! Vláda francouzského premiéra Manuela Vallse každopádně nevydržela ani půl roku. Přesně to bylo: 147 dní.
Pád vlády premiéra Manuella Vallse, lze vidět různým způsobem. V podstatě jde o „vládní obměnu“, neboť premiér zůstává. Večeník Le Monde ovšem označil tuhle rošádu,dramaticky za „poslední šanci“ prezidenta Françoise Hollanda. Dá se to ale i bagatalizovat, a vládní obměnu nazvat pouze „kohoutími zápasy“. Oba faktory ale hrají roli.
Pro prezidenta Hollanda, jenž se potácí na nejnižší hladině výzkumů popularity, tenhle podzim může být opravdu poslední. Je to sice jen otázka nervů, ale pokud se mu rozpadne před očima vláda, jeho manévrovací prostor se zužuje. Úměrně tomu, jak se mu zvolna zužuje vládní většina.
Opozice již volá po rozpuštění Národního shromáždění, a předčasných volbách. Podle Ústavy V. Republiky ale může takový krok učinit pouze a jedině – prezident.
Prezidentova hra s Vallsem
Když před půl rokem poslal přes palubu svého korábu věrného Jeana-Marca Ayraulta, přítele nejvěrnějšího, s nímž ho spojovala dlouhá léta; byla to sázka do loterie, ale stál za tím zcela evidentní kalkul.
Nejoblíbenější socialistický politik Manuel Valls, jemuž za některá rozhodnutí na ministerstvu vnitra tleskala i krajní pravice (vyhoštění romské dívky, známé jako aféra Leonarda), vypadal jako dobrý kůň k osedlání do časů nepohody.
Valls mohl vylepšit prezidentův image, a v nejhorším případě i otupit jeho nabroušený katalánský temperament, pokud by chtěl jít nahoru příliš rychle. První se zatím nestalo: Hollande zůstal stále na své mělčině, podle posledního výzkumu popularity Ifop klesl na 17%. To druhé se přihodilo: Valls ztratil za poslední tři měsíce 20 procentních bodů. z původních 58% na nynějších 36%.
Premiér Valls, jehož životní příběh připomíná úspěšný model integrace (narodil se v roce 1962 v Barceloně), si přivedl do vlády své vrstevníky. A byli to právě Benoît Hamon (*1967) a Arnaud Montebourg (*1962), ministr ekonomie, kteří obsadili posty v jeho nové vládě: ministerstvo vzdělávání, a ministerstvo ekonomie. Oba dokonce s Vallsem na jaře tvořili téměř nerozlučné trio „třech mušketýrů“.
V pondělí ráno 25. srpna ale Manuel Valls v pracovně Elysejského paláce prezidentu Hollandovi opakoval: „Buď on, nebo já!“ Koho tím myslel?
Na mysli měl Arnauda Montebourga, svého vlastního ministra ekonomie, jehož přivedl do vlády. Nyní je s ním sám na kordy.
Vallsův zápas
Může to být opravdu jen otázka ideového zaměření – je známo, že Valls býval dlouhou dobu kritizován za své „nesocialistické“ postoje, dokonce se mu i přezdívalo „Sarkozy levice“, a on sám dokonce nedávno pronesl, že „socialismus je mrtev“. „Nestačí už jenom znovu aktivovat levicovou unii, ale je zapotřebí reorganizovat celou Socialistickou stranu a učinit z ní velkou demokratickou a republikánskou stranu,“ řekl v červnu na setkání jednoho z nejvyšších orgánů Socialistické strany (PS), na takzvané Národní radě v Paříži.
Valssova orientace jde v příkrém rozporu s ministrem ekonomie Arnaudem Montebourgem.
Ten poskytl o víkendu rozhovor liberálně-levicovému listu Le Monde, v němž se kriticky vyslovil proti vládní striktní politice deficitu, a obul se i do německé politiky, jež podle něj nemůže určovat Francouzi zvolenou levici. „Silové snižování deficitů je ekonomickou aberací, zvyšuje nezaměstnanost“ (...) „jde o finanční absurditu, vedoucí k tomu, že nemůžeme obnovit veřejné finance“, to vše „vede k neblahé politice, jež vrhá Evropany do náruče extremistickým stranám“, nechal se slyšet i o den později na mítinku v Burgundsku.
Nacházel se tam na oslavě Dne růží ve Frangy-en-Bresse s ministrem Hamonem, který mu živě přizvukoval. Svou podpůrnou sms zaslala oběma mušketýrům i ministryně kultury Aurélie Filippetti (*1973), jež se tím připojila ke vzbouřencům orientace, jak ji definoval týden předtím prezident v dvoustránkovém rozhovoru opět pro Le Monde.
Pokud budeme chtít věřit tomu, co Valls vyhlásil o „mrtvém socialismu“, bude se jeho další snaha patrně ubírat jinam, než do spolupráce s extrémní levicí, na výběr má stále dosti – jenom v Národním shromáždění je levicových proudů celkem sedm. Ve Vallsově první vládě již ale chyběli někteří reprezentanti zelených – za všechny Cécile Duflotová (*1975), jež o své zkušenosti právě vydala knihu s verneovským titulem: De l'intérieur, voyage au pays de la désillusion (Zevnitř, cesta do země deziluze, Fayard, 2014).
