translate - traduire

úterý 28. března 2017

Drobné střípky z velkého pohřebního spektáklu

> společnost > kultura > reportáž z loučení s kardinálem Miloslavem Vlkem


Rozloučení s kardinálem Miloslavem Vlkem o uplynulém víkendu byla událost číslo jedna. Připomínala ho všechna média: veřejnoprávní, ale i soukromá. Nabízím pohled osobní, jak jsem si to sám na místě prožil. Bez ambice činit z toho dalekosáhlé závěry.. Byl jsem u toho, jako svědek, a tak trochu i jako pozůstalý.


> Pátek, 24. března 2017, 15-16 hodin

„Pojď, půjdeme se podívat na mrtvého kardinála!“ pravil mladý otec a sundal svému malému chlapci čepici. Před kostelem sv. Benedikta na Hradčanském náměstí není před třetí odpolední příliš lidí. Fronta, táhnoucí se do kostela, čítá pouze nějakých dvacet lidí. Chovají se k sobě navzájem ohleduplně, kolemjdoucí se zastavují, ale jen někteří, turisté se obyčejně se svým průvodcem s fáborkem valí dál; několik fotografů z celostátních médií pořizuje vzácné snímky – fronty, cedulky před vstupem, ale zejména snímky vevnitř.
Vzrušení i hold ostatkům

Je pátek odpoledne, 24. března, jedna z posledních možností, jak spatřit - minulou sobotu zesnulého - kardinála Miloslava Vlka. Respektive, jeho ostatky... Informace o „ostatcích“ mne zaujala z principu věci. Je v tom možná nějaká míra osobního voyerství, ale k tradici velkých náboženských systémů to přece patří, vzrušovat se nad „relikviemi“, jak zní latinský základ slova. Některé šlechtičny, a to i vysoce postavené, relikvie dokonce sbíraly – jako někdo známky. Nikdy jsem neviděl zesnulé tělo kardinála, a mé rozhodnutí bylo podvědomé: snad i jistá míra vzdání pocty člověku, jehož duch – v duchu katolické tradice – stojí přece nyní kdesi před božími branami. Tělo tu zůstává, a o den později bude uloženo do hrobu. Tak tedy, patrně obojí, vzrušení i úcta, přivedly k sv. Benediktovi obyčejné lidi.



Klášterní kostel Řádu bosých mnišek blahoslavené Panny Marie z hory Karmel spadá pod katedrálu sv. Víta. Kdo to neví, patrně by sem ani nezbloudil. Informaci přineslo smuteční oznámení pražského arcibiskupství. Ostatky zemřelého byly vystaveny již ve čtvrtek přímo v katedrále, na pátek se rakev s tělem přemístila sem.

Slunce stále svítí, lehký vánek čechrá vlasy stojícím – mezi nimiž převažují lidé staří, zkrátka věkovití, najdeme mezi nimi ale i mladší, mladé, dokonce i otce se synem, co stojí přede mnou. „Máš hotové úkoly?“ptá se otec. Chlapec křikyvuje. Fronta se stáčí, reportéři idnes.cz ještě „dělají celek“, a opouštějí místo – uzávěrka on-line média tlačí. Po deseti minutách, když již fronta postoupila dál do dveří kostela, si uvědomuji, že lidé tu frontu nestojí na tělo, ale na knihu. Pamětní kniha je otevřená, věnec a lidský had se vine směrem dovnitř. Dvojice mladých lidí, co se pevně drží za ruce, frontu diskrétně opouští a odděluje se směrem k oltáři.

Před oltářem stojí otevřená rakev. Křižuji se neobratně křížem prsty namočenými ve svěcenévodě, sedám si vzadu do lavice a zůstávám sedět nehnutě. Z rakve jsou vidět sepjaté ruce a velký kardinálský prsten, před rakví leží kardinálský rudý čepec. Čelu rakve dominují bílé růže. Kolik jich je? Osmdesát čtyři? Bývalý mluvčí a nynější ministr kultury Daniel Herman o dva dny později v rozhovoru pro Český rozhlas Plus řekne, že ho vpodvečer, kdy místo navštívil, kromě prstenu zaujaly ještě kardinálovy „žluté ruce“. „Měl krásné ruce, viďte?“ zeptá se vzrušeně redaktorka Věra Hůlková v nedělním pořadu Vertikála.


