Nastupoval s odhodlaným heslem nastolit ve Francii, nic menšiho než – revoluci. Za sedm let se prezidentu Emmanuelu Macronovi podařilo zásadně rozrušit binární politický systém, který tvořil zásadní pilíř Páté republiky.
,,Ani levice, ani pravice,’ zněl jeho slogan, a v reformách se řídil kouzelným ,,en même temps (zároveň)”, jež se stala slovní hříčkou.
Postavil proti sobě extrémy - levicový i pravicový -, které nyní zásadně vyhrotily krizi celého režimu. Nyní svým narcistním a pyromanským rozhodnutím vyhlásit předčasné volby, staví proti sobě samému, tedy svému vlastnímu systému, doslova všechny. Jeho nejbližší spolupracovníci potutelně tvrdí, že Macron pouze hodlá věc ,,klarifikovat (vyjasnit)”. A zvítězit…
Strašák do zelí už vyčerpán
Za jeho rozhodnutím stojí nominálně drtivé vítězství Národního sdružení (RN) ve volbách do Evropského parlamentu s výsledkem 31,8 %. Nejde ale pouze o něj: to samo o sobě postupuje již drahný čas vzhůru, prvním vrcholem se stal již rok 2002, kdy se Jean-Marie Le Pen dostal do druhého kola prezidentských voleb.
V postupu vůči radikální pravici není Macron originální: používali ho prezidenti François Mitterrand i Jacques Chirac. V touze harašit systémem ,,strašáka do zelí'', jak by se dal vztah k dědictví Národní fronty (FN) Jeana-Marie Le Pena, nyní pod názvem Národní sdružení (RN) jeho dcery Mariny nazvat, ale Macron celý postup doslova vyčerpal. Až na dřeň. Vyprázdnil zcela jeho veškerý význam, rozdrolením na politiku neinvenční a průhledné politické plichty.
Odvážní prognostici tvrdí, že Macronova nynější snaha může jít ještě dál, než za jeden prezidentský mandát. Sjednotí prezident Macron znovu všechny proti radikální pravici? Nebo dokončí likvidaci Páté republiky? Zbývají mu opravdu ještě tři roky? I generál a prezident Charles de Gaulle, zakladatel Páté republiky, podal v roce 1969 demisi…
Prezident, který chtěl být králem
Nic nevypadalo zpočátku tak hrozivě, jak se to dnes jeví. Kdo si ještě pamatuje na dvě dlouhá, doslova nekonečná, období prezidenta Jacquese Chiraca - v jehož průběhu došlo ke zkrácení mandátu ze sedmi na pět let -, ten ocenil možná již nástup hyperaktivního Nicolase Sarkozyho.
Překvapivý nástup Macrona v pouhých 38 letech, působil ovšem po chaotickém a slabém mandátu Françoise Hollanda jako živá voda. Koneckonců, Hollande sám usoudil, že o druhý mandát usilovat nebude, čímž vypustil z láhve Macrona. ,,Hřál jsem si hada na prsou,’’ přiznal později.
Před Macronem se otevřela v roce 2016 příležitost změnit nejen povahu prezidentského mandátu, ale i více. Limity Páté republiky, postavené na spolupráci parlamentu a silného (od roku 1962 přímo voleného) prezidenta, pochopil mladý politik, vychovaný v kuloárech jako akvizitor Rothschildovy banky a posléze úředník Elysejského paláce, za pačesy – vymést staré pavučiny, a s nimi i celý zpuchřelý systém. Mělo to jistý étos.
Málokdo již dnes připomíná, že toto rozhodnutí, jakkoliv se on sám zaštiťoval revolučním odhodláním (jeho volební kniha se opravdu jmenovala Révolution), mělo v zásadě kontrarevoluční povahu. To nebylo jenom slavné interview v týdeníku Le 1, v němž se Macron přiznal k touze zaplnit mezeru po králi (,chybí nám postava krále''), ale i jeho pozdější inspirativní nasazení, s přímými odkazy na renesančního krále Françoise I., posléze i osvícenství.
Jeho první hnutí En Marche! (Na pochod!) znělo ještě trochu zupácky, ve snaze burcovat, jeho současné přejmenování na Renesanci je již mnohem přesnější (nemá proto valného smyslu ho proto přejmenovávat, ať už anglicky na Renew nebo česky na Obnovu). Jde fakticky o rekonstrukci, poctu královským hrobům v Saint-Denis na pařížském předměstí.
O tom, jakým způsobem bude nový prezident vládnout, si ale občané mohli udělat svůj obrázek až mnohem, mnohem později. Odtud pramení základní deziluze. Pravda, procházel mnoha krizemi, které sám nezpůsobil (zvláště covid), ale mnoho dalších již přímo způsobil, nebo na nich měl lví podíl (žluté vesty, způsob prosazení reformy důchodů, krize zemědělská); nejsilněji ale bylo patrné, kterak sám chápe svůj vlastní úděl – nikoliv pouze jako výraz silného prezidentského mandátu, ale doslova jako vtělení vlastního osudu. Jedna z knih, která se tématu věnuje, se ostatně jmenuje: Bankéř, který chtěl být králem.