Otázkou ovšem je, koho si zítra Valls vybere do nové vlády. Celé pondělí probíhala vzrušená vyjednávání a deklarace střídala deklaraci. Dopředu vyloučili jakoukoliv spolupráci zelení a evropští ekologové. Zda proběhne namlouvání s centristy, by bylo jenom logické...
Montebourgovy ambice
Německá scéna, zasažená přímo Montebourgem, reagovala. Konzervativní list Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce napsal: „Čeho je moc, toho je příliš!“ Liberální Die Welt ale za tím vidí jasnou Montebourgovu prezidentskou ambici. To Montebourg, který se údajně „osvobodil“, naznačil i ve svém pondělním odpoledním vyjádření, když se přirovnal k římskému politikovi Cincinatovi.
Jelikož byl Lucius Quinctius Cincinnatus (519-430 př. n. l.), tato legendární římská postava, kromě svých ctností a charakteru také podvakráte diktátorem, máme se v Evropě jistě na co těšít...
Postava Montebourga, jenž se nechával nějaký čas rád vídat s půvabnou novinářkou Audrey Pulvarovou, jistě nemizí do propadliště dějin. Svým oportunismem, jemuž nechybí výrazné charisma, může způsobit, že socialistická většina v Národním shromáždění bude ještě více oslabena.
Již při nástupu Vallse před půl rokem bylo cítit, že se uvnitř socialistických lavic zvedají vzbouřenci. Nyní mají svého mluvčího.
Z vlády ale neodchází jenom Montebourg, ale i Hamon, připojila se k nim zvláštním dopisem i Aurélie Filippetti...
Vypadá to jako boj hned několika galských kouhoutů na smetišti. Má to své rozměry tragické, komické, ale i poněkud únavně nastavované rivality.
Zda nastává poslední fáze Hollandovy éry by bylo patrně předčasné předpovídat, jeho (respektive Valssova) vláda se ale nezadržitleně drolí, stejně jako parlamentní většina. To, že bude mít Hollande odvahu přistoupit k předčasným volbám, a rozpustit Národní shromáždění, bych ale od něj neočekával.
Možná je to opravdu Hollandova „poslední šance“.
Demise. Buď budeme tu zprávu dramatizovat, nebo bagatelizovat. Vyberte si! Vláda francouzského premiéra Manuela Vallse každopádně nevydržela ani půl roku. Přesně to bylo: 147 dní.
Pád vlády premiéra Manuella Vallse, lze vidět různým způsobem. V podstatě jde o „vládní obměnu“, neboť premiér zůstává. Večeník Le Monde ovšem označil tuhle rošádu,dramaticky za „poslední šanci“ prezidenta Françoise Hollanda. Dá se to ale i bagatalizovat, a vládní obměnu nazvat pouze „kohoutími zápasy“. Oba faktory ale hrají roli.
Pro prezidenta Hollanda, jenž se potácí na nejnižší hladině výzkumů popularity, tenhle podzim může být opravdu poslední. Je to sice jen otázka nervů, ale pokud se mu rozpadne před očima vláda, jeho manévrovací prostor se zužuje. Úměrně tomu, jak se mu zvolna zužuje vládní většina.
Opozice již volá po rozpuštění Národního shromáždění, a předčasných volbách. Podle Ústavy V. Republiky ale může takový krok učinit pouze a jedině – prezident.
Prezidentova hra s Vallsem
Když před půl rokem poslal přes palubu svého korábu věrného Jeana-Marca Ayraulta, přítele nejvěrnějšího, s nímž ho spojovala dlouhá léta; byla to sázka do loterie, ale stál za tím zcela evidentní kalkul.
Nejoblíbenější socialistický politik Manuel Valls, jemuž za některá rozhodnutí na ministerstvu vnitra tleskala i krajní pravice (vyhoštění romské dívky, známé jako aféra Leonarda), vypadal jako dobrý kůň k osedlání do časů nepohody.
Valls mohl vylepšit prezidentův image, a v nejhorším případě i otupit jeho nabroušený katalánský temperament, pokud by chtěl jít nahoru příliš rychle. První se zatím nestalo: Hollande zůstal stále na své mělčině, podle posledního výzkumu popularity Ifop klesl na 17%. To druhé se přihodilo: Valls ztratil za poslední tři měsíce 20 procentních bodů. z původních 58% na nynějších 36%.
Premiér Valls, jehož životní příběh připomíná úspěšný model integrace (narodil se v roce 1962 v Barceloně), si přivedl do vlády své vrstevníky. A byli to právě Benoît Hamon (*1967) a Arnaud Montebourg (*1962), ministr ekonomie, kteří obsadili posty v jeho nové vládě: ministerstvo vzdělávání, a ministerstvo ekonomie. Oba dokonce s Vallsem na jaře tvořili téměř nerozlučné trio „třech mušketýrů“.