Po levé straně stojí zástupce sokolů, vpravo od rakve vousatý legionář. Nemají čepice. Působí to důstojně. Svíce nehoří. Mladý pár přede mnou v lavici klečí velmi dlouho – modlí se udatně. K rakvi přistupují lidé po jednom i ve skupinách. Někteří dělají na rakev křížek, dívají se do rakve, jako kdyby chtěli vyřídit kardinálovi ještě nějaký svůj osobní vzkaz.

Paní s kloboukem, jemuž dominuje kavčí pero, jde pomalu, trochu kulhá, před rakví se uklání až do pasu. Přišla, podobně jako většina zde, vzdát svůj hold, poklonit se. Mladá dívka s ruměncem a v červených šatech, může jí být tak sedmnáct, kráčí k rakvi velmi odhodlaně. Také ona se klaní.

Konečně se zvedá i mladý pár přede mnou. Ona má dlouhé kaštanové vlasy svázané vzadu do ohonu, působí trochu nedbale, on je lehce neoholen, ale oba dělají velmi autentický dojem. Jdou k rakvi spolu a lehce, bez přehnaného patosu se klaní. Ona potom, když se vrací, nedokáže zabránit, aby jí tváře nežhnuly jako zapadající slunce nad Hradčany.

Mezi obyčejnými lidmi, kteří převládají, jsou i VIP návštěvníci: bývalý ministr obrany a velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský, filozof a kandidát na prezidenta Jan Sokol. Chovají se způsobně, nikdo je nefotografuje. Fotoreportérka má ostatně v tu chvíli jinou práci: leze vpravo na kazatelnu, aby měla se shora lepší záběr – pro jistotu mačká spoušť víckrát, prostě, jak to jen jde. Bojím se, aby z oratoře neklopýtla a nespadla dolů. Reportér jakéhosi dalšího média za mými zády dělá rozhovor s někým, kdo je intimně zasvěcen do programu loučení. „Veřejné rozloučení začíná zítra v 11 hodin v katedrále sv. Víta,“ říká polohlasem. Neotáčím se.

Odejít z kostela není těžké. Ještě jeden pohled k oltáři. Kardinálovi jsou vidět ruce a při troše soustředění také nos. Oděn je ve fialové roucho: to ale člověk zjistí, jen když si stoupne na špičky... Venku se fronta trochu více protáhla. Mezi těmi, kdo mezi lidmi stojí, zahlédnu i jeden úsměv, který znám. Úsměv se snažím opětovat.

> Sobota, 25. března, 10.15-10.40 hodin


Myslel jsem si, že když přijdu dřív, ještě si sednu. Omyl. Před policejní kontrolou s rámem, jenž tu již nějaký čas zabraňuje islámským teroristům podniknout útok na prezidenta a jeho okolí, stojí dva jáhni a vítají hosty. „Jdete na pohřeb?“ptá se mne zbytečně jeden, když se řadím do fronty, označené právě slovy: fronta na pohřeb.

„Jo, jo,“ odpovídám a v duchu oceňuji, že se katolická církev snaží humanizovat akt rozloučení, který by policisté patrně při kontrole zcela nezvládli. Jsou to ale profesionálové, probíhá to velmi rychle. „Přizvali jste si katolické pomocníky?“ glosuje jedna paní uštěpačně. Již od Letohrádku královny Anny se táhnou jedinci se zjevným úmyslem, není jich ale moc, tramvaj č. 22 je ovšem zcela zaplněná. Jdu pozdě, došlo mi v tu chvíli poprvé.

Katolický spektákl pro všechny

Stále jsem ale na nádvoří před sv. Vítem včas. Žádná tlačenice, žádné protesty. Vstupuji dovnitř, sundavám si klobou, jáhni v bílém všude kolem mne poletují jako peří. Jeden z nich mi dává knížečku, v níž neobratně listuji: program zádušní mše.

Všechna místa k sezení jsou obsazena, zjišťuji velmi rychle. Lidé se tlačí i okolo, část z nich posedává pod obrazy vlevo. Katedrále dominuje šest velkoplošných obrazovek, z nichž na mne hledí moderátor České televize Jakub Železný. Je to veřejnoprávní eso, uvědomuji si, Železný je vždy prostě tam, kde má být: na Národní třídě při 17. listopadu, při inauguraci prezidenta ve Vladislavském sále, a nyní tedy i při pohřbu kardinála ve sv. Vítu. Náhle je všude plno ministra kultury Daniela Hermana. Železný i Herman nejsou slyšet – naštěstí. To se ale brzy patrně změní, říkám si.