Macronova volba pochází z lidu
Jeho vládnutí mělo a stále má téměř boží podstatu, ne náhodou byla jeho vláda přirovnávána k Jupiteru. Okruh jeho nejbližších, kteří se také významnou měrou podíleli na přípravě jeho vyhlášení o stanovení předčasných voleb, jež ústava určuje extrémně brzy (do 20, nejpozději 40 dnů), se obvykle nazývá jako království, takřečená Macronie. Nebylo to rozhodnutí ani unáhlené, ani nepromyšlené.
Na rozdíl od minulých evropských voleb, v nichž zvítězil rovněž Jordan Bardella, jednička Národního sdružení (RN), je nyní výsledek kanalizace o poznání jiný. Tehdy, stejně jako nyní, dokázala radikální pravice porazit prezidentskou kandidátku Renesance (LREM). Porážka ale tentokrát není v řádu detailu, ale o celé dva řády. V roce 2019 to bylo ani ne o jeden procentní bod, nyní o procentních bodů patnáct.
Talentovaný Bardella, odhodlaný učeň Maríny Le Penové, se může začátkem léta stát prvním premiérem, vzešlým z řad uskupení, jemuž ještě před časem nemohl nikdo přijít na jméno. Říká se tomu ,,cohabitation (soužití)”. Chce jít Macron až tak daleko?
Po sedmi letech vlády, kdy již nedrží parlamentní většinu, to u prezidenta Emmanuela Macrona vypadá, že kdysi tolik nadějný mladý muž, srovnávaný s Napoleonem Bonapartem, toliko čeká na své Waterloo.
Před Macronem se otevřela v roce 2016 příležitost změnit nejen povahu prezidentského mandátu, ale i více. Limity Páté republiky, postavené na spolupráci parlamentu a silného (od roku 1962 přímo voleného) prezidenta, pochopil mladý politik, vychovaný v kuloárech jako akvizitor Rothschildovy banky a posléze úředník Elysejského paláce, za pačesy – vymést staré pavučiny, a s nimi i celý zpuchřelý systém. Mělo to jistý étos.
Málokdo již dnes připomíná, že toto rozhodnutí, jakkoliv se on sám zaštiťoval revolučním odhodláním (jeho volební kniha se opravdu jmenovala Révolution), mělo v zásadě kontrarevoluční povahu. To nebylo jenom slavné interview v týdeníku Le 1, v němž se Macron přiznal k touze zaplnit mezeru po králi (,chybí nám postava krále''), ale i jeho pozdější inspirativní nasazení, s přímými odkazy na renesančního krále Françoise I., posléze i osvícenství.
Jeho první hnutí En Marche! (Na pochod!) znělo ještě trochu zupácky, ve snaze burcovat, jeho současné přejmenování na Renesanci je již mnohem přesnější (nemá proto valného smyslu ho proto přejmenovávat, ať už anglicky na Renew nebo česky na Obnovu). Jde fakticky o rekonstrukci, poctu královským hrobům v Saint-Denis na pařížském předměstí.
O tom, jakým způsobem bude nový prezident vládnout, si ale občané mohli udělat svůj obrázek až mnohem, mnohem později. Odtud pramení základní deziluze. Pravda, procházel mnoha krizemi, které sám nezpůsobil (zvláště covid), ale mnoho dalších již přímo způsobil, nebo na nich měl lví podíl (žluté vesty, způsob prosazení reformy důchodů, krize zemědělská); nejsilněji ale bylo patrné, kterak sám chápe svůj vlastní úděl – nikoliv pouze jako výraz silného prezidentského mandátu, ale doslova jako vtělení vlastního osudu. Jedna z knih, která se tématu věnuje, se ostatně jmenuje: Bankéř, který chtěl být králem.
Macronova volba pochází z lidu
Jeho vládnutí mělo a stále má téměř boží podstatu, ne náhodou byla jeho vláda přirovnávána k Jupiteru. Okruh jeho nejbližších, kteří se také významnou měrou podíleli na přípravě jeho vyhlášení o stanovení předčasných voleb, jež ústava určuje extrémně brzy (do 20, nejpozději 40 dnů), se obvykle nazývá jako království, takřečená Macronie. Nebylo to rozhodnutí ani unáhlené, ani nepromyšlené.
Na rozdíl od minulých evropských voleb, v nichž zvítězil rovněž Jordan Bardella, jednička Národního sdružení (RN), je nyní výsledek kanalizace o poznání jiný. Tehdy, stejně jako nyní, dokázala radikální pravice porazit prezidentskou kandidátku Renesance (LREM). Porážka ale tentokrát není v řádu detailu, ale o celé dva řády. V roce 2019 to bylo ani ne o jeden procentní bod, nyní o procentních bodů patnáct.
Talentovaný Bardella, odhodlaný učeň Maríny Le Penové, se může začátkem léta stát prvním premiérem, vzešlým z řad uskupení, jemuž ještě před časem nemohl nikdo přijít na jméno. Říká se tomu ,,cohabitation (soužití)”. Chce jít Macron až tak daleko?
Po sedmi letech vlády, kdy již nedrží parlamentní většinu, to u prezidenta Emmanuela Macrona vypadá, že kdysi tolik nadějný mladý muž, srovnávaný s Napoleonem Bonapartem, toliko čeká na své Waterloo.
Ta poslední bitva, zdá se, blíží se nezadržitelně. Následující dny rozhodnou, zda jeho křehká legitimita projde konečnou zkouškou legality. Obojí totiž, jak králové vposledku poznali, pochází z lidu.
Žádné komentáře:
Okomentovat