V pondělí ráno 25. srpna ale Manuel Valls v pracovně Elysejského paláce prezidentu Hollandovi opakoval: „Buď on, nebo já!“ Koho tím myslel?
Na mysli měl Arnauda Montebourga, svého vlastního ministra ekonomie, jehož přivedl do vlády. Nyní je s ním sám na kordy.
Vallsův zápas
Může to být opravdu jen otázka ideového zaměření – je známo, že Valls býval dlouhou dobu kritizován za své „nesocialistické“ postoje, dokonce se mu i přezdívalo „Sarkozy levice“, a on sám dokonce nedávno pronesl, že „socialismus je mrtev“. „Nestačí už jenom znovu aktivovat levicovou unii, ale je zapotřebí reorganizovat celou Socialistickou stranu a učinit z ní velkou demokratickou a republikánskou stranu,“ řekl v červnu na setkání jednoho z nejvyšších orgánů Socialistické strany (PS), na takzvané Národní radě v Paříži.
Valssova orientace jde v příkrém rozporu s ministrem ekonomie Arnaudem Montebourgem.
Ten poskytl o víkendu rozhovor liberálně-levicovému listu Le Monde, v němž se kriticky vyslovil proti vládní striktní politice deficitu, a obul se i do německé politiky, jež podle něj nemůže určovat Francouzi zvolenou levici. „Silové snižování deficitů je ekonomickou aberací, zvyšuje nezaměstnanost“ (...) „jde o finanční absurditu, vedoucí k tomu, že nemůžeme obnovit veřejné finance“, to vše „vede k neblahé politice, jež vrhá Evropany do náruče extremistickým stranám“, nechal se slyšet i o den později na mítinku v Burgundsku.
Nacházel se tam na oslavě Dne růží ve Frangy-en-Bresse s ministrem Hamonem, který mu živě přizvukoval. Svou podpůrnou sms zaslala oběma mušketýrům i ministryně kultury Aurélie Filippetti (*1973), jež se tím připojila ke vzbouřencům orientace, jak ji definoval týden předtím prezident v dvoustránkovém rozhovoru opět pro Le Monde.
Pokud budeme chtít věřit tomu, co Valls vyhlásil o „mrtvém socialismu“, bude se jeho další snaha patrně ubírat jinam, než do spolupráce s extrémní levicí, na výběr má stále dosti – jenom v Národním shromáždění je levicových proudů celkem sedm. Ve Vallsově první vládě již ale chyběli někteří reprezentanti zelených – za všechny Cécile Duflotová (*1975), jež o své zkušenosti právě vydala knihu s verneovským titulem: De l'intérieur, voyage au pays de la désillusion (Zevnitř, cesta do země deziluze, Fayard, 2014).
Otázkou ovšem je, koho si zítra Valls vybere do nové vlády. Celé pondělí probíhala vzrušená vyjednávání a deklarace střídala deklaraci. Dopředu vyloučili jakoukoliv spolupráci zelení a evropští ekologové. Zda proběhne namlouvání s centristy, by bylo jenom logické...
Montebourgovy ambice
Německá scéna, zasažená přímo Montebourgem, reagovala. Konzervativní list Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce napsal: „Čeho je moc, toho je příliš!“ Liberální Die Welt ale za tím vidí jasnou Montebourgovu prezidentskou ambici. To Montebourg, který se údajně „osvobodil“, naznačil i ve svém pondělním odpoledním vyjádření, když se přirovnal k římskému politikovi Cincinatovi.
Jelikož byl Lucius Quinctius Cincinnatus (519-430 př. n. l.), tato legendární římská postava, kromě svých ctností a charakteru také podvakráte diktátorem, máme se v Evropě jistě na co těšít...
Postava Montebourga, jenž se nechával nějaký čas rád vídat s půvabnou novinářkou Audrey Pulvarovou, jistě nemizí do propadliště dějin. Svým oportunismem, jemuž nechybí výrazné charisma, může způsobit, že socialistická většina v Národním shromáždění bude ještě více oslabena.
Již při nástupu Vallse před půl rokem bylo cítit, že se uvnitř socialistických lavic zvedají vzbouřenci. Nyní mají svého mluvčího.
Z vlády ale neodchází jenom Montebourg, ale i Hamon, připojila se k nim zvláštním dopisem i Aurélie Filippetti...
***
Vypadá to jako boj hned několika galských kouhoutů na smetišti. Má to své rozměry tragické, komické, ale i poněkud únavně nastavované rivality.
Zda nastává poslední fáze Hollandovy éry by bylo patrně předčasné předpovídat, jeho (respektive Valssova) vláda se ale nezadržitleně drolí, stejně jako parlamentní většina. To, že bude mít Hollande odvahu přistoupit k předčasným volbám, a rozpustit Národní shromáždění, bych ale od něj neočekával.
Možná je to opravdu Hollandova „poslední šance“.
Žádné komentáře:
Okomentovat