Vpravo je natažený provaz, který odděluji lidi obyčejné a lidi neobyčejné. Za provazem nikdo nejde, je ještě čas, VIP hosté obvykle přicházejí na poslední chvíli, že? A přece: je tu poslanec Marek Benda za ODS, jde rozvážným krokem, jde sám, na obličeji má tmavé brýle. Pláče? Otáčím se zpět dovnitř katedrály a hledám skulinku, jak se dostat někam, kde by se dalo mši přežít bez újmy na zdraví. Kolem mne prosviští reportér Eugen Kukla s mobilní kamerou na malém stojánku, skoro do mne vrazil. Ještě jsem se u vyhnula stojím před dalším provazem. Slečna přede mnou mobilem fotí... prázdná sedadla. Co se děje? Ne, nic... Růžolící bratr vysvětluje, že ty prázdné sedačky za provazem nejsou opravdu určeny pro nikoho z nás. „I kdyby potom zůstaly prázdné?“ ptá se prosebně paní vedle mne. Prelát kroutí hlavou, ale jistá naděje tu zůstává. Naděje umírá poslední.

Stále se dá ale v katedrále projít volným krokem, nikdo se na vás zatím netiskne. Na zádušní mši není žádný útisk. Agentura ČTK později napsala, že se v katedrále shromáždilo (nejprve 4.000 a později) 2.000 lidí. Chrám není zdaleka zaplněn, dá se tu dýchat.

Jsou tu ale ty televize. Proč by se lidé vlastně v dnešní době tlačili v katedrále? Na ochozech vidím jako vrabce stát reportéry s mikrofóny -mají jistě dobrý výhled. Možná odtud vidí, kolik lidí přišlo, možná vidí seshora i ostatky, které tu znovu stojí před oltářem, neboť tělo kardinála Miloslava Vlka má být uloženo do speciální arcibiskupské hrobky. Naposledy jsem viděl pohřeb pouze v televizi, a na to rozloučení s prezidentem Václavem Havlem se opravdu nedalo bez pozvánky dostat. Tohle je lidovější obřad. Prezident Miloš Zeman prý poslal jenom věnec, nemohu ho najít. Prezidenta nehledám.

Od dveří vane vlahý vzduch, není tu dusno, kadidelnice ještě nejsou v provozu. Ještě se nezačalo, ještě ne, v programu stojí, že zahajuje přesně v 11 hodin kardinál Dominik Duka. Je tu i jeho napsaný projev. Čtu si něm česky i italsky to, co později uslyším několikrát ještě na různých místech, co budou, říkám si, všichni jistě komentovat a pozastavovat se nad významy. Kardinál Duka tu již předem mluví o uplynulých dobách, o „diktatuře hnědé a diktatuře rudé“, jimž oběma dokázal kardinál Vlk vzdorovat. Škoda, že se to nedá říct o celé církvi, ale ve slovech Dukových je nějaký osten proti Vlkovi. 

Kdo má ale vědět, na čem všem se neshodli? Na způsobu vymáhání církevních restitucí? Na roli katolické církve ve společnosti? Na vztahu k uprchlíkům? Bylo jistě diplomatické, že homilii za kardinála Vlka vedl olomoucký biskup František Radkovský. Zdá se, že byl kardinál Vlk mnohem více člověkem „minulých časů“, kdy se ještě služebnost nestala znamením doby. Znamením moci. Na smrtelné posteli, kam přišel kardinál Duka navštívit svého umírajícího „bratra“, se ale měli oficiálně usmířit. Zůstali přáteli, tvrdí Duka – myslím, lze mu věřit, že na víře se shodli.

Ano, člověk by si ale měl vždy rozmyslet, čeho se účastnit a čeho nikoliv. To si myslím, že je odkaz Jeho Eminence kardinála Miloslava Vlka. Svou poctu jsem složil včera, nemusím být na tomhle „katolickém spektáklu pro všechny“. Beru si svůj klobouk, a odcházím opatrně, aniž bych do kohokoliv vrazil, nikomu nemusím naštěstí nic vysvětlovat, nikdo to po mně ani nechce. Do začátku zádušní mše zbývá dvacet minut.

Žádné komentáře:

Okomentovat